Makroekonomický význam inflace a zhodnocení jejího vývoje ve vybraných zemích

(1)

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie

Makroekonomický význam inflace a zhodnocení jejího vývoje ve vybraných zemích

Diplomová práce

Autor:

Bc. Martin Babka

Finance

Vedoucí práce: PhDr. František Jirásek, CSc.

Praha Květen, 2015

(2)

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu.

Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Přelouči dne 28. 4. 2015 Bc. Martin Babka

(3)

Poděkování:

Vřele děkuji vedoucímu své diplomové práce panu PhDr. Františku Jiráskovi, CSc. za všestrannou pomoc, poskytnutí informací, cenných rad, podnětů a připomínek ke zpracování své diplomové práce.

(4)

Anotace práce a klíčová slova

Anotace

Cílem diplomové práce „Makroekonomický význam inflace a zhodnocení jejího vývoje ve vybraných zemích“ je analýza vývoje inflace v ČR a porovnání s vývojem na Slovensku ve vybraných letech po roce 1989 a její následná predikce.

Diplomová práce je rozdělena do tří kapitol. První kapitola je zaměřena na pojem a ekonomický význam inﬂace, deflace, stagflace a dezinflace. Druhá kapitola se zabývá makroekonomickými souvislostmi a měřením inflace, jejím dopadem na ekonomiku a nástroji monetární politiky a fiskální politiky. Třetí kapitola se zabývá především analýzou a zhodnocením inflace ve vybraných zemích. Závěr této kapitoly je věnován především predikci možného vývoje inflace v ČR roce 2015.

Klíčová slova: deflace, inflace, dezinflace, stagflace, predikace.

Annotation

The aim of the thesis "The macroeconomic significance of inflation and appreciation of its development in selected countries" is an analysis of the evolution of inflation in the Czech Republic and a comparison with the development of the Slovak Republic in the selected year after 1989 and its subsequent prediction.

The thesis is divided into three chapters. The first chapter focuses on the concept and economic importance of inflation, deflation, stagflation and disinflation. The second chapter focuses on macroeconomic context and measuring inflation, its impact on the economy and monetary policy tools of fiscal policy. The third chapter focuses on the analysis and evaluation and appreciation of inflation in selected countries. The conclusion of this chapter is dedicated to the prediction of possible inflation in the Czech Republic in 2015.

Keywords: deflation, inflation, disinflation, stagflation, predication.

(5)

Obsah

Úvod ... 7

1 Zvolené metody zpracování... 8

2 Pojem inflace a její význam... 9

2.1 Podstata inflace ... 9

2.2 Negativní projevy a důsledky inflace ... 13

2. 3 Měření inflace ... 16

2.4 Příčiny inflace ... 17

2.5 Inflace a nezaměstnanost – Phillipsova křivka ... 20

2.5.1 Původní Phillipsova křivka ... 21

2.5.2 Cenová Phillipsova křivka ... 22

2.5.3 Dlouhodobá Phillipsova křivka – rozšířená o očekávání ... 23

3 Makroekonomické souvislosti a měření inflace ... 25

3.1 Česká národní banka ... 25

3.1.1 Funkce centrální banky ... 28

3.1.2 Měnová politika... 31

4 Analýza a zhodnocení inflace ve vybraných zemích ... 48

4.1 Stručný popis a historie českého a slovenského hospodářství ... 48

4.2 Inflace v České republice ... 48

4.2.1 Rok 1989-2000 ... 49

4.2.2 Rok 2001 - průměrná inflace 4,7% ... 50

4.2.3 Rok 2002 ... 51

4.2.4 Rok 2003 ... 52

4.2.5 Rok 2004 ... 52

4.2.6 Rok 2005 ... 53

4.2.7 Rok 2006 ... 53

4.2.8 Rok 2007 ... 54

4.2.9 Rok 2008 ... 54

4.2.10 Rok 2009 ... 55

4.2.11 Rok 2010 ... 55

4.2.12 Rok 2011 ... 56

4.2.13 Rok 2012 ... 56

4.2.14 Rok 2013 ... 56

(6)

4.2.15 Rok 2014 ... 57

4.3 Inflace na Slovensku ... 58

4.3.1 Rok 2000 ... 59

4.3.2 Rok 2001 ... 59

4.3.3 Rok 2002 ... 59

4.3.4 Rok 2003-2004 ... 60

4.3.5 Rok 2005-2008 ... 60

4.3.6 Rok 2009-2010 ... 61

4.3.7 Rok 2011-2014 ... 62

4.4 Možnost korelace mezi českou a slovenskou inflací ... 63

Závěr ... 65

Seznam použité literatury ... 67

Seznam použitých zkratek ... 70

(7)

7

Úvod

V první části této práce je přiblížena obecná problematika inflace z nejrůznějších zdrojů, což dává čtenáři možnost pohlédnout na tento jev z různých hledisek. Nejdříve je vysvětlena samotná podstata inflace a její příčiny. Poté jsou čtenáři přiblíženy i její důsledky a možnosti měření tohoto jevu.

V druhé části je přiblížena obecná teorie centrálních bank, historie, cíle centrálních bank obecně a možnosti dosahování těchto cílů. Též jsou přiblíženy možnosti jejich vzniku a samotné důvody, které donutily státy k jejich zakládání a používané druhy měnové politiky.

V třetí části shromažďuji data o inflaci ve vybraných státech. Následuje jejich grafické vyjádření a vyhodnocení po jednotlivých letech nebo delších obdobích podle aktuální vhodnosti k aktuálnímu období. V jednotlivých obdobích je zdůvodněna změna vývoje inflace skrze fiskální či měnové zásahy a působení vnějších zásahů jako jsou šokové změny cen ropy a jiných surovin. Na konci této kapitoly je vývoj cenové hladiny zachycen v jednom grafu a poté vyhodnocen korelačním koeficientem.

V závěru jsou shrnuty celkové poznatky a zkušenosti ze zpracování diplomové práce a pokus o subjektivní predikci vývoje cenové hladiny v ČR založenou na informacích získaných z vypracování této práce a predikčních modelech ČNB.

(8)

8

1 Zvolené metody zpracování

Tato práce bude zpracována s cílem přiblížit ucelenou problematiku inflace. Dále bude práce zaměřena na popis jednotlivých typů inflace a též nastíní i metody nezbytné k měření tohoto jevu za dohledu centrální banky. Za předpokladu, že je centrální banka nezbytnou institucí ke kontrolování a regulaci toho jevu bude nastíněna i obecná teorie, typy a nástroje této instituce.

Základní postup pro zpracování této práce je nastudování nejrůznějších dostupných monografií a periodik. Dalším hojně používaným zdrojem budou nejrůznější internetové stránky, především centrálních bank obou vybraných zemí.

Na základě nashromážděných informací se pokusím co nejkvalitněji shrnout celé velmi široké spektrum informací, které je rozebráno a podrobně teoreticky vysvětleno v mnoha zdrojích. Z těchto všech pramenů je třeba vybrat pouze dostatečný reprezentativní vzorek vzhledem k určenému a vhodnému rozsahu práce.

V další části se pokusím shromáždit co nejlépe reprezentativní vzorek dat spojených s inflací ve vybraných státech. V tomto kroku je velmi důležité zvolit data, která mají velký výpovědní potenciál v daném státě a jsou porovnatelná svým typem metody tvorby. V práci se pokusím o vyhodnocení těchto dát v rámci let a poté prověřím jejich vzájemnou korelaci, vzhledem k výběru dat hospodářsky velmi úzce propojených zemí. Výsledný korelační koeficient bude též vyhodnocen.

V závěru bych rád shrnul moje zkušenosti a poznatky ze zpracování celé této práce a pokusil se krátkodobou predikci pro zkoumaný jev pro ČR. Rád bych dopředu upozornil, že vyhodnocení hodnoty korelačního koeficientu a možné predikce je silně ovlivněno množstvím a kvalitou dostupných informací a pravděpodobně bude i ze značné části založeno na mém subjektivním názoru.

(9)

9

2 Pojem inflace a její význam

V první kapitole práce nazvaném podstata inflace je popsána podstata inflace, její druhy a proměny v ekonomice. Dále jsou vyjasněny její negativní projevy a důsledky v tržní ekonomice, inflace ve spojení agregátní nabídky a poptávky a její následné měření a zpracování v tržní ekonomice.

2.1 Podstata inflace

¹

Mezi konečné cíle měnové politiky centrálních národních bank patří ve většině případů podpora cenové stability. V mnohých případech to dokonce bývá i jediným upřednostňovaným cílem. Dokonce i ve vyspělých zemích, kde se dá hovořit i o cenové stabilitě, kvůli nízké inflaci a úspěšné měnové politice je třeba, aby byly centrální banky ve střehu. Je zde totiž nebezpečí vzrůstu míry inflace v její latentní a všudypřítomné podobě.

Boj proti inflaci a její problematika je velmi složitá v mnoha ohledech. V posledních třech dekádách se makroekonomové shodli na tom, že zkrocení inflace je nejspíše jedním z nejzákladnějších podmínek udržitelného vývoje jak ve střednědobém tak dlouhodobém horizontu.

Jediný problém vyvstává v krátkodobém horizontu, kdy jsou někteří ekonomové přesvědčeni o potřebnosti mírné inflace, která je vhodná při podpoře anticyklického vývoje.

Tento názor zastávají i některé sociálně orientované státy, které před antiinflační politikou preferují jiné krátkodobé cíle, jako je ekonomický růst, a snižování míry nezaměstnanosti, čímž dosti omezují pravomoci centrální banky v boji proti inflaci.

Často se můžeme setkat s velmi zjednodušeným definováním inflace a to je růst cenové hladiny. Tento pohled je bohužel velmi zjednodušený. Protože mimo inflace je v této problematice též důležitým pojmem deflace, bude uvedena i definice deflace.

Inflace: „Dlouhodobější nepřetržitý růst cenové hladiny, který je spojen s nadměrnou emisí peněz a vede k poklesu kupní sily peněz“

Deflace: „Dlouhodobější nepřetržitý pokles cenové hladiny, který je spojen s nedostatečnou emisí peněz a vede k růstu kupní síly peněz“

1REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, 558 s. ISBN 9788072612307.

(10)

10

K úplnému objasnění pojmu inflace je třeba k předchozí definici inflace ještě doplnit šest důležitých a základních poznámek:

 „Ne každý růst cenové hladiny lze označit za inflaci²“- je potřeba aby šlo o dlouhodobější a nepřetržitý růst (např. více za sebou jdoucích čtvrtletí)

 Cenová hladina může růst pouze nárazově, například z důvodů změn v daňové soustavě.

 Při růstu cenové hladiny samozřejmě mohou ceny některých produktů stagnovat či klesat. Proto je termín inflace (a deflace) nutné spojovat s vývojem agregátní cenové hladiny.

 Dlouhodobější nepřetržitý růst množství peněz v oběhu ještě nemusí vést k inflaci, pokud nejde o nadměrný růst.

 Centrální banku nelze za inflaci činit vždy zodpovědnou-kvůli nejrůznějším omezením účinnosti opatření centrální banky, které budou vysvětleny v kapitole české národní banky.

 Ceny nemohou dlouhodoběji a nepřetržitě růst, pokud neroste nabídka peněz“.

Ex-post tedy platí následující vztah:

M * V = P * Q³

Kde: M … množství peněz v ekonomice vyjádřené jedním z měnových agregátů V … průměrná důchodová rychlost oběhu příslušného měnového agregátu P … Agregátní cenová hladina

Q … reálný agregátní výstup (resp. Reálný důchod)

Tato rovnice je nazývána rovnicí směny. V praxi se může setkat s častým nahrazováním součinu P*Q za hrubý nominální domácí produkt. Tato substituce je do určité míry nepřesná, protože nezohledňuje objem transakcí šedé ekonomiky, o které by navýšily domácí produkt.

Rovnici může též transformovat do formy:

%M + %V = %P + %Q, Kde znak % napovídá o změně v procentech.

2 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, s. 275. ISBN 978-80-7261-230-7.

(11)

11

Z rovnice vyplývá, že dlouhodobý růst cenové hladiny je doprovázen několika možnými situacemi nebo jejich kombinacemi.

Tyto kombinace jsou nepřetržitý a dlouhodobý:

 „Poklesem reálného agregátního výstupu- tato možnost je často označována jako slumpflace.

 Růst průměrné rychlosti oběhu měnového agregátu- u této možnosti se potýkáme s nejrůznějšími technickými bariérami.

 Zvyšování nabídky peněz- nejpravděpodobnější situace, hovoříme o inflaci.⁴“

Dále je třeba vysvětlit pojmy úzce související s inflací a jejím procesem:

 „Slumpflace- kombinace reálného ekonomického poklesu a růstu cenové hladiny

 Stagflace- kombinace stagnace reálného výstupu a růstu cenové hladiny

 Polo-inflace-další emise peněz vede k růstu cenové hladiny i reálného výstupu.

 Čistá inflace- další emise peněz vede pouze k růstu cenové hladiny

 Otevřená inflace – projevuje se růstem cenové hladiny

 Skrytá inflace- z důvodu regulace cen se neprojevuje růstem cenové hladiny a je potřeba ji řadit na:

o Zatlačenou = relativně časté úpravy cen v netržních ekonomikách

o Potlačenou = úpravy cen v netržních ekonomikách v dlouhých intervalech

 Hyperinflace- Cenová hladiny roste rychleji než nadměrná emise peněz

 Měnová iluze- přesvědčení o růstu životní úrovně při růstu nominálních mezd

 Inflační mezera- kladný kvantitativní rozdíl mezi nabídkou peněz a poptávkou po penězích

 Inflační spirála- růst cen-růst mezd- další růst cen- další růst mezd

 Cílovaná inflace- předem stanovená míra inflace regulovaná bez zprostředkujícího kritéria

 Inflační jádro- míra inflačního růstu cen⁵“

Některé z těchto pojmů je třeba si přiblížit. Například keynesiánská teorie. Teorie tohoto směru je založena na volných výrobních faktorech a nižší výši skutečného reálného

(12)

12

výstupu, než je tomu u úrovně potencionálního reálného výstupu. Tyto obě podmínky musejí být splněny, jinak jde o pouhou inflaci.

Pro monetaristickou školu je polo-inflace vysoce sporným pojmem, protože v dlouhém období je zdravý ekonomický vývoj podmíněn zvládnutím inflace a skutečný výstup je v rovnováze s potencionálním výstupem.

Růstem cenové hladiny se projevuje běžně inflace v otevřené ekonomice. Jinak je tomu v centrálně plánovaných ekonomikách, kde je cenotvorný mechanismus deformován státní regulací a mechanismem plánování. Nadměrná emise peněz se neprojevuje růstem cenové hladiny a tím jde o tzv. skrytou inflaci. Pokud stát růst cenové hladiny koriguje pouze krátkodobě (provádí-li více menších úprav) hovoříme o zatlačené inflaci. Naopak při dlouhodobějším hlídání cen (méně časté korigování cen) hovoříme potlačené inflaci.

V některých rozvojových ekonomikách, či v ekonomikách ve válečné či těsně poválečné situaci se vývoj inflace může vymknout kontrole. Míra inflace je extrémně vysoká, hovoříme zde o stovkách až tisících procentech za rok. Ceny v této ekonomice rostou v průměru vyšším tempem, než je tempo růstu peněz v oběhu. V tomto případě padají bariéry rychlosti oběhu peněz, neboť se platby provádějí ve stále kratších intervalech a kupní síla peněz velmi rychle klesá k nule, tudíž hovoříme o hyperinflaci.

Hyperinflaci lze zvládnout 2 technikami, ale obě dvě jsou pro stát i ekonomiku velmi náročné:⁶

1. Peněžní reformou - ta je provázena velmi tvrdou měnovou restrikcí, která pokračuje i v dalších obdobích. Nově vydané peníze jsou vyměňovány za staré v podstatně vyšším poměru, než který odpovídá staré nominální hodnotě. Při této technice mohou být některé vklady v bankách zmrazeny nebo dokonce anulovány.

2. Administrativní zmrazení mezd (nebo i cen) - tento proces probíhá poze po určitou dobu, během které je postupně uplatňována velmi tvrdá měnová restrikce.

Během tohoto procesu se též omezují rozpočtové deficity a denominace měny, které se dá zjednodušeně vysvětlit, jako „škrtnutí nul“. Je provedena výměna peněz v poměru nominálních hodnot, který blízce odpovídá poměru mezi novými a starými. Tento proces probíhá delší dobu a je v něm umožněn oběh starých a nových peněz.

6REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, 558 s. ISBN 9788072612307

(13)

13

Inflační mezeru můžeme považovat za jednu z hlavních důvodů inflace samotné.

Můžeme si ji definovat jako „kladný kvantitativní rozdíl mezi nabídkou peněz a poptávkou po nich.⁷“ Přesné určení tohoto rozdílu je technicky náročné a proto se používají pouze odhady.

Dalším jevem úzce spojeným s inflací je inflační spirála. Při tomto jevu vede růst cen i k požadavkům o navýšení mezd. Pokud k tomu následně dojde, tak tento proces může podnítit opakovaný růst cen a situace se bude nadále opakovat. Tato spirála může fungovat také obráceně, kdy celý proces začne navýšením mezd. Výsledkem z obou stran přípustného jevu může být inflace. Řešení bychom měli hledat v „brzdění“ uspokojování mzdových požadavků, včetně pozastavení indexace mezd a jiných důchodů.

Cílování inflace (viz kapitola Centrální banka).

2.2 Negativní projevy a důsledky inflace

S inflací je spojeno mnoho negativních důsledků a projevů. Nejdříve bychom si měli uvědomit, že ne zdaleka všechny subjekty jednají protiinflačně a některým subjektům může inflační proces přinášet i užitek.

Zprvu je nutno definovat očekávanou a neočekávanou inflaci:

 Očekávaná inflace - „subjekty očekávají růst cenové hladiny a snaží se mu předem přizpůsobit. Čím přesnější očekávání jsou, tím přesnější je přizpůsobení⁸.“

 Neočekávaná inflace - „Zvýšení cenové hladiny, které nebylo subjekty očekáváno a proto se mu nemohly předem přizpůsobit.⁹“

Oba případy jsou spojeny s negativním důsledkem zvaným efekt redistribuce. Je to jeden hlavních důvodů škodlivosti inflace. Redistribuce je mimo inflace spojena též s deflací.

Negativní důsledky u deflace jsou dokonce výraznější, než je tomu u inflace. Proto budou u uvedených subjektů zdůrazněny obě dvě.

1. Daňoví poplatníci – Příjemci¹⁰

 Inflace: Daňoví poplatníci vstupují do daňového pásma s vyšší sazbou, což má za následek, že část jejich důchodu se přesune k příjemci daně. Tento jev nazýváme plíživé zdanění.

7 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, s. 278. ISBN 978-80-7261-230-7

10 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, 558 s. ISBN 9788072612307

(14)

14

 Deflace: Deflace v tomto případě funguje přesně opačně, neboť poplatník vstupuje do nižšího daňového pásma (s nižší sazbou)

2. Dlužník – Věřitel

 Inflace: Pokud není dluh ošetřen podle víše inflace (výší úrokových sazeb), nastává situace, kdy se vzhledem ke splátkám dluhu se ve znehodnocujících se penězích přesune ve prospěch dlužníků vůči věřitelům.

 Deflace: Není-li dluh ošetřen podle míry deflace (snižováním úrokové sazby) tak nastane situace, kdy se část důchodu přesune od dlužníka k věřiteli.

3. Zaměstnavatel- Zaměstnanec

 Inflace: Pokud není mzda souběžně zvyšována s vývojem inflace, tak nastává situace, kdy se část důchodu přesune od zaměstnance k zaměstnavateli.

 Deflace: Není-li nominální mzda snižována podle průběhu deflace, tak se určitá část důchodu přesune od zaměstnavatele k zaměstnanci. V extrémních případech může docházek k nutnému propouštění zaměstnanců (ze strany podniku).

4. Subjekty vystavené konkurenci (obchodník, výrobce) – Monopoly a oligopoly

 Inflace, Deflace: Konkurenci vystavení obchodníci a výrobci mají (relativně) nižší zisky, něž monopoly a oligopoly. Ty mohou cenu zvyšovat při inflaci a naopak nemusejí cenu snižovat při deflaci. Tento efekt zapříčiňuje, že se část důchodů přesune k monopolům a oligopolům.

5. Správné předvídání – chybné předvídání trendu cen

 Inflace, deflace: V tomto případě probíhá přesun určité části důchodů od subjektů, které předpovídali špatný trend inflace nebo jeho výši k subjektům, které trend předpověděli přesněji.

Inflace je podle pana Revendy (pokud neuvažujeme rozlišení podle očekávání) škodlivá z následujících důvodů:

a) „Subjekty preferují spotřebu před držbou peněz. Množství držených peněz se může dostat pod společensky optimální úroveň.

(15)

15

b) Při progresivním zdanění mzdových nákladů mají zaměstnavatelé větší sklony k propouštění zaměstnanců.

c) Signální funkce cen je omezená, čímž může docházet k deformacím finančního rozhodování a efektivní alokace zdrojů.

d) Zvyšuje se nejistota kalkulací budoucí výnosnosti investic, a tím i náklady na zajišťování se do budoucna. Banky jsou mnohem opatrnější při poskytování úvěrů, rostou úrokové prémie za riziko a zkracují se lhůty splatnosti úvěrů.

e) Dochází k narušení funkce peněz jako prostředku směny a deformacím tržních procesů.¹¹“

Samotný inflační proces může být též spojen s pozitivními důsledky, které dohromady někdy do značné míry převyšují negativa. Tato idea se týká především mírné inflace, která může být do určité míry prospěšná, obzvláště pokud pomáhá v ekonomice k vyššímu tempu ekonomického (reálného) růstu.

V dlouhodobém horizontu argumentujeme především dvěma důvody:

 Inflaci do 2% lze považovat za stabilitu, neboť cenové indexy nejsou dokonalé, díky svému nadhodnocování cenových indexů a nezohledňování vzrůstu kvality produktů.

 Při poklesu inflace je redistribuční efekt bezvýznamný, tudíž se subjekty mohou přizpůsobit.

Ne každý odborník s touto tezí souhlasí a neuznává ani mírnou inflaci, potom by jedinou vhodnou alternativou byla vhodná pouze nulová inflace. Hlavními důvody je absence negativních projevů a redistribučního efektu. Nastává zde ovšem jiný problém:

 Jak bylo již zmíněno v předchozím textu tak růst cen může probíhat i neinflačně, za pomoci rostoucí kvality zboží a služeb. Pokud by centrální banka prováděla restriktivní měnovou politiku i při tomto neinflačním růstu cen tak by to mělo neblahý dopad na zaměstnanost a reálný ekonomický růst.

(16)

16

2. 3 Měření inflace

Jak bylo již uvedeno v předchozích kapitolách tak inflace se dá zjednodušeně definovat jako „všeobecný růst cenové hladiny.¹²“

Pro zjištění této hladiny používáme 3 metodiky:

Index spotřebitelských cen (CPI)¹³

Nejpoužívanější z indexů. Metodika probíhá tak, že odborníci (statistici) úřadu každý měsíc zjišťují ceny určitého úhrnu (koše) statků a služeb. Ty jsou zařazeny do tohoto vzhledem k výdajům průměrné domácnosti v určitém období (roce). Toto období se nazývá rokem základním. U nás je to rok 2005. V dnešní době obsahuje přes 700 statků, členěných do 12 skupin.

Postup pro tuto metodu je následující:

„Statistikové nejdříve vydělí cenu statku ve sledovaném období cenou tohoto statku v základním období a tento podíl pak vynásobí váhou tohoto statku ve spotřebním koši a provedou jejich součet. Tak dostanou průměrnou všeobecnou hladinu ve sledovaném období.

14“

Neboli: CPI=

Kde: P1i……cena i-tého statku

P0i……cena statku v základním období

Wi……váha statku nebi služby ve spotřebním koši Spotřební koš v metodě CPI je členěn do 12 skupin¹⁵:

a) potraviny a nealkoholické nápoje, b) alkoholické nápoje a tabák, c) odívání a obuv,

d) bydlení, voda, energie, paliva,

e) bytové vybavení, zařízení domácností, opravy, f) zdraví,

12 PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. Vyd. 3. Slaný: Melandrium, 2007, s. 135. ISBN 978-80-86175-58-4.

13 PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. 3. vyd. Slaný: Melandrium, 2007, 278 s. ISBN 978-80-86175-58-4.

15 PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. 3. vyd. Slaný: Melandrium, 2007, 278 s. ISBN 978-80-86175-58-4

(17)

17 g) doprava,

h) pošta a telekomunikace, i) rekreace a kultura, j) vzdělání,

k) stravování a ubytování, l) ostatní zboží a služby.

Index cen výrobců (PPI)

Již z názvu by se mohlo zdát, že jde pouze o jeden index. Ve skutečnosti je sledováno větší množství indexů. Například český statistický úřad sleduje:

a) index cen stavebních prací, b) index cen průmyslových výrobců, c) index cen průmyslových výrobců a jiné.

Index cen výrobců (PPI) je v podstatě založen na stejném principu, jako CPI. Je zde totiž určitý spotřební koš (fixní), který má ale jiné složení než tomu bylo u CPI. PPI Se liší ještě v jednom zásadním bodě to ve své výpovědní schopnosti o konkurenceschopnosti výrobců.

Deflátor hrubého domácího produktu

Na rozdíl od předchozích metod zde neexistuje žádný fixní koš výrobků a služeb neboť jsou všechny zachyceny v HDP. V této metodě je třeba rozlišit dva pojmy:

a) Nominální HDP - je ohodnocen běžnými cenami daného roku.

b) Reálný HDP - je ohodnocen stálými cenami základního roku.

Deflátor HDP = á í

á

2.4 Příčiny inflace

V předchozích částech práce byly již probrány různé typy a členění inflace. V této části budeme rozeznávat tři druhy z hlediska příčiny inflace:

(18)

18 Poptávková inflace

Tento tip inflace je zapříčiněn pozitivním poptávkovým šokem, který je způsoben veškerými jevy, které vedou k posunu křivky agregátní poptávky doprava. Tento posun způsobují především:

a) růst vládních výdajů, b) růst investičních výdajů, c) zvýšení čistého exportu,

d) nárůst spotřebních výdajů domácností.

Další výstižnou definici bychom mohli nalézt u Pana Samuelsna kde je tvrzeno, že poptávková inflace nastává „když růst agregátní poptávky převyšuje růst potencionálního produktu a nerovnováha agregátní nabídky a poptávky tlačí na zvýšení cen.¹⁶“

Graf 1: Poptávková inflace

Zdroj: http://www.miras.cz/, 28.4.2015

Na vertikální ose grafu je znázorněna agregátní cenová hladina a na horizontální ose agregátní výstup statků a služeb. Původní rovnováha byla v bodě E0, při rovnovážném P0 a Y0. Jak bylo uvedeno, došlo k pozitivnímu poptávkovému šoku a křivka poptávky se posune doprava, čímž získáme novou rovnováhu v bodě E1. Znakem A je v tomto případě značena dlouhodobá agregátní nabídka.

Nabídková inflace¹⁷

Tento typ inflace je často nazýván nákladovou inflací, neboť z posledních padesáti let zkušeností makroekonomů je obecně známo, že inflace může vzrůstat (ne jak by nás mohlo v první řadě napadnout) pomocí vzrůstu poptávky ale díky nárůstu nákladů. Tento proces je

16 SAMUELSON, Paul Anthony a William D NORDHAUS. Ekonomie: 19. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 2013, s. 617. ISBN 978-80- 205-0629-0.

17 MACH, Miloš. Makroekonomie II: pro magisterské (inženýrské) studium. Vyd. 3. Slaný: Melandrium, 2001 dotisk., 367 s. ISBN 80-861- 7518-9.

(19)

19

mimo jiné známý pod pojmem inflace tlačená náklady nebo též nabídková inflace. Tento jev vede též často k jinému jevu a tím je stagflace (neboli stagnace s inflací).¹⁸

Graf 2: Nabídková inflace

Zdroj: SAMUELSON, Paul Anthony a William D NORDHAUS. Ekonomie: 19. vydání.

Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 2013, xxiv, 715 s., [4] s. obr. příl. ISBN 978-80-205-0629-0.

Jak bylo již uvedeno, tak na grafu č. 2 je znázorněn z důvodu růstu nákladů, pokles agregátní nabídky (AS). Křivka se krátkodobě posune nahoru (z původního bodu E0 do E1) a firmy budou ochotny nabízet stejné množství výrobků a služeb pouze za podmínky zvýšení ceny. Pod růstem nákladů si lze představit např.:

a) globální růst cen surovin, b) růst nominálních mezd.

Setrvačná inflace

Proč v tomto případě mluvíme o setrvačné inflaci? Důvod je v celku prostý, neboť mzdy a často i ceny bývají stanoveny podle predikce budoucího stavu hospodářství daného státu. Odbory a zaměstnanci během kolektivního vyjednávání o mzdách očekávají určitou míru inflace. Stejný způsobem jednají i banky při stanovování výše úroku z úvěru nebo firmy při stanovování cen svých služeb a výrobků zohledňují očekávanou míru inflace potřebných zdrojů pro provoz podniku. Proces setrvačné inflace si vysvětlíme v následujícím grafu.

18 SAMUELSON, Paul Anthony a William D NORDHAUS. Ekonomie: 19. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 2013, xxiv, 715 s., [4] s.

obr. příl. ISBN 978-80-205-0629-0.

(20)

20 Graf 3: Setrvačná inflace

Zdroj: PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. Vyd. 3. Slaný: Melandrium, 2007, s. 143. ISBN 978-80-86175-58-4

V tomto grafu vycházíme z rovnovážného bodu E1, který je na rovnovážné cenové hladině a rovnovážném Y1. Zaměstnanci se chtějí připravit na očekávanou míru inflace, a proto požadují minimálně stejný nárůst mezd jako je očekávaný nárůst cenové hladiny.

V tomto případě by se tedy reálná mzda nezměnila. Za předpokladu že odbory donutí firmy splnit tento požadavek, tak se firmám zvýší náklady.

Tento krok vede k negativnímu nabídkovému šoku, který posune krátkodobou agregátní nabídku (SAS) do leva. Pokud bychom předpokládali stejnou agregátní poptávku, tak úroveň produktu se dostává pod svou potencionální úroveň, čímž vzrůstá nezaměstnanost.

Na tuto situaci může reagovat ČNB zvýšením peněžní zásoby nebo vláda zvýšením vládních výdajů. Tyto monetární a fiskální zásahy posunují křivku agregátní poptávky do doprava. Vzniká zde nový rovnovážný bod E2, který je na stejné úrovni potencionálního produktu ale na vyšší cenové hladině P2. Jak však vidíme na grafu, tak proces není konečný, zaměstnanci opět očekávají určitou míru inflace a opět požadují nárůst mezd a tím zvedají firmám náklady. Tímto způsobem se celý proces opakuje. Tento popsaný způsob zvyšování cenové hladiny se nazývá „Mzdově inflační spirála¹⁹“

2.5 Inflace a nezaměstnanost – Phillipsova křivka

Mezi hlavní nástroje pro porozumění inflace patří bezpochyby Phillipsova křivka. Je to nezbytný nástroj k transparentnosti vztahu nezaměstnanosti a inflace. Základní ideou

(21)

21

tohoto makroekonomického nástroje je, že pokud se ekonomika nachází ve stavu nízké nezaměstnanosti a vysoké produktivity, tak mzdy a ceny porostou rychleji, než tomu bývá za běžných podmínek.

2.5.1 Původní Phillipsova křivka

Model původní Phillipsovi křivky vychází z roku 1957, kdy novozélandský ekonom A.W.Phillips vydal článek „Vztah mezi nezaměstnaností a mírou změny nominálních mzdových sazeb ve spojeném království v letech 1861-1957.²⁰“ V tomto článku přišel k závěru, že mezi těmito dvěma veličinami existuje vztah, který popisuje následující graf.

Graf 4: Původní Phillipsova křivka

Na horizontální ose je zanesena míra nezaměstnanosti a na vertikální je mzdová inflace. Tato křivka zachycuje negativní vztah mezi těmito dvěma veličinami, tzn. čím vyšší je míra nezaměstnanosti, tím nižší je mzdová inflace.

Pro vysvětlení tohoto jevu je žádoucí uvést příklad: Předpokládejme nízkou míru nezaměstnanosti: Firmy potřebují k najmutí dodatečných pracovníků nabídnout vyšší mzdu.

Stávající zaměstnanci tedy májí možnost zažádat též o vyšší mzdu. Je li situace opačná, tedy je míra nezaměstnanosti vysoká, tak budou zaměstnanci ochotni vzít pracovní místo i za nižší mzdu.

20 PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. Vyd. 3. Slaný: Melandrium, 2007, s. 150. ISBN 978-80-86175-58-4

(22)

22

Z grafu je též očividné, že nulová míra inflace je též spojena s určitou mírou nezaměstnanosti. Tato míra nezaměstnanosti je obecně nazývána přirozenou mírou nezaměstnanosti (pohybuje s okolo 3,5%²¹).

2.5.2 Cenová Phillipsova křivka

V předchozí kapitole jsme si názorně vysvětlili model původní Phillipsovi křivky, která byla později nahrazena panem Samuelsnem a Solowem Philipsovu křivkou za zachycující cenovou inflaci. V této práci vycházeli z předpokladu, že firmy zvyšují ceny svých služeb a výrobků (tím stoupá i inflace) podle růstu mzdových nákladů. Je zde i situace, ve které se toto zvýšení nákladů nepromítne a nastává, když zaměstnanci vyrobí více a tím roste produktivita práce. Můžeme tedy napsat²²:

Cenová inflace(%) = Mzdová inflace (%) – Růst produktivity práce(%)

Cenová Phillipsova křivka je zachycena na následujícím grafu, na kterém je zachycen 2% růst produktivity práce.

Graf 5: Cenová Phillipsova křivka

Zdroj: PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. Vyd. 3. Slaný: Melandrium, 2007, s. 151. ISBN 978-80-86175-58-4.

(23)

23

Tento graf má dvě vertikální osy. Na levé vertikální ose je zachycena cenová inflace a na pravé je zanesena mzdová inflace. Horizontální osa znázorňuje míru nezaměstnanosti.

Můžeme si povšimnout, že počátek obou vertikálních os se liší. Mzdová inflace začíná ve 2 % - ním bodě, přičemž osa cenové inflace vychází z 0 % - ního bodu. Tento rozdíl bychom mohli vysvětlit předpokladem, že produktivita práce vzrostla o 2 %.

Pan Pavelka definuje takto konstruovanou křivku takto: „Philipsova křivka vyjadřuje negativní vztah mezi cenovou inflací a mírou nezaměstnanosti. ²³“

2.5.3 Dlouhodobá Phillipsova křivka – rozšířená o očekávání

V této kapitole rozlišíme dlouhé a krátké období ve spojení s Phillipsovou křivkou.

Hlavní rozdíl spočívá v tom, zda jsou změny cen očekávané nebo nikoli.

S největší kritikou se pan Phillips setkal v 60. letech, kdy Milton Friedman přišel na to, že substituční vztah mezi mírou nezaměstnanosti a inflací platí pouze v krátkém období.

Tento jev probíhá především působením peněžní iluze.

Graf 6: Phillipsova křivka rozšířená o očekávání

Na předchozím grafu je znázorněna Phillipsova křivka označená SPC1. Takto popsaná křivka je krátkodobá a protíná nulovou inflaci při nezaměstnanosti 4.5% (v tomto případě budeme uvažovat, jako přirozenou nezaměstnanost.

Abychom vysvětlili posuny v předchozím grafu, uvedeme si následující příklad situace: Ač se reálně pohybujeme na přirozené míře nezaměstnanosti, tak se vládě zdá tato

23 PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. Vyd. 3. Slaný: Melandrium, 2007, s. 152. ISBN 978-80-86175-58-4

(24)

24

nezaměstnanost vysoká. Zvyšuje tedy státní výdaje, čímž ji snižuje na 3%. Firmy nabírají více pracovníků vlivem zvýšení poptávky po jejich službách a výrobcích. Tudíž firmy musí nabídnout vyšší mzdy, aby přijali dodatečný počet pracovníků. Lidé pracují více s domněnkou o vyšším příjmu, což není nic jiného, než peněžní iluze, neboť vzrostou ceny a tudíž i inflace.

Reálná mzda tedy neroste. Na konci tohoto období se vládě podařilo snížit nezaměstnanost, ale pouze za cenu 1,5% inflace.

V dalším období lidé zjistí, že ač jim vzrostla nominální mzda, tak vzrostla i inflace.

Reálná mzda tedy zůstala neměnná (za více peněz si nekoupí více zboží a služeb). Peněžní iluze rychle skončí a lidé silně omezí svoji nabídku práce a nezaměstnanost se rychle vrací na svoji přirozenou míru. V této chvíli se jedná o vcelku nezvratný proces inflace, neboť lidé se poučili a Phillipsova křivka se posune pouze doprava do SPC2. Toto vládou zapříčiněné očekávání inflace tudíž vedlo k setrvačné inflaci, neboť při každém dalším pokusu vlády o snížení nezaměstnanosti se situace bude opakovat.

(25)

25

3 Makroekonomické souvislosti a měření inflace

V této kapitole je přiblížena komplexní problematika České národní banky, jakožto hlavního aktéra na měnovém poli. Dále je zde uvedena i problematika měření inflace.

3.1 Česká národní banka

Tato kapitola čtenáři přibližuje vznik a vývoj centrálních bank obecně a ČNB. Dále je přiblížena činnost centrální banky, měnová politika, regulace a dohled.

Obecně vznik centrální banky je velmi významným okamžikem ve vývoji bank.

S jejich existencí přišla i nová vývojová větev bankovního systému, protože samotná existence banky nemusí zdaleka znamenat existenci dvoustupňového bankovního systému.

Důvody vzniku prvních centrálních bank nejsou přesně ekonomicky odůvodněny. V současné době jsou centrální banky nenahraditelné instituce provádějící nesčetné úkony v měnové oblasti a při regulaci bankovního systému. Centrální banky jsou na první pohled rozpoznatelné od ostatních bank především díky svým typickým definičním znakům:

 „mají emisní monopol na hotovostní peníze- mince, bankovky,

 provádějí měnovou politiku,

 regulace bankovního systému.²⁴“

Až na některé výjimky lze za hlavní znak považovat monopol emise hotovostních peněz. Touto vlastností se první centrální banky značně odlišily od ostatních bank. Určitě by mělo být zdůrazněno, že se tento monopol nevztahuje na bezhotovostní peníze. Třetí znak často chybí v netržních ekonomikách, kde je modifikován.

Pokud srovnáme centrální a obchodní banky z hlediska stáří, tak dojdeme k závěru, že centrální banky jsou o mnoho mladší instituce. První dvě vznikly v 17. století. Převážná většina těchto institucí datuje svoji existenci až od 20. Století. Mimo to existují samozřejmě i země bez centrálních bank.²⁵

Hlavním důvodem vzniku prvních bank byly války s často zdrcujícími účinky na ekonomiku a sklony vladařů k hýřivosti se zdroji a nedostatek drahých kovů pro výrobu peněz.

(26)

26 Za nejstarší důvody tedy můžeme označit:

 finanční zájmy vlády (vladaře) na doplnění chybějících zdrojů ve vlastní pokladně,

 zájmy vlády (vladaře) soustředění všech pohybů finančních prostředků v rámci státní pokladny do vlastní instituce.

Další důvody pro vznik se později lišily individuálně stát od státu, kdy mohlo jít od centralizace emise peněz až po potřebu mezibankovního zúčtování.

Postavení centrálních bank se během desetiletí postupně měnilo a časem se z něj vyšlo k základním zásadám centrálních bank, které byly formulovány v 1. polovině 20. století.

Základní zásady centrálních bank:

 „nekonkurovat jiným bankám v obchodní činnosti a investičních aktivitách,

 neúročit vklady přijímané od obchodních a dalších bank,

 být nezávislou institucí ale také provádět operace pro vládu,

 být bankou pro ostatní domácí banky a podporovat rozvoj jejich činnosti (v podobě vhodně stanoveného regulačního rámce),

 působit jako zúčtovací centrum pro domácí banky,

 sbírat potřebné informace o domácích bankách a monitorovat a monitorovat vývoj bankovního systému jako celku,

 mít oprávnění rozhodovat o úvěrové pomoci bankám,

 sledovat cíl zdravé měny,

 podporovat zdraví, bezpečnost, spolehlivost a efektivnost bankovního systému v zemi,

 podporovat efektivnost, inovace a důvěryhodnost finančních trhů.²⁶“

Mezi hlavní způsoby zakládání centrálních bank lze vyjmenovat tři hlavní způsoby:

Založení, jako nové instituce

U tohoto způsobu založení odpadá přesvědčování obchodní banky pro přeměnu na centrální banku. Tento způsob byl poprvé požit v Anglii v 17. Století, kdy Anglie válčila s Francií a anglická pokladna již neměla žádné další prostředky. Anglická koruna souhlasila a dala tak vzniku dnešní Bank of England (z důvodu získání nových prostředků).

(27)

27 Přeměna soukromé banky

Tento způsob vždy neproběhl na způsobu dobrovolnosti. První Švédská národní banka vznikla ze soukromé Sveriges Riksbank, potom, co jí švédská vláda pomohla proti úpadku.

Sloužila jako banka vlády a regulátor množství emitovaných bankovek.

Přidělením práva na emisi bankovek:

Vedle charakteristik, které bychom mohly nalézt u většiny bank společné, lze nalézt i skupinu rozdílů. Tyto rozdíly se vyskytují s místní působností a liší se stát od státu.

Neexistence centrální banky - typickým příkladem je Lucembursko, kde vybrané funkce centrální banky zabezpečovaly Národní měnový institut a Belgická centrální banka, která emitovala měnu pro obě země. Obdobný systém můžeme nalézt i u jiných drobnějších evropských států, jako: Andorra, Lichtenštejnsko, San Marino, Vatikán.

Centrální banky v měnové unii - trefnou ukázkou pro tento případ je Evropská měnová unie. Měnovou politiky provádí nově vybudovaná banka nebo jmenovaná banka některého ze členských států. I přes to některé pravomoci centrálním bankám zůstávají.

Měnová rada - tato instituce může v některých zemích plnit funkci centrální banky.

V tomto případě je emise domácí měny plně závislá na emisi zahraniční měny, na kterou je v pevném kursu napojena. Je možnost i společného působení s centrální bankou.

Proces dolarizace - zákonným platidlem v daném státě je zahraniční měna. Ukázkou toho že vždy nemusí jít pouze o dolary, je švýcarský frank v Lichtenštejnsku. Dolarizací v dnešní době prošlo přes třicet zemí.

Větší počet centrálních bank - toto uspořádání je především institucionální, nikoli funkční. Tímto způsobem je V USA uspořádáno dvanáct federálních bank, přičemž vůdčí slovo má třináctá- Guvernérský výbor.

Další členění rozdílů bank podle Pana Revendy:

 Stupeň samostatností v centrální politice:

o Nízký- Japonsko o Střední- USA

o Vysoký- Nový zéland

 Hlavní konečné cíle měnové politiky:

o Cenová stabilita- země EU

o Cenová stabilita a stabilita měnového kursu-8 zemí EU o Cenová stabilita a ekonomický růst- USA

(28)

28

 Podíl na bankovním trhu:

o Dominantní- Itálie o Střední- USA o Nízký-Německo

 Forma vlastnictví centrální banky:

o Stát 100 % - Francie

o a.s. stát 50 % a více- Rakousko o a.s. stát pod 50 % - USA

o společný kapitál více zemí - ECB

3.1.1 Funkce centrální banky

V předchozí kapitole byly čtenáři přiblíženy rozdíly mezi centrálními bankami. I přes tyto rozdíly mají centrální banky téměř stejné funkce. Tyto funkce, které jsou základním důvodem existence centrálních bank v současnosti. V této souvislosti je třeba zdůraznit i hlavní cíle činnosti centrálních bank, jimiž jsou: podpora stabilního měnového vývoje, efektivnost, spolehlivost a důvěryhodnost bankovního systému.

Mezi hlavní funkce centrální banky tedy patří:

 emisní funkce,

 měnová politika,

 regulace a dohled bankovního systému,

 banka bank,

 banka státu,

 správa devizových rezerv,

 reprezentant státu v měnové oblasti.

Emisní činnost

Obecně může říct, že jde o nejzákladnější operace s hotovostními penězi. Emise bankovek a mincí dokonce patří mezi definiční znaky a výsadní práva centrálních bank. Je nezbytné zdůraznit, že tento emisní monopol se vztahuje pouze na hotovostní peníze.

Centrální banky emitují též bezhotovostní peníze, ale hlavním emitentem bezhotovostních peněz jsou obchodní banky.

Dlouhodobě můžeme s jistotou říci, že množství peněz v oběhu s časem roste. Naproti tomu podíl hotovostních peněz na celkovém obratu peněz v ekonomice snižuje, ve prospěch

(29)

29

bezhotovostních transakcí. K emisi hotovostních peněz dochází především skrze výběr hotovosti obchodních bank z účtu centrální banky. Tento proces naopak snižuje množství bezhotovostních peněz ve prospěch hotovostních.

Měnová politika

Pod pojmem měnová politika si můžeme představit regulaci množství peněz za účelem předem stanovených cílů, mezi které patří v první řadě cenová stabilita. Tuto činnost lze v zásadě chápat dvojím způsobem:

 centrální banka sama nerozhoduje o charakteru a cílech politiky, pouze jí provádí,

 centrální banka rozhoduje sama v rámci daném zákonem.

V dnešní době může banky ve vyspělých ekonomikách považovat v tomto ohledu spíše za samostatné.

Devizová činnost

Zprvu je nutno upřesnit, co to vlastně devizy jsou. Jsou vysoce likvidními aktivy, která jsou v zahraničních volně směnitelných měnách. Většinou jsou drženy centrálními bankami v podobě zahraničních cenných papírů, vkladů na účtech u prvotřídních zahraničních bank.

Součástí devizových rezerv je i rezerva měnového zlata.

Operace centrální banky má 4 základní důvody:

 Ovlivňování kurzu domácí měny (pomocí nákupů a prodejů domácí měny za cizí),

 držba stálé hodnoty devizových rezerv,

 udržení výnosnosti devizových rezerv,

 zabezpečení devizové likvidity země.

Regulace a dohled bank

Regulace a dohled na bankovní systém spočívá především v koncipování a prosazování pravidel činnosti bankovních institucí. Samotný dohled spočívá v neustále kontrole dodržování těchto pravidel. Česká národní banka je jedinou institucí v české republice, která dohlíží nejen na bankovní systém ale i celý finanční trh.

(30)

30 Banka státu

Centrální banka vede účty a provádí operace pro vládu, orgány místní moci a správy.

Protože ne ve všech státech jsou centrální banky plně samostatné, tak sem patří i realizace záměrů vlády v měnové oblasti.

Dále můžeme uvést:

 Spravování státního dluhu- činnosti spojené s poskytováním a splácením úvěrů,

 pokladní plnění státního rozpočtu- vedení účtu, inkasa a dalších operací,

 úvěrování státního rozpočtu- podmíněno úpisem státních cenných papírů a jejich prodejem na peněžním a kapitálovém trhu. Je velmi důležité podotknout, že přímé úvěrování státu centrální bankou je striktně ze zákona zakázáno.

Banka bank

Centrální banka působí vůči ostatním bankám jako bankéř, tudíž:

 Poskytuje bankám úvěry

 Provádí s bankami operace s cennými papíry

 Přijímají od bank vklady

 Vedou bankám účty

 Zajišťuje mezibankovní vyrovnání

Ukládání volných peněžních prostředků obchodních bank u centrální banky probíhá ve formě povinných a dobrovolných rezerv. Povinné vklady mají za účel omezovat peněžní prostředky, se kterými mohou banky disponovat. Dobrovolné vklady slouží především k mezibankovnímu styku a vyrovnání.

Úvěry od centrální banky představují emisi bezhotovostních peněz. Obchodní banky tyto úvěry poptávají z důvodů získání relativně levných zdrojů nebo na krytí svých problémů s likviditou.

Zúčtovací operace provádějí též velké obchodní, či clearingové banky.

Reprezentant státu v měnové oblasti

Centrální banka je povinna permanentně vysvětlovat své přístupy a přesvědčovat veřejnost o správnosti svého chování a rozhodování. Je též povinna provádět transparentní politiku a tím si držet svoji důvěryhodnost.

(31)

31

Způsoby pomocí kterých informuje, se mohou lišit. Je nutno zdůraznit že vláda a nejvyšší vedení centrální banky má možnost navzájem se účastnit svých zasedání s pouhým poradním hlasem.

Druhy poskytnutých informací:

 Aktuální informace

o vystupování v médiích a prostřednictvím informačních servisů.

 Ex post informace

o výroční zpráva, měsíční přehledy bulletiny.

 Zákonné informace

o přednesení zpráv parlamentu o měnovém vývoji.

 Informování vlády

o jednání se zástupci vlády, spíše důvěrné informace.

 Informování bank

o automatické informační systémy.

Centrální banka některé informace také neposkytuje. Patří sem například hodnocení jednotlivých bank nebo kterékoli informace, které by narušily konkurenční boj. Dále nejsou poskytovány informace o devalvačním (revalvačním) zásahu do kursového vývoje domácí měny, protože by mohly vést ke spekulativním obchodům.

3.1.2 Měnová politika

Výš uvedená měnová politika je procesem, ve kterém dominuje centrální banka a snaží se pomocí možných nástrojů o dosažení přesně stanovených cílů. Tyto cíle bychom mohli najít v zákoně o centrální bance. Cíle se liší stát od státu především ve svém počtu. I přes rozdíly do počtu cílů nalézáme jeden významný společný bod a tím je podporování cenové stability.

Mimo tento hlavní cíl lze ve světě centrálních bank nalézt i další vedlejší cíle:

 rovnováha platební bilance,

 podpora stability měnového kursu,

 podpora zaměstnanosti,

 podpora ekonomického růstu,

 podpora stability finančního systému,

 podpora stability dlouhodobých úrokových sazeb.

(32)

32

Při zvolení více cílů nastává problém s kompatibilitou zvolených cílů (především v krátkém období), čímž banka riskuje, že by některý ze svých cílů neplnila. Centrální banka je nucena určit přesnější preference cílů, protože neplnění v krátkém období může vést ke ztrátě kredibility.

Druhým případem může být politika, která sleduje pouze jediný cíl (tím je cenová stabilita). Udržení tohoto cíle v dlouhém období, pomáhá k plnění cílů hospodářské politiky, neboť cenová stabilita často vede v podpoře hospodářského růst a tím i poklesu nezaměstnanosti.

Transmisní mechanismy

V předchozí kapitole bylo naznačeno, že úkolem měnové politiky je prostřednictvím svých nástrojů dosáhnout předem přesně definovaných cílů. Situace je však o něco komplikovanější než, by se mohlo zdát, neboť mezi nástroji a cíli neexistuje, žádné přímé spojení což, do značné míry komplikuje situaci.

Tento vztah bývá zprostředkován skrze další 2 kritéia. Jejich povaha samozřejmě závisí na tom, který transmisní mechanismus zvolíme.

1. Operativní kritérium- svojí povahou má blíže k nástrojům.

2. Zprostředkující kritérium- má blíže k výslednému cíli.

Schéma 1: Transmisní mechanismus

Zdroj: vlastní tvorba, REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualiz. vyd. Praha:

Management Press, 2011, 558 s. ISBN 9788072612307

Roli kritéria nemůže zastávat kterákoli měnová veličina. Zprostředkující kritérium bývá zastoupeno zpravidla takovou veličinou, která je ovladatelná centrální bankou pouze

nástroje operativní

kritérium

zprostředkující

kritérium konečné cíle

(33)

33

s nízkou přesností a značným časovým zpožděním. Hlavní zásadou pro výběr tohoto kritéria by měla být přinejmenším předvídatelná vazba mezi zprostředkujícím kritériem a cíli a zároveň mezi operativním a zprostředkujícím kritériem. Za typický příklad tohoto kritéria můžeme považovat: dlouhodobou úrokovou sazbu, měnový agregát M2, M3.

Oproti zprostředkujícímu kritériu jsou na operativní kritériu kladen o poznání přísnější podmínky:

 stálost vztahů mezi operativním kritériem a ostatními proměnnými,

 rychlá dostupnost dat,

 přesná měřitelnost,

 kontrolovatelnost.

Za operativní kritérium je často dosazována měnová báze nebo krátkodobá úroková míra. Mimo to, že mají centrální banky možnost využít různé strategie měnové politiky, mohou ekonomiku ovlivňovat pomocí několika druhů kanálů transmisních mechanismů.

Mezi tyto základní transmisní mechanismy patří:

 kursový transmisní mechanismus,

 úvěrový transmisní mechanismus,

 měnový transmisní mechanismus,

 cílování inflace.

Měnový transmisní mechanismus

Měnový transmisní mechanismus je jedním z východisek při provádění měnové politiky. Na místě operativního kritéria vystupuje především měnová báze. Jako určitá obměna může působit i nahrazení měnové báze za některé její složky, jako jsou dobrovolné rezervy.

(34)

34 Schéma 2: Měnový transmisní mechanismus

Zdroj: vlastní tvorba, REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualiz. vyd. Praha:

Management Press, 2011, 558 s. ISBN 9788072612307

Základními podmínkami účinnosti tohoto mechanismu je²⁷:

 schopnost CB ovlivnit měnovou bázi nebo její složky,

 stabilní vztah vazeb mezi peněžní zásobou a cenovou hladinou (nebo nominálním domácím produktem),

 stabilita mezi vývojem peněžní báze a peněžní zásoby.

Úvěrový transmisní mechanismus

V tomto případě bude v roli operativního kritéria vystupovat krátkodobá úroková míra, pomocí níž je centrální banka schopna ovlivňovat daný úvěrový agregát.

Schéma 3: úvěrový transmisní mechanismus

Zdroj: REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, s. 172. ISBN 978-80-7261-230-7.

nástroje měnové politiky

měnová báze nebo její

složky

měnový agregát

konečné cíle

nástroje měnové politiky

krátkodobá úroková

míra

úvěrový agregát

konečné

cíle

(35)

35

Pokud chceme předpokládat účinnost tohoto mechanismu, musíme se nejprve zamyslet nad podmínkami, které musí bezpodmínečně splňovat²⁸:

 stabilita vztahů mezi operativním a zprostředkujícím kritériem,

 možnost centrální banky ovlivnit krátkodobou úrokovou míru,

 stabilitu vztahu mezi úvěrovým agregátem a cílem

Krátkodobou úrokovou míru můžeme často nalézt reprezentovanou krátkodobou úrokovou sazbou státních cenných papírů nebo papírů centrální banky. Oproti předchozímu případu není vliv centrální banky tak znatelný, jako tomu bylo u měnové báze. Tento jev je zapříčiněn faktem, že je krátkodobá úroková míra závislá na vztahu mezi nabídkou a poptávkou na daném trhu, tudíž ji centrální banka může ovlivnit jen nepřímo.

Dokonce i vazba mezi úvěrovým agregátem a krátkodobou úrokovou mírou není zdaleka tak průhledná jako u měnového transmisního mechanismu.

Za neměnných okolností by tedy mělo platit, že: pokles krátkodobé úrokové míry vede ke zvýšení tempa růstu úvěrového agregátu (naopak též platí, že: růst krátkodobé úrokové míry vede ke zpomalení tempa růstu úvěrového agregátu).²⁹

Na místě zprostředkujícího kritéria se objevuje vybraný úvěrový agregát nebo popřípadě dlouhodobá úroková míra.

Pokud bychom se chtěli zamyslet nad stabilitou vazby mezi měnovým agregátem a konečným cílem tak bychom zjistili, že zde jsou 2 zásadní rozdíly proti měnovému mechanismu:

1. Tento transmisní mechanismus má dva cíle a to: cenovou stabilitu a podporu ekonomiky.

2. Silnější vliv měnových agregátů, než je tomu u úvěrových.

Cílování inflace

Na konci 90. let 20. století se začala objevovat nová metoda, při které se centrální banka zaměřuje přímo na jeden z konečných cílů a tím je míra inflace. Jako první se tento postup začal používat na Novém Zélandu a od roku 1998 i v České národní bance.

Během cílování inflace se nepoužívají zprostředkující kritéria, ale pouze operativní kritérium, za které se dosazuje krátkodobá úroková míra. Konečný cíl se zde objevuje v podobě kvantifikované míry inflace a to ve střednědobém časovém horizontu. Jako očekávaná míra inflace se zde objevuje prognózovaná míra.

(36)

36

Určitě je též důležité podotknout, že pokud je skutečná míra inflace nižší než cílovaná, je to v tomto případě minimálně tak špatné, jako kdyby byla vyšší.

Pro cílování inflace jako takové platí několik charakteristických bodů³⁰:

 dodržovaná vysoká míra transparentnosti,

 veřejné vyhlášení inflačního cíle,

 veškerá měnová politika se odvíjí od očekávaného inflačního cíle.

V porovnání s ostatními cíli je tato strategie zaměřena na dosažení kvantifikovatelného cíle. V tomto případě je to přesně vymezená míra inflace ve střednědobém časovém horizontu. Jak zde již bylo uvedeno, tak zprostředkující kritérium se nepoužívá, neboť jeho funkce zastává soustava měnových indikátorů a úvěrových agregátů.

Schéma4: Cílování inflace

Zdroj: REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, 558 s. ISBN 9788072612307

Veřejné vyhlášení inflačního cíle má dopad na inflační chování (očekávání) dalších ekonomických subjektů. Už tohoto důvodu není vůbec žádoucí, aby se hladina skutečné inflace dostala pod hladinu očekávané (vyhlášeného cíle). Z toho můžeme odvodit, že konečným cílem není maximální snížení míry inflace, nýbrž její udržení ve vybraném rozmezí. Tento výsledek nazýváme stabilitou.

Měnová politika je nejefektivnější pří řízení se predikcí budoucího vývoje, neboť opatření měnové politiky se projevují se zpožděním 1-2 roků. Tyto predikce jsou vytvářeny z mnoha možných ukazatelů ze zahraniční i domácí ekonomiky, i když tyto ukazatele mohou

nástroj měnové

politiky

krátkodobá úroková

míra

konečný cíl měnové

politiky

(37)

37

vysílat protichůdné signály. Proto banky používají extrémně sofistikované predikční modely, jejichž výstupem je pravděpodobný vývoj úrokových sazeb, inflace a kursu.

Cílovaná inflace je stanovitelná pomocí více způsobů. Při výběru postupu do značné míry záleží na samostatnosti centrální banky od vlády, neboť v některých zemích stanovuje cíl vláda a centrální banka se poté stará pouze o jeho splnění. Odpovědnost dopadající na hlavu centrální banky je tudíž pouze operativní.

Další možností je samostatné stanovování cílů centrální bankou. Svůj cíl si pak, může vymezit čtyřmi způsoby³¹:

1. konkrétní hodnota bez odchylek, 2. maximální hodnota,

3. rozpětí, ve kterém se může inflace pohybovat,

4. stanovení konkrétní hodnoty s odchylkami do obou směrů (např. ČNB 2%± 1%).

V tomto systému stanovování inflačního cíle mohou nastat i výjimky z plnění cíle centrální bankou. Tento případ může nastat při cenových šocích na světových trzích, nepředpokládané změně měnového kursu, živelné pohromě, skokové úpravě nepřímých daní nebo deregulaci cen.

Z předchozího vyplývá, že mohou nastat i situace, kdy se centrální banka nebude snažit dosáhnout inflačního cíle za každou cenu. V tomto případě centrální banka pouze postupně a pomalu mění úrokové sazby. Pokud by se snažila o moc agresivní a rychlou změnu, tak by mohlo dojít k rozkolísání úrokových sazeb a tím by zásadně ohrožovala svoji kredibilitu a transparentnost.

Dalším možným scénářem při cílování celkové inflace je naprosté nereagování na ekonomické šoky, které nemají tržní charakter, jako je deregulace cen nebo zvýšení nepřímých daní.

Centrální banka se při cílování inflace snaží ovlivnit míru inflace v budoucím období.

Délka tohoto období je závislé na časových zpoždění měnové politiky a proto můžeme použít tezi, že vlastně aktuální míra inflace je považována za minulost, na kterou nemá smysl v žádném případě reagovat.

Inflace v budoucím období by nešla ovlivnit bez prognóz a predikčních modelů.

V zásadě rozlišujeme dva druhy prognóz³²: