1. Stupeň invalidity 0,5 % z výpočtového základu 2. stupeň invalidity 0,75 % z výpočtového základu 3. stupeň invalidity 1,5 % z výpočtového základu
Zdroj: ČSSZ [Česká správa sociálního zabezpečení]. Invalidní důchod. [online]. [cit. 2021-09-19].
Dostupné z: https://www.cssz.cz/web/cz/invalidni-duchod, vlastí zpracování
1.5. Způsoby pojetí zdravotního postižení
Na základě přístupu k postižení chápe Liberdová (2010) zdravotní postižení, buď z hlediska postižení samotného, nebo na základě modelů, které zahrnují širší kontext pojímání zdravotního postižení včetně jeho důsledků na život člověka. Existují čtyři základní modely. Jedná se o model medicínský, multidimenzionální (jehož součástí je i model sociální), právní a model zdravotního postižení založený na lidských právech.
1.5.1. Medicínský model zdravotního postižení
Medicínský model rozděluje osoby do skupin dle jednotlivých typů zdravotního postižení. Liberdová (2010) rozděluje osoby se zdravotním postižním například na osoby se zrakovým postižením, pohybovým postižením, sluchovým postižením nebo mentálním či duševním postižením. Dle Matouška (2003) zdravotní postižení nepříznivě ovlivňuje kvalitu života, zejména pak ve schopnosti navazování a udržování mezilidských vztahů a ve schopnosti pracovat. Boardman (2011) to potvrzuje na příkladu sociálního vyloučení lidí s duševními problémy ve Velké Británii. Dle jeho zjištění mohou být lidé trpící duševními chorobami, zejména pak dlouhodobými psychózami, vylučováni ze sociálních vztahů, sousedství a občanské participace. Medicínský model uplatňuje model znevýhodnění, kdy se člověk se zdravotním postižením stává na základě svého handicapu znevýhodněným oproti ostatním. Pomocí rehabilitačních opatření by měl být takovýto člověk vrácen do společnosti (Drake, 1996). Liberdová (2010) s takovýmto chápáním zdravotního postižení nesouhlasí. Osoba se má dle Liberdové označovat za postiženou na zdraví pouze v souvislosti s tím, jaké bariéry jí to přináší. Následně by se měly hledat
17 příčiny způsobující dané znevýhodnění, aby mohl být nalezen způsob, jak bariéry zlikvidovat.
1.5.2. Multidimenzionální model zdravotního postižení
Multidimenzionální model spojuje medicínský model s podmínkami vytvořenými sociálním prostředím. Tyto podmínky zesilují vliv samotného postižení (Liberdová, 2010). Jednotlivé podmínky, které mají zesilující vliv na postižení, popsal Šiška (2005) na základě takzvaného sociálního modelu postižení.
Obrázek 1 - Sociální model postižení (Šiška, 2005)
Podstata postižení bývá vztahována na jednotlivce, danou poruchu, kterou jednotlivec trpí, a na podmínky jeho života, přičemž je kladen důraz zejména na sociální, kulturní, ekonomické a politické prostředí jednotlivce (Repková, 2003). Zdravotní postižení může postupem času přerůstat ve znevýhodnění. V takovýchto případech bývá značným způsobem ztěžována seberealizace, vzdělávání jedince a v neposlední řadě také jeho uplatnění na trhu práce. Zdravotní postižení je zesilováno nedostatečnými mechanismy umožňujícími dané postižení překonat (Novosad, 2006). Dle Liberdové (2010) osoby se zdravotním postižením své znevýhodnění nevnímají, dokud jim ho někdo nepřipomene, což zesiluje jejich vnímání komplikací způsobených jejich handicapem.
1.5.3. Právní model zdravotního postižení
Tento model chápe osoby se zdravotním postižením jako minoritu. Na základě tohoto modelu jsou zdůvodňovány potřeby pro tvorbu a přijímání antidiskriminačních zákonů (Repková, 2003). Sama Repková vyjadřuje v časopise Psychológia a patopsychológia z roku 1999 potřebu zabezpečit rovné příležitosti. V české legislativě je
18 zabezpečení rovných příležitostí zakotveno v zákoně č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „antidiskriminační zákon“). Tématu diskriminace bude věnována pozornost v následujících kapitolách teoretické části práce.
1.5.4. Model zdravotního postižení založený na lidských právech
Tento model je založen na lidských právech, kdy je otázka zdravotního postižení jednotlivce přesouvána do roviny obhajoby lidských a občanských práv. V neposlední řadě zahrnuje právo na plnou účast v životě společnosti (Repková, 2003). Dochází k nahrazování speciálně rehabilitačního přístupu, který se zaměřuje na péči a rehabilitaci zdravotně znevýhodněných osob, takzvaným integračním přístupem. Integrační přístup si klade za cíl začlenění těchto osob v běžných zařízeních, která jsou tohoto integračního procesu schopná. Dle Vocilky (1997) je nutné chápat integraci jako schopnost handicapovaného jedince žít plnohodnotný život ve společnosti „zdravých“ lidí. Jedná se o takzvanou společenskou integraci, kdy zdravotně postižený jedinec dokáže dle svých možností a schopností participovat na trhu práce. Integrace je dle Jesenského (1993) stavem, kdy se sám postižený nepovažuje ve společnosti za někoho zvláštního a sama intaktní společnost nepovažuje postiženého jedince za zvláštní součást. Jedná se o stav, kdy je minimalizováno znevýhodnění. K dosažení stavu takzvané „plné“ integrace zdravotně znevýhodněných osob do společnosti je dle Opatřilové a Zámečníkové (2005) zapotřebí umožnit těmto osobám dostupné vzdělání a pracovní příležitosti prostřednictvím procesu vyrovnávání příležitostí. Speciální vzdělávání, pracovní rehabilitace, příprava rekvalifikace a pracovní i společenské začlenění jsou proto hlavními prostředky integrace (Jesenský a kol., 1992).
2. Zaměstnávání osob se zdravotním postižením
V této kapitole bude stručně popsána situace osob se zdravotním postižením na trhu práce v České republice. Bude zde popsán vývoj legislativy v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením, nástroje aktivní politiky zaměstnanosti sloužící k podpoře zaměstnávání OZP a v neposlední řadě se bude kapitola věnovat tématu diskriminace OZP na pracovním trhu.
2.1. Legislativní úpravy v oblasti zaměstnávání OZP
Základním legislativním nástrojem upravujícím podporu zaměstnávání OZP se po vzniku České republiky stal zákon č. 1/1991 Sb., část čtvrtá – Zaměstnávání občanů se
19 změněnou pracovní schopností. V roce 1993 byla na základě nařízení vlády stanovena hodnota povinného podílu zaměstnávání OZP na úrovni 5 %. Plnění povinného podílu bylo ovšem v té době méně závazné a neprobíhaly prakticky žádné kontroly (Rychtář, Sokolovský a kol., 2016). Dále v roce 1993 bylo na základě usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „listina základních práv a svobod“) definováno právo na získávání prostředků pro své životní potřeby prostřednictvím práce (čl. 26 odst. 3 z. č. 2/1993 Sb.), přičemž osoby se zdravotním postižením mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání (čl. 29 odst. 2 z. č. 2/1993 Sb.). V roce 2005 proběhla takzvaná velká novela zákona č. 435/2004 Sb., která nahradila původní zákon o zaměstnanosti z roku 1991.
V rámci této novely byly například zavedeny pojmy jako „chráněné pracovní místo“ a
„chráněná pracovní dílna“ a byla také snížena hranice povinného podílu na 4 % (u zaměstnavatelů s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru), přičemž odvod za neplnění byl zvýšen na 2,5násobek průměrné mzdy (Rychtář, Sokolovský a kol., 2016).
Kromě zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. je právním předpisem vztahujícím se k zaměstnávání OZP ještě zákoník práce č. 262/2006 Sb. (Liberdová, 2010). Principem je dle Jouzy a Marčákové (2004) komplexní úprava postavení jedinců se zdravotním znevýhodněním na trhu práce.
Rok 2010 přinesl zásadní změnu v posuzování nároku na důchody, který je podmíněn dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, a ve způsobu stanovení jeho výše. Od ledna roku 2010 se již invalidita nerozlišuje mezi invaliditou plnou a částečnou, místo toho byl zaveden systém rozlišující tři stupně invalidity, podle kterých se stanovuje konečná výše výplaty invalidního důchodu (ČSSZ, 2021).
Sociální reforma z roku 2012, někdy též přezdívaná jako tzv. „Drábkova sociální reforma“, přinesla hned řadu následujících změn. V rámci reformy byl zaveden pojem vymezené chráněné pracovní místo (dále jen „CHPM“) a současně došlo k zániku institutu chráněné pracovní dílny pro účely podpory, který se stává množinou vymezených CHPM. Dále byl například zrušen statut OZZ nebo byl zaveden celkový limit poskytnutého náhradního plnění.2 V roce 2015 došlo ke znovuobnovení kategorie OZZ v prostředí chráněného trhu práce (Rychtář, Sokolovský a kol., 2016).
2 Náhradní plnění = možnost plnit povinný podíl zaměstnávaných OZP formou odebírání výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zdravotně postižených
20 V rámci novely zákona o zaměstnanosti z roku 2018 vešel v platnost pojem
„chráněný trh práce“, který trh práce rozdělil na dva typy – chráněný a volný trh práce.
Chráněný trh práce je tvořen zaměstnavateli, jež zaměstnávají více než 50 % OZP z celkového počtu svých zaměstnanců. Pokud chtějí mít tito zaměstnavatelé statut zaměstnavatele na chráněném trhu práce, musí mít s příslušným Úřadem práce podepsanou dohodu, která tento statut potvrzuje (§ 78 z. č. 435/2004 Sb.). Výhodou statutu zaměstnavatele na chráněném trhu práce je možnost stát se dodavatelem náhradního plnění.
2.2. Povinnosti zaměstnavatelů
Kromě splňování povinného podílu, který byl popsán v předchozí kapitole, mají zaměstnavatelé vůči zaměstnávání OZP ještě několik dalších povinností. Tyto povinnosti jsou ukotveny v zákoně o nezaměstnanosti, na který v § 237 odkazuje zákoník práce (Liberdová, 2010).
Zaměstnavatelé mají povinnost informovat úřad práce o volných pracovních místech, která jsou pro OZP vhodná. Na základě § 80 zákona o zaměstnanosti mají dále povinnost vést evidenci míst vhodných pro OZP a také evidenci zaměstnávaných OZP.
Vedení evidence OZP je nutné provádět pečlivě. Důležité je znát definici OZP na základě zákona o zaměstnanosti. OZP jsou totiž definovány také v jiných zákonech (např. zákon o důchodovém pojištění), nicméně pro účely evidence OZP je nutná pouze a jen definice ze zákona o zaměstnanosti. Pokud by úřad práce došel k závěru, že jsou nějaké dokumenty v nepořádku, pak by zaměstnavatel mohl přijít o nárok na finanční podporu i na plnění povinného podílu. Zaměstnavatelé mají dále povinnost spolupracovat s úřadem práce při zajišťování pracovní rehabilitace. Tato spolupráce mezi úřadem práce a zaměstnavatelem spočívá v tom, že zaměstnavatel umožní OZP působit po nějaký čas na jeho pracovišti, aby tato osoba mohla získat pracovní zkušenosti a dovednosti nutné pro pozdější uplatnění na trhu práce. Podmínky spolupráce jsou specifikované ve smlouvě uzavřené mezi úřadem práce a zaměstnavatelem, přičemž je nutná vzájemná interakce mezi těmito dvěma subjekty, jelikož tyto podmínky mohou být velmi individuální.
V neposlední řadě patří mezi povinnosti zaměstnavatele také rozšiřování možností zaměstnávání OZP (Hrdá, 2007). Tím je myšleno například individuální přizpůsobení pracovního místa a pracovních podmínek či vyhrazení vhodného pracovního místa pro konkrétní OZP (§ 80 z. č. 435/2004 Sb.).
21 Zaměstnavatelé mají dále povinnost odvádět příspěvek do státního rozpočtu v případě nesplnění povinného podílu. Výše tohoto odvodu činí 2,5násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí sledovaného kalendářního roku za každou OZP, o kterou daný zaměstnavatel povinný podíl nesplnil (MPSV, 2021).
2.3. Aktivní politika zaměstnanosti
Aktivní politika zaměstnanosti se snaží zabezpečit základní právo občanů České republiky, kterým je možnost zaměstnání bez rozdílu rasy, náboženství, víry, barvy pleti, jazyka, pohlaví, věku, původu, majetku, politického či jiného smýšlení a v neposlední řadě také zdravotního stavu občana. Hlavním úkolem aktivní politiky zaměstnanosti je dosažení plné svobodné zaměstnanosti, a to při co nejproduktivnějším využití pracovní síly. Aktivní politika zaměstnanosti je zabezpečována především prostřednictvím úřadů práce, jejichž hlavními úkoly jsou poskytování informací, zprostředkování zaměstnání nezaměstnaným osobám a poskytování sociálních dávek (Kotýnková, Němec, 2003).
Příklady nástrojů uvedených v § 104 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, pomocí kterých lze realizovat aktivní politiku zaměstnanosti u OZP, mohou být například různé druhy rekvalifikací, veřejně prospěšné práce, společensky účelná pracovní místa nebo příspěvek na zapracování.
2.4. Přínosy zaměstnávání OZP
Otázkou přínosů zaměstnávání OZP se zabývala celá řada autorů odborných publikací, ale také zaměstnavatelů. V této kapitole budou stručně popsány důvody, proč i zaměstnávání OZP může být přínosem, nikoliv pouze zátěží, a to jak pro zaměstnavatele, tak pro celou společnost.
Procházková (2009) si klade otázku, co je zapotřebí, aby byli zaměstnavatelé více ochotní zaměstnávat OZP. Podle autorky je důležitým aspektem, který rozhoduje při rozhodování zaměstnavatelů o zaměstnání OZP, dostatečná informovanost.
Zaměstnavatelé potřebují dle slov autorky informace, které jim budou takzvaně „šité na míru“. Tím se myslí zejména podrobné informace o tom, jaké druhy podpory existují, finanční a právní aspekty, možnosti a nutnosti technických a stavebních změn na pracovišti, které je potřeba upravit pro OZP, a zda na tyto úpravy lze získat finanční podporu. Důležité je dle názoru autorky o problematice nejen mluvit, ale hlavně konat, jelikož naše společnost je pestrá a plná jedinců, kteří vynikají nejrůznějšími schopnostmi a dovednostmi, a to včetně OZP. Pokud totiž tyto potenciály nevyužíváme, sami se tak
22 připravujeme o zajímavé zkušenosti, poznatky a postřehy, které nás mohou mnohdy obohatit.
Hrdá (2007) ve své publikaci popisuje poměrně zajímavou myšlenku. Tvrdí totiž, že zaměstnáním OZP může být posílena motivace a ochota podávat vyšší výkony u ostatních zaměstnanců. Tuto hypotézu demonstruje pomocí příkladu, kdy uvádí příklad zaměstnance na vozíčku, který i přes překážky a dlouhý časový interval dojížďky do zaměstnání dorazí do práce pokaždé na čas. To pak dle autorky motivuje ostatní zaměstnance zamyslet se nad svou vlastní docházkou. Dále uvádí příklad OZP, který se dobrovolně přihlásí na sobotní směnu, což může ovlivnit rozhodování ostatních zaměstnanců, kteří se na sobotní směnu nakonec také přihlásí.
Zaměstnávání OZP může dále přinést firmě konkurenční výhodu. Studie společnosti Byznys pro společnost (2012) popisuje na základě nejnovějších výzkumů konkurenční výhodu jako tendenci odběratelů nakupovat produkty a služby od společensky odpovědných dodavatelů. Zaměstnáváním OZP tak můžete dosáhnout vyšší společenské odpovědnosti, vyšších prodejů vašich produktů, spokojenějších zaměstnanců a většího množství zakázek.
V neposlední řadě přináší zaměstnávání OZP zaměstnancům řadu finančních výhod. Kromě výše uvedených finančních výhod aktivní politiky zaměstnanosti (např.
příspěvek úřadu práce na zřízení chráněného pracovního místa nebo příspěvek na zapracování) má zaměstnavatel možnost uplatnit slevu na dani. Dle § 35 zákona č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) má zaměstnavatel nárok uplatnit slevu na dani ve výši 18 000 Kč u osob v 1. a 2. stupni invalidity a až 60 000 Kč u osob ve 3. stupni invalidity.
2.5. Marginalizace a diskriminace OZP na trhu práce
Pojem marginalizace se dá popsat jako absence či omezení participace jedinců v tržní soutěži o pracovní místa, což má za následek jejich vytlačování do okrajových a nevýhodných pozic na pracovním trhu (Sirovátka, 1997). Marginalizace na trhu práce se podle Møllera (1995) týká těch lidí v produktivním věku, kteří jsou trvale nebo dlouhodobě vyloučeni z běžného trhu práce. Marginalizace je vytvářena a podporována prostřednictvím procesů segmentace pracovního trhu a s nimi spojenými procesy diskriminace a selekce. Na druhé straně mohou být příčinou tvorby marginalizace také
23 nízké sociální a pracovní kapacity některých jedinců či skupin (Horáková, Rákoczyová in Sirovátka, Mareš, 2003, s. 203).
Pojem diskriminace pochází z latinského slova discriminare, což v překladu do češtiny znamená rozlišovat (Čermák, 2012). Za průkopníka, který se jako jeden z prvních začal v rámci oboru zabývat tématem diskriminace, je považován americký ekonom Gary Stanley Becker. Becker nahlížel na diskriminaci z ekonomického pohledu. Diskriminace dle něj může existovat pouze na trzích s nedokonalou konkurencí. Tuto hypotézu vysvětloval na příkladu lidského chování. Lidé mají tendenci mentálně zvyšovat hodnotu transakce v případech, kdy je zákazníkem příslušník minority, kterou daný člověk diskriminuje. Dle autora konkurence na trhu pomáhá diskriminaci zákazníků eliminovat.
Dalším autorovým poznatkem je tvrzení, že diskriminace zvyšuje náklady firem.
V případě diskriminace určité skupiny pracovníků musí společnost vynaložit značnou část finančních prostředků na to, aby dokázala bez těchto pracovníků fungovat. Na druhou stranu, pokud je firma ochotna zaměstnávat příslušníky minorit, může tak výrazným způsobem snížit mzdové náklady, tím pádem má možnost zaměstnávat větší množství lidí, čímž se zvýší produktivita firmy (Becker, 1971).
OZP se mohou stát diskriminovanou skupinou vlivem stigmatizace. Tu lze vysvětlit pomocí takzvané „značkovací teorie“ z 60. let, kterou popisuje Libiger (2001) ve svém článku Stigma duševního onemocnění. Teorie spočívá v tom, že většinová společnost vnímá odchylné chování OZP, což v konečném důsledku vede ke vzniku stereotypu neboli „označkování“. Označkování je v tomto případě chápáno jako synonymum pro stigmatizaci. Takovéto chování vede k diskriminaci, která posiluje odlišné chování a prožívání OZP, které se může dále prohlubovat již ne na základě samotného handicapu, ale v důsledku utrpěné sociální újmy.
Stigmatizací se dále zabýval například Baštecký (1997), který jí popisuje jako znamení hanby či méněcennosti vedoucí k odmítání jejího nositele. Toto znamení může být buď zjevné (např. viditelná tělesná vada), nebo skryté, kdy jedinec jedná pod vlivem pocitu méněcennosti, čímž podněcuje společnost, aby ho jako méněcenného také vnímala. Důsledkem stigmatizace je diskriminace a izolace nemocných či postižených jedinců. Vytváří jejich zkreslený, pokřivený obraz a snižuje šanci na rehabilitaci a sociální začlenění.
24 2.5.1. Přímá diskriminace z důvodu zdravotního postižení
K přímé formě diskriminace dochází v situacích, kdy diskriminující zachází s osobou se zdravotním postižením méně výhodně než s osobou bez zdravotního postižení. Takovéto chování zpravidla nebývá nijak racionálně odůvodněné a odehrává se na základě předsudku. Může se jednat například o situace, kdy není osoba se zdravotním postižením přijata do zaměstnání pouze na základě obavy zaměstnavatele, že by danou práci nezvládla, aniž by potencionální zaměstnavatel prozkoumal její znalosti a dovednosti potřebné k vykonávání dané profese (Čermák, 2012).
2.5.2. Nepřímá diskriminace z důvodu zdravotního postižení
Druhou z forem diskriminace je diskriminace nepřímá neboli skrytá. Na rozdíl od diskriminace přímé se její odhalování i případný postih daleko složitěji prokazuje. OZP se bohužel stávají velmi častou obětí právě této formy diskriminace. Nepřímou diskriminaci lze obecně vymezit jako situaci, kdy se s jednou osobou zachází méně výhodně než s osobou druhou z důvodu, který je zdánlivě odlišný než zakázaný.
Skutečným důvodem diskriminace je ovšem důvod zakázaný. V případě OZP tedy dochází k situaci, kdy diskriminující odůvodňuje odlišné zacházení vůči OZP vymyšleným, zdánlivě legitimním důvodem, ačkoliv skutečným důvodem jeho jednání je zdravotní stav diskriminovaného. Nepřímá forma diskriminace se dá často prokazovat prostřednictvím statistických dat. Obvykle se může jednat například o nepřiměřený dopad určitého opatření, který na nepřímou formu diskriminace poukazuje. Na druhou stranu vyšší podíl výskytu rozdílného chování u osob s určitou charakteristikou nelze automaticky považovat za nepřímou formu diskriminace. Vždy je zapotřebí mít znalosti dalších faktů a jejich vzájemných vztahů. Praktickým příkladem nepřímé diskriminace OZP může být například následující situace:
• „Uchazečka o studium na vyšší odborné škole je odmítnuta s odůvodněním, že pokud se nevzdá doprovodu svého asistenčního psa ve škole a ve výuce, nebude přijata. Ředitelka uvádí, že ostatní žáci by mohli mít na psa alergii. (Tj. důvodem zdánlivě není zdravotní postižení, ale
• „Uchazečka o studium na vyšší odborné škole je odmítnuta s odůvodněním, že pokud se nevzdá doprovodu svého asistenčního psa ve škole a ve výuce, nebude přijata. Ředitelka uvádí, že ostatní žáci by mohli mít na psa alergii. (Tj. důvodem zdánlivě není zdravotní postižení, ale