Judikatura Evropského soudního dvora

Evropský soudní dvůr existoval samostatně do roku 1989, kdy k němu byl připojen Evropský soud prvního stupně. V současné době oba soudy tvoří společně se Soudem pro veřejnou službu tzv. Soudní dvůr Evropských společenství.

46 [J-06]Rozsudek ve věci 412/03 Hotel Scandic.

47 [C-0] Zůnová: Novela Šesté směrnice – směrnice Rady 2006/69/ES, s. 4.

Poslání⁴⁸ Evropského soudního dvora spočívá v přezkumu legality aktů Společenství a v zajištění jednotného výkladu a provádění práva Společenství. Nerozhoduje však ve vnitrostátních sporech. Národní soudy v případech, kdy řeší právní otázku týkající se práva Společenství, mohou a v některých případech (např. při nemožnosti použít proti rozhodnutí soudu vnitrostátní opravné prostředky) musí přerušit řízení a podat k ESD žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

Judikatura Evropského soudního dvora má závaznou povahu nejen pro dotazující se soud, ale pro soudy všech členských států. Podle doktríny⁴⁹ „acte éclairé“ národní soudy nemusí pokládat předběžnou otázku, pokud lze odpověď předvídat ze starší judikatury.

Rozhodnutí ESD mají tedy jistý precedentní účinek, byť svým charakterem precedenty nejsou.

2.1.4.1 Určení předmětu daně

Prvotním úkolem při posuzování konkrétní transakce je určení, zdali se jedná o předmět daně z přidané hodnoty či nikoliv.

Případ C-258/95 (doprava zaměstnanců na pracoviště)

Ve sporu C-258/95 mezi společností Julius Fillibeck Söhne GmbH & Co. KG a německým daňovým úřadem ESD určil⁵⁰ podmínky, za nichž považuje dopravu zaměstnanců za náklad spojený s podnikáním.

Zaměstnavatel v letech 1980-1985 dopravoval své zaměstnance na místo výkonu práce (staveniště) ve svých vozidlech, tvořících součást obchodního majetku, a to bezplatně.

Současně požádal jednoho ze zaměstnanců, aby svým soukromým automobilem dopravoval své kolegy, za což mu vyplácel náhradu. Opíral se přitom o německý legislativní rámec pro stavební průmysl, který takovou dopravu považoval za oprávněnou v případě, kdy domovy pracovníků a místo výkonu práce dělí „větší než minimální vzdálenost.“

48 [E-01] Vaše otázky týkající se „Soudního dvora Evropských společenství“.

49 [E-02] Šlosarčík: Evropský soudní dvůr a předběžná otázka.

50 [J-04] Rozsudek ve věci C-258/95 Julius Fillibeck Söhne.

Německý daňový úřad však považoval dopravu za poskytování služby, a tudíž za zdanitelné plnění. V následném soudním sporu požádal německý soud ESD o výklad článku 6 (2) Šesté směrnice o DPH.

Z rozhodnutí ESD vyplývá, že obecně se doprava zaměstnanců mezi jejich domovy a místem výkonu práce považuje za využití obchodního majetku (vozidel) pro soukromé účely zaměstnanců. Nicméně v případě, kdy je pro zaměstnance vzhledem k okolnostem (možnosti dopravy, změny v místě výkonu práce) natolik obtížné využít jiný způsob dopravy, že se dopravení zaměstnanců na pracoviště stává nezbytným pro podnikání, se taková doprava považuje za využití majetku výhradně pro účely podnikání, a není tudíž poskytnutím služby za protiplnění dle směrnice. Na tuto věc nemá vliv fakt, zda zajišťuje dopravu zaměstnanec vlastními automobily, či dopravní službu najímá od jiné osoby.

Závěr:

Je-li pro potřeby podnikání dodání zboží či poskytnutí služby nutné, nelze jej považovat za použití/využití majetku pro osobní potřebu, přestože splňuje jeho znaky, a v jiném případě (pokud by toto použití bylo zbytné) by bylo za použití pro osobní potřebu považováno. Souvisí totiž s ekonomickou činností plátce.

Případ C-50/88 (automobil pořízený od neplátce DPH)

Německý podnikatel Heinz Kühne používal pro osobní potřebu osobní automobil, který koupil od soukromé osoby – neplátce. Nemohl při pořízení uplatnit nárok na odpočet.

Finanční úřad požadoval zdanění části oprávek za období, v němž automobil užíval.

ESD rozhodl⁵¹, že pokud při pořízení zboží nebyl uplatněn nárok na odpočet, nevztahuje se na něj formulace⁵² povinující subjekt ke zdanění zboží využitého pro osobní potřebu. Na věci nic nemění ani fakt, že pro podpůrné plnění nakoupené v souvislosti s provozem a údržbou zboží (v tomto případě např. pohonné hmoty či servisní práce) nárok na odpočet uplatňován byl.

51 [J-05]Rozsudek ve věci C-50/88 Heinz Kühne.

52 Šestá směrnice o DPH, čl. 6 odst. 2 písm. a).

Závěr:

Nebyl-li při pořízení zboží využit nárok na odpočet (ať už z vůle plátce daně nebo z objektivních příčin – např. při pořízení od neplátce), nevztahuje se na něj povinnost považovat jeho použití/využití pro osobní účely za zdanitelné plnění.

2.1.4.2 Stanovení základu daně

V případech, kdy bezpochyby dochází k uskutečnění zdanitelného plnění, se předmětem sporu může stát výše základu daně a následně i výše daně z přidané hodnoty.

Případ C-412/03 (poskytování stravování za nižší cenu)

Ke sporu mezi hotelem Scandic Gåsabäck AB a švédskou daňovou správu došlo poté, co se hotel dotázal na správné zdanění plnění poskytovaného zaměstnancům za snížené ceny.

Zaměstnavatel poskytoval svým zaměstnancům obědy v podnikové jídelně.

Zaměstnanci platili za oběd částku převyšující náklady společnosti, ovšem nižší, než je tržní cena. Dále existovala možnost, že v důsledku inflace dojde k tomu, že náklady převýší cenu placenou zaměstnancem. Švédská národní úprava považovala použití zboží pro vlastní účely za dodání zboží i v případě, kdy se nejednalo o bezplatný převod, ale protistrana zaplatila částku nižší, než odpovídá nákladům. V obou případech se základem daně mělo stát ohodnocení vycházející z článku 11 Šesté směrnice o DPH, tedy kupní příp. výrobní cena zboží. Švédský soud se dotázal ESD, zdali formulace⁵³ v Šesté směrnici brání takové národní úpravě.

Z rozsudku⁵⁴ vyplývá, že uvedená ustanovení (především formulace „bezplatně“) skutečně vylučují to, aby národní úpravy považovaly dodání zboží či poskytnutí služby, za něž bylo poskytnuto skutečné protiplnění, za použití pro osobní potřeby. Skutečnost, zda protiplnění dosahuje či nedosahuje nákladů, se pro toto posouzení považuje za bezpředmětnou.

53 Šestá směrnice o DPH, čl. 5 odst. 2 a čl. 6 odst.2 písm. b).

54 [J-06]Rozsudek ve věci 412/03 Hotel Scandic.

Švédská vláda dále poukazovala na ustanovení⁵⁵ Šesté směrnice, podle kterého má součástí základu daně u plnění v tržních transakcích (pokud v tomto případě nelze prodej oběda považovat za použití pro osobní potřebu) být „vše, co představuje protiplnění, které dodavatel nebo poskytovatel získal nebo má získat“, tedy např. i dotace přímo vázaná na cenu. ESD ale upozorňuje, že taková situace nastává pouze v případě třístranného obchodu (pokud by zaměstnanec kupoval plnění za sníženou cenu od třetí osoby, které by zaměstnavatel poskytoval dotaci vázanou na cenu). Zde vystupují pouze dvě strany, a náklady, které zaměstnavateli vznikají nad rámec zaplacené ceny, se nemohou stát součástí základu daně.

Námitku švédského státu na možnost daňových úniků prostřednictvím použití symbolické částky jako protiplnění považuje ESD za relevantní, ovšem odkazuje při jejím řešení na možnost⁵⁶ zvláštního opatření povoleného Radou za účelem zabránění vyhýbání se daňové povinnosti.

Závěr:

Základem daně při dodání zboží či poskytnutí služby za protiplnění je vždy poskytnuté protiplnění, bez ohledu na jeho výši nebo poměr s náklady poskytovatele či tržní cenou.

Takové plnění není považováno za použití/využití zboží pro osobní potřebu zaměstnance.

Tento judikát ovšem pozbývá obecnou platnost, neboť Šestá směrnice o dani z přidané hodnoty byla novelizována⁵⁷ a její současná dikce je se závěrem vyplývajícím z rozsudku ve věci Hotelu Scandic v přímém rozporu.

Případ C-193/91 (použití zboží vč. služeb pořízených bez DPH)

Podnikatel použil v roce 1983 osobní automobil tvořící součást obchodního majetku pro svou osobní potřebu. Německý finanční úřad stanovil jako základ daně část oprávek automobilu a procentní podíl na dalších nákladech na provoz a údržbu automobilu.

55 Šestá směrnice o DPH, čl. 11 A odst. 1 písm. a).

56 Šestá směrnice o DPH, čl. 27.

57 Směrnice Rady 2006/69/ES ze dne 24. července 2006, kterou se mění směrnice 77/388/EHS, pokud jde o některá opatření, která mají zjednodušit postup vyměřování daně z přidané hodnoty a napomoci zabránit daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem, a kterou se zrušují některá rozhodnutí o udělení odchylek.

Podnikatel se ohradil proti zahrnutí jiných nákladů do základu daně, přičemž se bránil tím, že k jejich pořízení došlo bez daně a nebyl uplatněn nárok na odpočet DPH (jednalo se o silniční daň, nájem garáže, pojištění a parkovné).

ESD rozhodl, že za smysl zdanění použití zboží pro osobní potřebu se považuje pouze napravení stavu, kdy by při současném způsobu užívání majetku nárok na odpočet nevznikl. Stejně tak vylučuje zdanění zboží, při jehož pořízení nárok na odpočet uplatněn nebyl. Formulace⁵⁸ „využívání zboží“ je nutno chápat striktně pouze jako použití zboží samotného, a nijak nepostihuje doplňkové služby ke zboží se vztahující.

Závěr:

Účelem směrnice je náprava nároku na odpočet, který přestal mít opodstatnění (došlo k použití zboží k jinému účelu, než za jakým byl nakoupen). Nelze ovšem zdanit plnění pořízená bez nároku na odpočet, ani pokud se k použití zboží bezprostředně vážou.