Ovlivňování průběhu a rozsahu povodní

Zajistit, resp.efektivně zvýšit účinnost protipovodňové ochrany v ohroženém povodí je možné kombinací obvyklých organizačních, agrotechnických, vodohospodářských, technických, protierozních, biotechnických a biologických opatření. Časově je lze členit na okamžitá až krátkodobá (nápravná, korektivní) a středně až dlouhodobá (preventivní).

Okamžitá opatření představují hlavně technické zásahy k odstranění bezprostředních následků povodní, zejména v intravilánech a územích, která je třeba zvláště chránit proti účinkům dalších možných povodňových průtoků.

Krátkodobá opatření mají těžiště především v rovině organizační a směřují k zabezpečení nekonfliktní koordinace činností, funkčnosti systému odstraňování povodňových škod, jeho

C-8

finančních a administrativně-právních mechanizmů. Věcnými opatřeními k identifikaci (odstranění) nebezpečných „slabých článků“ ve fungování hydrografické sítě jsou např.

mimořádné kontrolní prohlídky, prověření existence, resp. aktuálnosti, věcné správnosti manipulačních řádů a povodňových plánů, příp. jejich revize.

Střednědobá a dlouhodobá opatření jsou fakticky průběžnou systémovou prevencí, která je nejnáročnější a nejobtížnější fází protipovodňové ochrany. Systémová prevence směřuje k plošné péči o krajinu, k prosazení principů zásadních pro zvýšení (obnovu) jejích přirozených retenčních schopností.

Jedná se především o:

zvýšení retenční kapacity krajiny (vhodnou agrotechnikou, protierozní ochranou, změnami vegetačního krytu, rozmístění kultur, obnovou, resp.zřízením retenčních prvků)

omezení povrchového odtoku (zejména vyloučení tvorby soustředěného povrchového odtoku)

zvýšení retenční kapacity půdy, infiltrace, transformace povrchového odtoku na podzemní

neškodné odvedení přebytečného povrchového odtoku do recipientů Prostředky k zajištění těchto požadavků mohou být :

• investiční – např. zřizování retenčních nádrží, suchých poldrů; hrazenářské úpravy, úpravy strží a svažitých území v zóně toku; technické a biotechnické protierozní prvky; budování specifických staveb (liniové i okruhové hráze pro ochranu sídelních útvarů)

• neinvestiční – např.vytipování inundací (zejména v dolních tratích, využitelných bez nepřiměřených důsledků pro případný rozliv povodňových průtoků; regulace využívání a uvolnění kritických míst inundací a údolních niv vodních toků; využívání retenční kapacity přirozených mokřadů; zvyšování infiltračního potenciálu; zajištění soustavné péče o retenční prvky v krajině (např.odbahnění rybníků); zásahy směřované ke zvýšení protierozní ochrany půdy (tyto zásahy jsou však bezprostředně vázány na způsob hospodaření na pozemcích a na přijetí odpovídající hospodářské praxe).

K zásadním principům zvýšení protipovodňové ochrany náleží také změna přístupu k povolování výstavby v záplavových územích a rovněž tak zásady protipovodňové ochrany aplikované již při projektování nových staveb v rámci činností územního plánování.

Zdůraznit je třeba skutečnost, že v důsledku realizace protipovodňových staveb dochází často k podcenění možných důsledků povodní v takto „chráněném“ území v důsledku navození falešného dojmu vyššího než reálného protipovodňového účinku. V případě dosažení průtoků vyšších, než na které jsou opatření navržena (nebo při jejich selhání např.

při protržení hrází) potom dochází k rychlému nástupu krizové situace, jejíž zvládnutí musí být proto precizně připraveno systémem krizového řízení pro případy povodní.

Nutnost uplatnění uvedených principů potvrzují i další základní teze Strategie ochrany před povodněmi, které obecně charakterizují postupy pro nezbytná opatření v krajině a technická opatření k ovlivnění průběhu a rozsahu povodní.

Ze znění dokumentu jsou dále uvedeny dílčí relevantní části v kap. C.1.2.1 až C.1.4.

C-9 C.1.2.1 Opatření v krajině

Opatřeními v krajině rozumíme především změny využívání pozemků, změny rostlinného pokryvu, zatravňování a zalesňování břehů a přirozených inundací, tvorba protierozních mezí a vegetačních pásů a a změny ve strukturách krajiny prováděné za účelem zachycení vody v povodí a zpomalení jejího odtoku.

Kulminační průtoky zejména na malých a středních tocích lze částečně omezit opatřeními sloužícími k zachování, resp. obnově přirozené retenční a akumulační schopnosti krajiny, vodních toků a údolních niv. Nezbytné je rovněž zachovávat a vhodným způsobem využívat přirozená inundační území a umožnit jejich zaplavení v případě povodní.

Intenzivní srážky také mohou kromě vlastní povodňové situace vyvolat i nestabilitu svahů v postižené oblasti, která vede k velkým škodám jak na krajině, tak i na zástavbě a může průběh povodně zhoršit. Proto odborné sledování a vyhodnocování projevů nestability svahů a opatření pro stabilizaci sesuvů jsou považovány za nedílnou součást Strategie ochrany před povodněmi.

Pro podporu realizace těchto opatření je nutné využívat stávající programy určené ke zlepšení stavu životního prostředí a jeho složek. Hlavním nástrojem pro jejich realizaci jsou především komplexní pozemkové úpravy. Realizace těchto opatření rovněž vyvolává náklady spojené s vykupováním pozemků, úhradou újmy a nezřídka mohou vést také k potřebě zajistit náhradní pracovní příležitosti, neboť se dotýkají především zemědělců.

Opatření v krajině tvoří za určitých podmínek významnou část preventivních opatření, ale současně nemůže být jejich účinek, hlavně při extrémních povodňových situacích, přeceňován. Těmito opatřeními lze snížit velikost průtoku „velkých“ povodní řádově v procentech.

Nutno podotknout, že realizace opatření v krajině je v současné době potlačována realizací technických opatření, u kterých je podstatně jednoznačnější stanovení míry ochrany, vyčíslení nákladů na realizaci a efektivitu opatření vzhledem k chráněnému území. Krajinná opatření, zejména plošně rozsáhlé úpravy území, také zpravidla narážejí na problematickou majetkoprávní stránku věci. Typickým příkladem jsou komplexní pozemkové úpravy, které jsou teoreticky velmi účinným nástrojem v protipovodňové ochraně, ale prakticky se fundovaný návrh a realizace vodohospodářských opatření v jejich rámci prosazuje velmi obtížně.

C.1.2.2 Technická opatření

Pro zvýšení protipovodňové ochrany území je možno volit různé způsoby řešení, odpovídající charakteru jednotlivých dílčích částí povodí, případně lokalit, které je třeba chránit. Technická opatření lze pro přehlednost členit do těchto skupin:

opatření ke snížení erozní ohroženosti území

opatření vedoucí ke zvýšení retenční schopnosti pozemků v území - agrotechnická opatření (např.osevní postupy), technická protierozní opatření

opatření na vodních tocích

opatření na tocích, odstranění překážek v korytech vodních toků, zvýšení kapacity koryt vodních toků v obcích - v lokalitách, které vyžadují ochranu před zaplavením (konkrétní stavebně technická opatření – rozšíření koryta, vybudování ochranných hrázek, vybudování ochranných zdí, vybudování trvalých zařízení ve formě spodní stavby pro mobilní hrazení)

retenční prostory

zajištění retenčních prostorů - využití volných retenčních kapacit stávajících rybníků, výstavba nových nádrží, suchých nádrží (poldrů), využití rozsáhlých inundačních území k rozlivům vody při povodňových průtocích

C-10

Úkolem technických opatření je především zmírnění účinků povodně zachycením části jejího objemu a tím snížení kulminačních průtoků nebo zabránění nežádoucím rozlivům technickými prostředky. Systémová opatření, sloužící ke zpomalení odtoku a akumulaci vody v povodí, pozitivně ovlivňují míru ochrany na určitém úseku toku (části povodí) a nezhoršují situaci v níže položených částech. Jedná se především o nádrže s retenčním účinkem a poldry. Na jejich realizaci se v určitých případech podílí stát prostřednictvím příslušných orgánů státní správy ve spolupráci se správcem toku a dotčenými obcemi.

S ohledem na vesměs vysoké náklady na jejich realizaci je při rozhodování nezbytné zvážit jak jejich účinnost, tak efektivitu vložených prostředků s ohledem na chráněné hodnoty a vždy zvážit zajištění posouzení vlivu na životní prostředí (EIA).

Záměrům výstavby technických prvků musí předcházet projednání s veřejností a veřejnou správou než mohou být promítnuty a schváleny v územních plánech. S výstavbou vodních děl jsou spojeny provozní náklady na jejich udržování v bezpečném provozuschopném stavu.

Zejména je třeba zajistit technicko-bezpečnostní dohled a uplatnit využití moderní měřicí, ovládací i řídící techniky při jejich ovládání a manipulaci.

Malé vodní nádrže mají většinou méně významnou retenční schopnost a slouží k zachycení především menších povodní. Nicméně transformace povodní těmito malými nádržemi pomáhá, alespoň v lokálním měřítku (v dílčích povodích), získat čas k aktivizaci ochrany níže na toku.

Lokální protipovodňová opatření mají sloužit k ochraně jednotlivých sídel nebo jejich částí a ta jsou zpravidla zodpovědná za jejich realizaci. Důležitou úlohou organizačních složek státu je pak koordinace výstavby obou typů opatření prostřednictvím plánování v oblasti vod jako soustavné koncepční činnosti a územního plánování tak, aby nezhoršovaly průběh povodní dále podél toku. Hlavními nástroji plánování v oblasti vod jsou Plán hlavních povodí České republiky a plány oblastí povodí včetně programů opatření.

Před rozhodnutím o způsobu ochrany a o volbě varianty optimální kombinace protipovodňových opatření, které vyplyne z posouzení jejich účinnosti na základě využití matematických simulačních modelů, bude prováděna riziková analýza pro zjištění jejich efektivnosti a posouzení jejich vlivu na dané území a životní prostředí. Teprve poté bude možné zodpovědně rozhodnout o způsobu a míře ochrany.