příčiny. Bůh svou existenci nemá od nikoho, ale z jeho rukou vyšlo vše, co na světě jest. Bůh jest přede vším tvorstvem. Nebylo nebe, nebylo země, a on tu byl (přesněji„on tu jest“), byl tu sám, sám sobě dostačil, sám sobě dostačí po celou věčnost. K svému blahu nikoho nepotřeboval a nepotřebuje. Miliony světů nezvětší jeho bohatství a slávu (leda, že bychom mluvili o zevnější slávě, gloria externa), chvalozpěvy miliard vyvolených nezvýší jeho blaženost, zavrženci svým rouháním nezmenší jeho štěstí. Jako odvislost a bezmocnost jest charakte
ristická známka tvora, tak absolutní neodvislost a moc jest vlastnost Tvůrce. On jediná bytost na nikom ne
závislá. Jako jsme v knize ]obově našli překrásné líčení lispké ubohosti a malomoci, tak v ní najdeme i pře
krásná líčení velebnosti a všemohoucnosti Tvůrce.
Čtěme na př. kap. 38. a 39.
Velebnost a vznešenost Tvůrce roste před naším zrakem, když se ponoříme do rozjímání o této pravdě.
Od něho vše pochází. . ., bez něho není nic ze všeho, co učiněno jest. (Jan I. 3) Dogmatika se honosí nejed
nou stránkou, kterOu bychom měli spíš rozjímat na ko
lenou se sepjatýma rukama, než studovat sedíce za sto
lem.
IO Alfa 8 omega. 145
Ex quo omnia .-. . Stvořil vše, co josu od zrnka písku až ]: serafinu v nebi, od krůpěje rosy na stéble trávy až k hvězdám na obloze, od mušky v květu až k lidské duši — vše musí volat: „Stvořitel můj jsi ty!“ I nejbl.
Panna. . . Mohl stvořit více bytostí? Mohl jich srvořit méně? Mohl Stvořit jiné? Mohl! Proč právě tyto a ne jiné? Proč ne více nebo méně? Proč vůbec svět stvořil?
Proč nezůstal sám jako ve věčnosti před začátkem světa, soběstačný a na nikoho nejsa odkázán? Protože chtěl. Už jsme slyšeli tuto odpověď několikráte. (Str. 76n.) To jest jediná odpověď na tyto a podobné otázky.
Stvoření jest podle dogmatické terminologie pri
vilegium incommunicabile. Co znamená tento výraz?
Bůh ve své moudrosti a lásce uzná někdy za dobré dělit se o svou moc 5 tvory, t. j. propůjčit jim část své moci.
Mohl by každého z nás chránit bezprostředně proti úkladům ďábelským, ale činí to skrze strážné anděly.
Mohl by tělo dírka vytvořit bezprostředně, avšak použí
vá k narození dítěte rodičů. I k svému největšímu dílu, vtělení Syna Božího a vykoupení lidstva, ráčil _užítjako pomocnice omilostněné bytosti. (Str. 126.) Jde-li však o stvoření, o tuto moc se nemohl s nikým dělit, nikomu ji propůjčit, ani andělu ani Matce Boží, ba ani lidské přirozenosti svého jednorozeného Syna. Učinit něco z ničeho, k tomu jest třeba moci nekonečné, a tu ne
možno tvoru propůjčit, ještě nemožnější než svěřit člověku, aby „držel“ zeměkouli. ,
Faktum stvoření zajistilo Tvůrci řadu _nezadatelných naprostých a nejvyšších práv nad každým tvorem zvlášť a nade vším tvorstvem dohromady, právě tak jako na tvora tento fakt uvalil řadu povinností, od kterých není dispense. Mnohá temná záhada a mnohý problém se rozřeší a vyjasní ve světle této pravdy: „Bůh jest můj Tvůrce.“ Na mnohé p r o č ti tato pravda odpoví, jak hned uslyšíme. Písmo svaté, zvláště S. Z., odvozuje či lépe opírá všechny dokonalosti Boží o pojem Tvůrce.
Z toho, že všecko stvořil, plyne, že jest všemohoucí, vševědoucí, vševládnoucí, všudypřítomný, všudypůsob
ný, věčný (viz na př. 2 Mk I. 24 n); protože jest Tvůrce všeho, jest soběstačný, nepotřebuje nikoho a ničeho (Sk 17. 24nn), proto v něm žijeme a hýbáme se a jsme (ib 28), proto všechno řídí a spravuje ao všechno pečuje, proto jeho prozřetelnost vším vládne. (Md 14. 3)
Dva hlavní důsledky vyvodíme teď 2 pravdy „Bůh jest alfa — začátek a původ všech věcí, Tvůrce všeho“:
.a) Naprosté do miniu m — panStví — Bůh jest Pán a maje tník všeho, co stvořil. Toto dominium jest a b s o l u t ni dvojím způsobem:
1. E x t e n si v n ě, t. j. panství Tvůrce jest všeobec
né — vztahuje se n a v š e, co z jeho rukou vyšlo. Není bytosti, jež by z tohoto úvazku byla vyňata, aneb jež by mohla být kdy tohoto poddanství zproštěna. Majetkem Tvůrce jest poslední atom, jenž zapomenut někde ve vesmíru kolotá, stejně jako jím jest Neposkvrněná Panna a Kristus Pán svou lidskou přirozeností. [ Matce Boží může a musí Tvůrce říci jako ke každému z nás: „Moje jsi ty.“ (ls 43. 1)
Moje jest všecka zvěř lesa, mé jest živočišstvo na všechněch horách. Já vím o každém ptáčeti nebes — co v poli se hýbe, mně náleží všecko. Můj jesti okrsek země, mé jest vše, čeho jest plný. .. (Z 49. 10 nn.) Já jsem učinil zemi a člověka na ní stvořil, já jsem, jehož ruce rozpialy nebesa a jenž všemu vojsku jejich (hvězdátnD rozkazuji. (Is 45. 12) Hospodinova jest země i veškerá plnost její, okrsek země a všichni, kdož obývají v něm.
(Z 23. 1) Aj, Hospodinu Bohu tvému patří nebe a nebesa nebes, země a všechny věci, které jsou na ní. (Dt IO. 14)
Důsledky z této pravdy vyvozuje sám Tvůrce u dvou největších proroků Staré Úmluvy. Slyšme napřed Jere
miáše (27. 5 nm):„Já jsem velkou mocí svou (všemohouc
nosti svou!) stvořil zemi, člověka i zvěř na povrchu země.
Protož dávám ji, komu za dobré uznám. Nyni dávám všecky ty země v ruku Nabuchodonosora, krále baby
lonského, služebníka svého. Proto budou všichni ti ná
rodové sloužit jemu i jeho synu a jeho vnuku, až i jemu a jeho říši přijde její hodina, kdy mocní národové a velcí králové si ji podrobí.“ Zamysleme se nad tímto výro
kem Hospodinovým! Nabukadnezar, modlářský král, jenž vězel ve hříších hloub než jistá ryba v bahně, na
zýván služebníkem Hospodinovým, a dokonce od něho samého. Jak tomu rozumět? My bychom ve svém ja
zyce vyjádřili tuto myšlenku poněkud jinak: „Nástroj můj, nástroj mého hněvu a trestu, nástroj mých nevy
zpytatelných odvěkýchúradků.“ Služebník, jenž jest po
vinen Tvůrci dobrovolně sloužit a jehož jako nejochot
nějšího a nejoddanějšího služebníka může a dovede
:o* Alfa a omega. 147
Tvůrce užít k provedení svých záměrů _ibezděky, t. i.
bez jeho vůle a mimo jeho úmysly, ba: proti jeho vůli.
Babylonský král sledoval válečnými výboji záměry své, Tvůrce, bez jehož vůle nespadne ani ptáče se střechy a jenž samojediný mu dal při jeho taženích i vítězství, sledoval tím záměry svoje,uživ cizího modlářského krále k potrestání svého vlastního modlářského lidu. Až tato metla v rukou Hospodinových, splní svůj úkol, odhodí ji; „přijde jeho hodina . . .“ Kdo by při tom nevzpomněl Napoleona, ctižádostivého, vládychtivého výbojce, ve víře docela lhostejného, jehož užil Pán co metly k po
trestáni osvícenské, racionalistické nevěřící Evropy?
Kdo by nevzpomněl Fůhrera, ještě ohavnějšího nástroje hněvu Božího?
„Až přijde jeho hodina, schne jeho šíji jiný, mocnější.“
O tom mluví druhý prorok (Is 45. I nn)= „Toto praví Iehova Kyrovi, Pomazanému svému, před nímž roz
ptýlím národy a bezmocnými učiním krále, před nímž otevru brány, takže se mu žádná neuzavře: ,Já půjdu před tebou, měděné brány rozrazím a železné závory přerazím, dám ti skryté poklady a uschované šperky“ . . .“
Kyros taktéž modloslužebník! Toho užívá nyní Tvůrce, aby pokořil pýchu Babylona a vysvobodil ze zajetí svůj dostatečně ztrestaný lid; tedy opět nástroj, tentokráte i Boží slitovnosci. „Dim o Kyrovi: ,On jest můj pastýř,“
neboť veškerou vůli mou vykoná“ (Is 44. 28) — nevěda a bezděky! „Řekne ]erusalemu: ,Zase vystavěn bud'!' a chrámu: ,Bud' zase obnoven!6 (Ib.)“
Tato pravda vrhá mocné světlo na nejednu temnou záhadu. V příštím odscavci (str. 151.)nám to bude ještě zřejmější. Světci z ní dovedli vyvodit velmi praktické důsledky! Bůh, neomezený pán všeho tvorstva, může tedy užít kteréhokoli k jakémukoli cíli, k uskutečnění které
hokoli svého úmyslu, též k naší odměně a k našemu trestu! David dostává na vybranou, který trest si chce zvolit, a jest náhledu; „Lépe být mrskán od nebeského Otce než od některého jeho služebníka.“ (Viz I Par 21. 13) I my bychom mnohdy rádi volili jako on; jenže nám neponechává Tvůrce volnost volby, a trestá nás skrze své tvory, kolikráte horší než jsme my, jak jsme na př.
viděli na zbujnělé Evropě mrskané Hitlerem. Jindřicha II. anglického a Jindřicha IV. německého, nehodné syny církve, trestal jejich vlastními syny, Ludvíka XIV.,
původce tolika nespravedlivých válek, trestal porážka
mi jeho vojů, prostOpášnou, hýření oddanou Paříž trestal krutým hladem za německého obležení r. 1870 až 1871,znemravnělý renesanční Řím, jenž byl nepřímo příčinouvzniku luterského hnutí, pustošením protestant
skými voji r. 1527 — za medicejského Klimenta VII., jenž spolu s medicejským Lvem X. neprozíravou poll
tikou, sledující více zvětšení moci vlastního rodu než blaho církve, zavinil rozmach protestantismu k nedozír
né škodě víry Kristovy. Královského cizoložce trestal smrtí narozeného dítka i všech starších synů. (2 Kr 12.
14; 13. 28 n; 18. 14; 3 Kr 2. 24)
A naopak. svou církev nebo své věrné může chránit a zachránit skrze kteréhokoli tvora. Pius VII., jehož volbu chtěly katolické vládnoucí rody zamezit, jest zvolen, slaví vjezd do Říma pod ochranou rozkolnického Ruska, protestantské Anglie a mohamedánského Turec
ka, katolíkům v Anglii dopomohl k jakési svobodě Napoleon — nepřímo, nikoli zúmyslně a vědomě, svými válkami proti albionskému soupeři! Řád T. J., zrušený na nátlak katolických Bourbonů, udržel Pán v pravo
slavném Rusku skrze nevěřící a nemravné žijící carevnu (Kateřinu II.), a to jen na tak dlouho, než mu evropští vládcové zase otevřeli hranice svých říší, načež byl jejím vnukem Alexandrem I. ze země vypověděn . . . v době, kdy bylo na západě řádových členů třeba jako soli!
Jako suverén může ve své říši dopřát útulku, komu chce a kde chce, přidělit území nebo úřad komu chce a jaký chce, užít k čemu chce, odepřít co chce a vyloučit odkud chce, ať ze školy nebo z úřadu, vzít nebo udělit hodnost, kterou chce, tak i nejvyšší suveréna neomezený pán všeho tvorstva. Tím přecházíme k dalšímu.
:. Intensivně, t. j. Tvůrcemá úplnou,neome
z e n o n m o c nad každým tvorem, může s každým na
ložit, jak chce a jak "semu líbí. ]ako hlína v rukou hrn
čířových, tak jste vy v rukou mých, dome israelský. (let 18.6) „Zdaž hrnec může říci hrnčíři: Proč jsi mne takto učinil? Zdaž nemá hrnčíř moc a právo, aby z téže hlíny učinil jednu nádobu ke cti a druhou k potupě (t. i. jednu k účelům vznešeným a jinou k nízkým)?“ (Ř 9. 20) Dá-li hrnčíř nádobě takový neb onaký tvar, vyrobí-li z hlíny elegantní vázu pro salon nebo prostou misku do sklepa, rozbije-li nádobu, nečiní jí tím křivdy. Či by snad mohla
Alfa & omega. I49
protestovat? Již to, že existuie, iest pro ni „milost“, musí být hrnčíři „vděčná“, že z beztvárné hlíny se jí existence dostalo. Ale plati-li o každém přirovnání, že kulhá, platí to i o tomto. Daleko větší práva vůči svým tvorům má Tvůrce než hrnčíř vůči nádobě. Tento nevy
tvořil hlínu, kdežto Bůh celého tvora stvořil z ničeho;
onen dal existuiící hlíně jen určitou formu.2)
Při dobytí ]ericha rozkázal Hospodin, aby všecka kořist byla zničena (Sd 6. 17 nn), a Achan dopadl zle, když si z ni potaií malou část osvoiil (7. 24 nn). Při dobytí města Hai si směl lid kořist ponechat (7. 27) — tážeš se, proč? Protože nejvyšší suverén může s každým svým tvorem naložit zcela libovolně. _len ieho svatost a ne
konečná moudrost kladou meze této moci a tomuto prá
vu. Jeho dobrota by na př. nedovolila, aby stvořil lidské pokolení jedině k tomu, aby beze vší viny bylo věčně mučeno v pekelných plamenech. Kalvínova predestinace tomu učí, ne sice o celém lidstvu, nýbrž o iednotlivci. Že prý to není proti Boží spravedlnosti . . . Ale proti prav
domluvnosti! „Bůh chce, aby všichni lidé byli spasení.“
(1. Tím. 2, 4.1
Tvůrce a Vládce všehomíra iest v š e m 0 h o u c i — Tato vlastnost, nespojená s dobrotivostí a svatosti, působí na tvora drtivě, provázená vědomím dobrotlvé lásky Neivyššího povznáší, vlévá důvěru, iest útěchou ve chvílích, kdy srdce krvácí, posilou, když svět ne
chá člověka na holičkách a vlastní síly se ukáží nedo
statečnými, chrání před malomyslností a zoufalstvím, jest oporou odevzdanosti do vůle Boží, iehož prozře
telnost vše mile vede a'řídí. Pohanští bohové —ať zosob
něné síly přírodní, tedy nesvobodné, ať personifikované lidské vášně, tedy nesvaté, ale v obou případech moc
něiší než nepatrný člověk.. . Vyzbroi takového boha mocí nebo silou neb dokonce všemohoucností! Stane se tyranem, ať škodí člověku zůmyslně (,.zlí“ bohové!), ať trestá za ieho viny. Ubohý smrtelník žiie pak v neustá
lém strachu. Čti, co o tom vypravuií misionáři! V zástu
pu tisícihlavém rozeznaií snadno křesťana od pohana;
tam klidný výraz tváře, zde zasmušilost — na pohádko
2) Scholascícká filosofie to vyiadřuie slovy: „Deus dat esse simpliciter, homo dat rei tale esse. Deus a non esse ad esse, homo formam (rei jam ex1stent1).“
vě nádherném- Ceylonu nebo rajsky krásných korále-v vých ostrovech '0ceanie.3)
'Odezíráme-li však od toho, co právě řečeno, opaku
jeme: Bůh má nad tvory moc naprostou; může člověku vzít život, kdy chce, může mu odejmout dary, které mu svěřil (majetek, zdraví, schopnosti duše), může mu určit stav, jaký chce, tomu vznešený a onomu nízký — může na něho vznést úkol a úřad, jaký za dobré uzná, po pří
padě žádný; má právo uložit mu tuto práci a onu oběť, a tvor má povinnost v poslušnosti pokorně se sklonit před jeho disposici a řízením a vykonat, co mu Tvůrce uložil, ať je mu to snadné nebo nesnadné, příjemné nebo nemilé . . . „I když hřešíme, jsme tvoji . . . a když nebu
deme hřešit, víme, že jsme majetkem tvým.“ (Md 15. 2) Tak zvaný problém ]idášův a jiné záhady, z nichž mnozí nemohou najít východiska, stanou se jasnými ve světle této pravdy. Již Tertullián se jimi musí zabývat a odpovědět Marcionovi (Adv. M. 2.): „Je-li Bůh dobrý a nechtěl člověku neštěstí, je-li vševědoucí a věděl pře
dem, že Adam padne, je-li všemohoucí a mohl pád člo
3) Žádné pohanské náboženství nespojovalo ve svých bozích dobrotu a moc, jako náboženství uctívající pravého Boha. „Cím mouchy ničemným jsou klukům, tím my jsme bohům: z kratochvíle nás zabíjejí jen . . .“ (Shak., Lear 4. I.) Ostatně na scestí přijde každý, kdo některou Boží dokonalost pojímá jednostranně, odtrženou od ostatních. Spravedlnost bez milosrdenství se stane pramenem hrůzy, po spáchaném hříchu pramenem zoufalství. Dobrotivost bez spravedlnosti se stane podnětem bezstarostného hovění hříchům a opováž
livého spoléhání na milosrdenství Boží — věc velmi vítaná
„věřícím bezbožníkům“, od dob Marcionových (viz čtení ke kap. 22) až k dnešním „přátelům Boha“ a vášní, nepřátelům jeho zákona, čistoty, sebezáporu a pokání. „Bůh je tak dobro
tivý, nikoho nezavrhne . . . Bůh není tyran , nemluvte při ká
zání o tom, že nás trestá . . .“ Madame Thíanges na dvoře Ludvíka XIV.: „Jsem přesvědčena, že si to Bůh rozmyslí, než některého šlechtice odsoudí do pekla . . .“ Vševědoucnost bez trestající všemohoucnosti nezdrží nikoho od tajného hříchu, Vševědoucnost bez svatosti vede k učení o absolutní predestinaci a reprobaci, všemohoucnost bez řídící prozřetel
nosti vedla k deismu, jenž po čase vplul docela do vod atheis
mu. (Stol. 18.)
A1„fa._a omega, 15;—
věku zamezit, nikterak by se nebylo stalo (co v ráji se přihodilo). . .“ Saul nemá práva si stěžovat: „Proč jsi mě učinil králem? Žádal jsem tě za to? Kdybys mne byl nechal v selském stavu a nepovoloval mne od pluhu k trůnu, nebyla by mne čekala ona nešťastná výprava, která se stala příčinou mého neštěstí a zavržení.“ Tvůrce mu na to dá odpověď jedinou: ,_Já jsem tak chtěl.“ Ne
šťastný král by měl právo jen v jednom případě si stěžo
vat: kdyby mu totiž Bůh byl dal úřad, nikoli však milosti potřebné a nutné, aby mohl úkolu na sebe vznesenému dostát. Ale svatá víra učí, že Bůh dává každému bez výjimky dostatečné milosti, aby mohl jeho vůli plnit ve všech okolnostech, do nichž ho přivede.
Právě tak Jidáš. „Proč jsi mne učinil apoštolem?
Kdybys mne nebyl vyvolil, nebyl bych ted' zde! Proč jsi na mne dopustil pokušení? Proč jsi mne raději dříve neodvolal se světa, dokud jsem byl v milosti?“ „Já jsem tak chtěl, já jsem tak za dobré uznal; milostí nutných k tomu, abys mohl mou vůli plnit a pokušení přemoci, jsem ti neodepřel, a na více jsi práva neměl . . . nemáš tedy pražádné výmluvy . . . tys měl povinnost mé vůli se podřídit, s mou milostí spolupůsobit . . .“ Též Adam se pokoušel na Boha vinu svaloVat: „Žena, kterou jsi mi za společníci dal, mne svedla . . .“ jako by chtěl říci:
„Proč jsi mi ji dával? Nebýt jí, nebyl bych zhřešil.“
I věřící se mnohdy rádi vymlouvají na osud, na Boha, ba i na jeho spravedlnost nebo prozřetelnost.
_ Někteří lidé (někdy i theolo'govéll činí dojem, jako by Pánu Bohu předepsali „maršrutu“ — Odpusťte mi ten triviální výraz — a když Tvůrce podle ní nechce jít, respektive když filosofující páni zjistí z bible nebo z učení víry nebo ze zkušenosti, že podle ní nejde, začnou o víře pochybovat nebo přestanou i věřit; jde-li o theolo
gy, kroutí všelijak obecně přijaté bohoslovné pravdy, ba i články víry, jen aby se daly tak neb onak uvést v soulad s jejich náhledy. To neznamená pravdy svaté víry vysvětlovat, nýbrž znásilňovat! Jiní zase dají Pánu Bohu do rukou zákoník s paragrafy, a když se podle nich nemíní řídit (když to „neklape“), konec, zlikvidují se zjevenými křesťanskýmipravdami a podrží jen „viru“
v Boha, jakého si sami vytvořili. Vzpomínám děvčátka, které po botanické hodině přiběhlo ke katechetovi:
„Velebný pane, na této květinee jest chyba! . . .“ Arbes
na př. píše asi toto: „Vzpírám se věřit v takového Boha, který se těší z toho, že vidí celá staletí a tisíciletí tisíce svých tvorů v mukách . . .“ Učí sv. víra, že se z toho těší?
Asi jako otec, který dal syna na studie, kluk studovat nechtěl a nechtěl, až z něho byl pobuda! Potěšení z toho otec valné nemá, ale pobudu přec v domě trpět nebude
a nemůže! _
Uvedený problém Jidášův, Saulův a jim podobné jsou nám problémy jedině proto, že bereme na Tvůrce měřítko příliš nebo docela lidské. Onen zákoník s para
grafy, o němž učiněna zmínka, by byl na pravém místě v rukou člověka, nelze jej však vložit do rukou svrchova
ného suveréna nebes a země, tak jako s břidlicovou ta
bulkou a kamenným pisátkem, kterým „pracuje“ žá
ček první obecné, nemůže „pracovat“ Raffael nebo Důrer.
Neznámý autor knihy De vocatione Gentium má překrásné stati o nevyzpytatelných ú r a d c i c h b o ž
ské prozřetelnosti. „lest zjevno,co se děje,
není však zřejmo, proč se tak děje. Co chtěl Bůh po
nechat v skrytu, o tom se nesluší badat, co však učinil zjevným, to se nesluší ignorovat. V oněch věcech ne
budiž člověk nedovoleně zvědav, v těchto ať se neukáže trestuhodně nevděčným. Úradky Boží jsou daleko ne
vyzpytatelnější v tom, jak milost některé k životu volí a volá, než v tom, jak spravedlnost hříšníky trestá. Kde nelze zbadat, proč tak soudí (jedná), nechat' dostačí vě
dět, kdo tak soudí (jedná).“ V celém díle překrásně &!
hluboce pojednává o jednom z největších problémů katolické theologie: „Bůh jest naprosto svoboden v udílení milosti“ . . . . suverénně svoboden. (Viz kap. 8.) „ . . . pánu nesmi nikdo činit výtky, že si ze svých otroků toho neb onoho oblíbí, rodičům se nesmí zazlívat, když svobodně s dítkami disponují; kdo smí tedy vytýkat nejvyššímu Pánu a Otci všech, že v jeho velkém domě různé úřady i dary v největší rozmanitosti se rozdilejí? Vzhledem k jejich udílení není přípustno Boží soudy arogantně diskutovat a hanět, nýbrž s bázní se jim klanět. Milosti Boží se dostává všem lidem, stejnou prozřetelností a společnou dobrotivostí, avšak rozdílnou mírou a pře
různým způsobem. Kdo k přijetí víry přijde, toho pomoc Boží k dosažení podpírá; kdo víry nedojde, vlastní tvr
došíjností jí odpírá. Proto žádný z těch, kdož hynou,
Alfa a omega. i 53
nemůže se vymlouvat, že mu bylo světlo pravdy ode
přeno, aniž kdo jiný se smí svou spravedlností honosit, kdyžtě ony smetla do propasti vlastní hříšnost a tyto přivedla kslávě Boží milost. Ani zavržencův nářek není oprávněn, ani osobivost ospravedlněných není důvodná, kdyby totiž onen prohlásil, že si nezasloužil trest, aneb tito tvrdili, že si zasloužili milost.“