Kdyby lidé měli na tom zájem, pochybovali by a popírali by i násobilku a věty geometrické. (Hobbes.) Kdyby s pravdou 2x 2 .;.4 byla spojena nějaká mravní povin
nost, tisíce bystrých hlav by se namáhalo dokázat, že 2x 2 = 5. (Paschal.)
V klasickém starověku byl prý člověk svoboden; křes
ťanský středověk prý ho zotročil, jelikož prý ho přinutil
„sloužit Bohu“, a novověkprý mu zas svobodu a svépráv
nost vrátil. „Vyhrabali člověka, našli člověka . . .“ Dio
gene, to bys otvíral oči! Jenže temný středověk by spinal úžasem ruce nad zotročením novověkého člověka. Ne
volník míval mnohdy více svobody než dělník za fran
couzského liberalismu nebo v zemích bez Boha. (Viz Grupps Kulturní dějiny středověku, šest svazků.) Novověký militarismus by byl středověkemtéž prohlášen za otroc
tví — a právem! Vzpomeňme roku 1914! Rodině, ba i sirotkům bez matky vyrván bezohledně živitel, a ne
vrátil-li se, ponechal stát opuštěné sirotky osudu; při tom nemohlo umírajícího českého vojína blažit ani vě
domí, že cedí krev a obětuje život za vlast, bojoval a umíral za zájmy docela cizí! Fridrich II. pruský, nevě
rec non plus ultra, nacpal české studenty, hájící Prahu, do svých pluků, takže musili střílet na své krajany, a na kterých bojištích ubožáci vykrváceli pro zájmy němec
kého neznaboha a nepřítele svého národa, ví samo nebe.
„Pozvedli člověka“, a utratí ho jak mouchu, po stovkách a tisícovkách, jak máme v živé paměti. Viz některý
„nejmodernější“ stát! „V Indii se jeden blázen postí za celýnárod,unás se celý národ postí za jednoho blázna. ..“
(Pražská floskule z r. 1942.)Moderní stát v rukou jednoho.
Nepopíráme suverenitu státu ve věcech jeho kompe
tence, ale upíráme mu právo znásilňovat svědomí, a sáhnout na svaté svazky rodinné. Za Alžběty anglické byly katolickým rodičům násilím odnímány dítky a dá
vány na výchovu fanatickým protestantům; byl někdy v Papežském státě dospělý nebo nedospělý násilím nucen k přijetí katolické víry?
Oni mluví o „p r á v e c h č l o v ě k a“, svatá víra o jeho povinnostech, a přec svatá víra ho činí svobodným a oni otrokem. „Nesesmilníš“ — jak těžká
povinnost! Ale tím chrání “svatá víra dívce její nejsvě
tější poklad před nejbídnějšími piráty, zatím co nevěra hlásáním „volné lásky“ vydává dívku na pospas každému bídáku. „Pomni, abys den sváteční světil“ — povinnost, a v ní obsaženo nezadatelné právo na nedělní oddech.
Dufaure prohlásil r. 1848:„Křesťanství obrodilo a po
zvedlo lidstvo vytyčením povinností, nikoli práv.“ Práva člověka . . . běžná fráze ve Francii koncem 18. stol., okázale prohlášená revolucí, a právě za ni se ukázalo, jak tato práva respektovali ti, kteří se dostali k veslu.
Kdo nepatřil k nim, neměl právo na život, který mu Tvůrce dal; jediné právo všem společné bylo dát se od jakobínů vodit na lidské jatky.
Jest velmi instruktivní pozorovat, jak vysoce „stoupla“
cena člověka ve státech bez Boha. Za největších despotů středověkých, pokud věřili v Boha, se nezacházelo s ne
volníky tak, jako dnes se „svobodnými“ tam, kde Boha a víru vymýtili z života soukromého i veřejného. I v mi
nulosti bylo mnoho lidí utraceno bezdůvodně, ale nikdy tak systematicky a s tak rafinovanou krutostí jako od bezbožců ve Francii po r. 1789,ve Španělsku po r. 1933, v Callesově Mexiku po r. 1926a v nacistickém Německu.
V „temném středověku“ musilo předcházet soudní jed
náním), ve velké revoluci dostačilo pouhé podezření, aby byl kdo odpraven; středověk ctil ctnost i u nepřítele (statečnost a vlastenectví), u nás po r. 1939 zatýkání a od
pravováni ti, kteří za dob svobody pro svou vlast praco
vali, aniž Němcům nějak ublížili nebo zájmy Německa poškodili, obětavá láska k vlasti byla jejich jediným zločinem. Zajatec nebo uvězněný pokládán za věc ne
dotknutelnou (res sacra reus), t. j. nesměl být bez důvodu týrán; jak jednalo v tom směru gestapo? Pověstná vest
fálská féma neměla mučíren a popřála slovo obhajobě, odsouzený sprovozen se světa provazem; jak popravova
li své oběti nacisté? Za skvrnu a hanbu člověčenstva i humanity se označuje středověká tortura; za prvé, španělská inkvisice zavedena v novověku, a za druhé, 15)Výjimku znám jedinou, tak zvané Raungerichte, někdy v 12. stol. v Rakousích, když za bezprávního stavu se rozmohly vraždy a loupení netušenou měrou; aby obnoven byl jakýsi řád, dostačilo vraha nebo lupiče soudci udat, a byl okamžitě odklizen.
3 Bez Boha. 33
všecky její krutosti jsou nevinnost vůči tomu, co se dálo v koncentrácích.Vrátily se doby assyrských despotů, kdy váleční zajatci mučení a v mukách umírali; rozdíl je ten, že gestapo mělo moderní vymoženosti, kterými se daly nauky"rafinovaně stupňovat.
V Callesově Mexiku nejen že byli nevinní věřící beze všeho výslechu odstřelováni, mučeni, zvláště kněží, a jak!
Bylo sáhnuto i na čest dívek, a Pius XI. trpce poukázal na to, že všechny tyto neslýchané bestiality kulturní svět
„pochoval komplotem všeobecného mlčení“.“*). A to vše se dálo ve jménu svobody. —„Protože jest v Mexiku svoboda, nesmějí být trpěny kláštery“, v kterých sestry dobrovolně se oddaly životu modlitby a práce, „nesmějí katolíci vykonávat bohoslužby“. Pozvedli člověka, a 16)Nemožno mi ubránit se myšlence, že bestiality nacistic
kého nevěreckého Německa dopustil Pán na náš národ proto, že u nás bylo líčeno Callesovo Mexiko jako ráj svobody, jed
nak od placených novinářů, jednak z nenávisti k církvi a ze sympatií s jejími utlačovateli. „Člověk musí jako pes zakusit na vlastní kůži, co je karabáč“ (Rachmanová); musili jsme na sobě zakusit požehnání nevěry; nebýt toho, pokračovali by bezcharakterní článkaři ve svém řemesle dál a lid by toužil po „ráji bezvěří“, jak po něm toužili ve Francii před r. 1789.
e nenávist církve jest u českých bezvěrců někdy větší než odpor k vrahu našeho národa, svědčí výrok, učiněný při Hu—
sových oslavách v B. 1945: „Hitler našemu národu způsobil mnoho zlého, ale neupálil nikoho jako církev Husa.“ Za prvé, mohl bych ostří obrátit proti tobě: „Jako husité upálili mnoho českých katolických laiků, a kněží a mnichů.“ Za druhé, Hus dokonal v plamenech asi za pět minut a to byla daleko lehčí smrt než dlouhá bolestná smrt mučených a umučených v kon
centrácích! Zatřetí, tento výrok o církvi učiněn v době, kdy se mluvilo o „sbratření“ a kdy neprozíraví katolíci uveřejňo
vali programy Husových oslav a sami se zdržovali jakéhokoli projevu proti sektářům a bezvěrcům! Za/čtyrté, když začát
kem května 1945 prchali Němci z jižní Moravy, upálili ze vzteku v turistické chatě na Bunči docela nevinného zaměst
nance; v koncentrančním táboře v * * * upálen katolický inženýr Alex. Petrovský z Příbramě 2. července 1942; musil sám dříví k své hranici nanosit; sdělil příbuzným protestant
ský farář zČáslavska, očitý svědek — úředně jim sděleno, že zemřel na zánět plic.
my bychom právem o nich mohli říci totéž,—co císař .Augustus o Herodovi: „Raději být jeho hys (vepř)nežli hyios (syn).“ Slovo Kanonenfutter, slovo, jež mne vždy naplňovalo odporem a skoro hrůzou — před bezedným egoismem a bezohlednosti toho, kdo tento výraz vyna
lezl,17)i toho, kdo této věci k dosažení svých cílů užívá . . . Bezbožečtí filosofové mluví nejinak. Schopenhauer s krajním opovržením nazývá člověka „Fabrikware der Natur“, Jindř. Lenthold, Švýcar, tulák jako Kain (zemřel 1879v blázinci),v jedné ze svých chmurných básní praví:
„Největší neskromnost jest víra v nesmrtelnost . . . chtít od přírody( !),aby bídného lidského tvora i v nejnepoda
řenějších exemplářích na věkyuchovala.“ Takto pojímají křesťanskou nauku o nesmrtelnosti! Jako pohan v Quo vadis a snad ještě hůř nežli on!
Divně s touto smutnou zkušeností souhlasí zásada moderní bezbožecké etiky o suverenitě a nezodpověd
nosti vlastního já. Přesto jest všeobecně přijímána.
Člověk svým pánem, svým zákonodárcem, svým soud
17) Po prvé u Shakespeara, užito od zhýralce Falstaffa (Jindř.
IV. I. část, 4. 2.) Jak docela jinak pojímá důstojnost člověka a vznešenost jeho přirozenosti svatá víra! Bernard ve svých adventních a vánočních řečech! „Jaká důstojnost člověka, jejž sám Bůh V jeho bídě vyhledal, jehož přirozenost na sebe vza1,ato 2 ženy, jehož bratrem se stal, pro jehož rány lék nad pomyšlení drahocenný přinesl, nikoli víno aolej, nikoli balzám, nýbrž svou vlastní nejdražší krev. Člověče, tak usilovně hle
daný a tak draze vykoupený, pamatuj, jakou cenu máš, čí těla údem jsi se stal, a styď se vracet se do prachu a bahna neřestí . . .“ Tak a podobně mluví clairveauxský opat. Podobně Tomáš Akvinský. „Převeliké dary, křesťanskémulidu božskou štědrosti udělené (má na mysli svaté svátosti, zvláště Eucha
ristii), udělují mu důstojnost nevýslovnou.“
D ů s to j n o s t člo v ě k a vpravdě respektuje jedině c í r k e v K r i s t o v a."Viz, jak přijímá na svůj klín narozené dítko! Při k ř tu maže jeho tělo svatým křižmem, jímž při svěcení jsou mazány stěny chrámové, dávajíc tím najevo:
„Tvé tělo jest chrámem Ducha sv. Měj úctu sám k sobě!“
Ucta k vlastnímu tělu jest podstata ctnosti andělské (svaté čistoty). Přese všechny zvučné fráze cítí i nevěrec, že kdokoli se propůjčuje mimo manželství, zahazuje se, šlape po vlastní důstojnosti, nemá úcty k sobě.
3' Bez Boha. 35
cem . . . Komu by se takové učení nezamlouva'lo! „Po
výšili člověka v jeho vlastních očích“, a ye skutečnosti ho snížili. Aby mu dopomohli k tomuto domnělému povýšení, popřeli jeho závislost na Bohu, a na druhé straně ho učinili nevolníkem státu a jiných reelních .neb ideelních mocností. ]e-li Bůh jeho cílem, pak je člo
věk jako palma pnoucí se hrdě k slunci. Je-li sám sobě cílem, je jako kleč plazící se po zemi. „Budete jako bohové . . .“ A co našel lehkověrný? Povýšení či propast bídy? Zdaž proto kralovat budeš, že se přirovnáváš k cedru? (]er 22. 15)
' D) Dál do bludiště! Zmatek nad zmatek.
(Cíl a cíle.)
Jak“mnoho štěstí najde „moderní člověk“ při svém soustředění na tento život? Jeden z jejich tábora ať nám to poví. Goethe ve Faustovi. . . Neustálé marné honění, neustálé marné zápolení, aby uspokojili nenasytnou touhu duše po tom, co by ji mohlo naplnit.
M a r i a P a n n a . . . Úcta mariánská pozvedla dívku a ženu z prachu, vložila jí na čelo diadém, jí hříchem stržený, učí ji, aby měla úctu sama k sobě, muže vede k tomu, aby měl úctu k družce života, jinocha, aby pohlížel na dívku očima čistýma.
B u c h a r i s tie . . ., jaká důstojnost křesťana, jejž sám Syn Boží sytí svým nejsv. tělem. .., věc, o níž se nezdálo ani pohanům v jejich nejsmělejších bájích, ani prorokům v jejich nejskvělejších předpovědích! Kdo měl co dělat s vedením duší, ví, jak andělskou čistotou se stkvějí ti, kdo často k tomuto pramenu posvěcení přistupují.
Poslední pomazání. .. Až ke hrobučlověkapro
vází církev. S jakou úctou svěřuje zemi bezduchou schránku zesnulého! Bez ustání svými obřady a svátostmi mu připomíná:
„Nejsi kus hmoty, nejsi jako zvířátko, k vyšším věcem jsi narozen . . . I když tělo ve hrobě zpráchniví a ty zaplatíš smutný tribut smrtelnosti, za hrobem tě čeká život nepomíje—
jící, a ten si zajistí životem člověka hodným a důstojným . . .“
Goethe vidí ve svátostech jen kus pěkné poesie. Jenom poesie? Ať srovná věřícího křesťana, těchto prostředků milosti náležitě užívajícího (čistého jinocha, dívku), s vlažným věřícím nebo s bezvěrcem, který jich jest dalek!
„Člověk jest pro tento svět...“ Tedyaby
se oddával požívavosti; to podle vás smysl a cíl lidského života. Je to pochopitelné, a s vaší strany důsledné.
Není-li Boha, neni-li vyššího života, jak možno mluvit o vyšších hodnotách životních? Pak dojdete samozřejmě,
„automaticky“, k závěru: „Jsem na světě, abych plným douškem pil z toho, co mi tento život skýtá.“ To jest logika bezbožců Starého Zákona; i tehdy byli lidé, kteří se „omezili jen na tento život“. Jejich životní názor a filosofii najdeš v druhé kapitole knihy Moudrosti a v knize Kazatel. (z. 10; 3. 22) „Učiň si život příjemným, jak můžeš.“ Co jiného to znamená, ne-li návrat k po
hanství? Tehdy o Bohu a o věčnosti nic nevěděli, pročež vyšších cílů mít nemohli a neznali. Dnes o Bohu vědí a zúmyslně ho ignorují nebo přímo popírají, aby se mohli zařídit na zemi co nejpohodlněji. Pokládají svět za veselou tančírnu, jemnější z nich za pěkné museum.
Jejich heslem jest Kolumbovo: „Země! Zeměl“ „Po smrti nechci nic, tady se chci mít dobře,“ vyjádřila jejich filosofii bez vzletných frází jakási žena, s kterou jsem měl co dělat. Kdysi se takovým říkalo „tělesní“, a nebyli nikterak pokládáni za výkvět inteligence. Zdaž se i divoši na nejnižší úrovni kultury neomezují taktéž výhradně na tento svět? Či mám uvést známý typus zliteratury, zvaný bonvivant? Soběstačnost . . . A přece zůstane pravda, že „krátký život nenechá napřísti mno
ho nadějí.“ (Horác.) Uč se uchopiti štěstí, neboť štěstí jest vždy tu! (Goetheg proč ho tedy neuchopil sám? Což nedoznal, že nebyl nikdy šťasten?)
Ovšemže— těch pozemských cílů jest celá spousta. V nejrozmanitějších odstínech se vyskytují, nabízejí, pěstují — od nejjemnějších až k nejhrubším.
Lepší duchové á la Humboldt si oberou za životní cíl v ě (! u. Krásný cíl — kdyby jej spojili s vírou v Tvůrce!
Ale právě o tomto badateli kdosi prohodil: „Podobá se člověku, jenž prohlíží zámek, jeho park, sbírky, knihov
nu, a neuzná za dobré poslat pánu zámku svou navští—
venku.“ Věda bez Boha, chladná . . . jen počítá, měří, všecko uvádí na matematické formule, a nechá srdce prázdné. Uvedený badatel prohlásil na sklonku života (891etý): „Mám v sobě peklo, smutek, nespokojenost.“
Jinde prohlašuje za nejšťastnějšího člověka pod sluncem idiota, jelikož prý si nemusí lámat hlavu otázkami,
Bez Boha< 37
odkud a k čemu na světě jest. Takový je konečný výsle
dek, jehož se dopracovala bezbožecká filosofie! Tak mluví muž, jenž procestoval celou zeměkouli a viděl přírodních krás do nasycení! „Celý život je největší ne
SiinysL“Kam asi dOSpějíti, kteří si oberou daleko nižšíc le?
Věda, rozumí se, že bez Boha, ale jen k tomu, aby zpříjemnila život; docela důsledně: stojíť u těchto lidí ve službách „země“. Tedy utilitarismus! Nebývá v učeb
nicích první otázka: „Jak se dá tohoto vynálezu nebo objevu prakticky využí t“ (vykořistitpro pozemsképohodlí)?
Jak docela jinak smýšlel o vědě věřící katolický středo
věk! Bernard a Bonaventura přísně kárají a odsuzují ty, kteří studium snižují na pouhý prostředek k vydělávání chleba. Můj poměr k vědě jest orientován podle mého životního cíle; jsem-li věřící, vede mne věda v první řadě k poznání a oslavě moudrosti Tvůrce; jsem-li pozemský, jest mi jen prostředkem k dosažení mých pozemských cílů.
Tím, že církev mluví o mimopozemském cíli lidského života, dodává mu vznešenosti a ceny nadzemské. „Rien de mortel pour un coeur immortel.“ Svatá víra prý ne
gace života; cožpak tím, že označuje život za přípravku pro vyšší věčný život, pojímá pozemský život negativně?
Jaké znehodnocení života? Naopak, čim kratší, tím dra
hocennější . . . každý okamžik má „Věčný“ význam.
Jest znehodnocením obecné školy či snad její negaci okolnost, že jest přípravkou na studia středoškolská?
Kdo využitkuje těch let více, kdo se pilněji učí a pojímá školu „positivněji“, ten, kdo ví, že obecná škola jest pro něho konec všeho „učení“, či kdo se připravuje na přijí
mací zkoušku? Jest znehodnocení akademických studií, když při nich myslím na povolání, kde je chci uplatnit?
Která výprava stojí v našich očích výše, Kolumbova, jež měla neviděný (ale jistý!) cíl za mořem, či honců, kteří se sousťřeďují jen na to, co vidí, na zajíce, jejž vy
plaší z houští? Obojí člověk, pozemský i nebeský, jest zapomnětlivý; onen totiž zapomíná nebeského Jerusa
lema, tento pozemského _Babylona.(Bernard.)„Neprosím, abys je vzal se světa, nýbrž, abys je chránil ve světě zlého.“
(Jan 17— 15)
Věda . . . Vidím-li, čím se „učenci“ někdy zabývají, dám si bezděky otázku: „Což už skutečně nemají lidé
zhola nic na práci?“ Píše se docela vážně („vědecky“) a bádá se, jak velký byl Diogenův sud, jak těžký Herak
lův obušek, zda Vergilův Eneáš vstoupil na půdu Italie pravou či levou nohou, jaké jméno asi měl Achilles, když přestrojen za děvče žil na Chiu, zda v klasickém Řecku se připravovaly vaječníky se slaninou či s máslem
— o to vše mají odborníci „učené“ spory. Cardones psal básně dlouhé jak tasemnice, dbaje pilně toho, aby ani jednou v nich nepřišlo písmeno r, Ponares psal své pijácké písně ve formě sklenice, Vilém Lehman vypočí
tal velikonoce do r. 22.000, dr Gótz v Lubecku napsal r. 1708 třísvazkové pojednání o učencích, jejichž otec byl švec, kteří sami byli napřed ševci a pak, nechavše ševcoviny, věnovali se vědě, kteří zůstali celý život ševci a při tom pěstovali vědu, kteří se jmenovali Antonín,.
kteří utonuli nebo zmrzli, kteří se neoženili. Lenkfels napsal knihu „o 55 učencích, kteří zemřeli v 55. roce“.
V U. S. A. pracovalo 160 lidí dva roky 0 statistice, které ženy se nejvíce vdávají — stálo to 68.000dolarů, a výsle
dek: „Ženy výšky 168 cm, objemu boků 87 cm.“
Věda je věda — to chápe jen „moderní člověk“ . . . Přejděme k jiným pozemským cílům. U m ě n í . . . ale jen potud, pokud skýtá a působí rozkoš. Kino, divadla, koncerty, ba i poesie a výtvarné umění; vše se pěstuje jen proto a potud, protože a pokud zpříjemňuje život a zjednává rozkoš, rozumí se, že smyslnou. Umělecké výtvory jsou věrným ohlasem té které doby. Vzpomeň
me věřícího středověku a jeho dómů nebo jeho Danta, pohlédněme do věřícího Španělska a na obrazy Muril
lovy, a uvažme, čemu se říká „umění“ dnes! Špinavá doba, špinavé „umění“. Praví-li Platen (1-1835): „Váš život patří uměnám, pouze pro ně dán byl vám,“ nenalé
zám případnější odpovědi než slovo vídeňského filosofa Feuchterslebena (1-1849):„Umění nemůže člověku zjed
nat útěchy; předpokládá takové, kteří útěchy nepotřebu
jí.“ Nejlepším dokladem jeho slov jest Platen sám, v srd
ci rozervaný, nešťastný, a přec praví s pyšným pohrdá
ním, že „umění není služkou davu“ — tedy jen pro ně
kolik vyvolených!
Další cíle: civilisace, obecné dobro, kultura . . . Pro
testanté Schleiermacher, Paulsen, Wundt, St. Mill, s nimiž nevěda souhlasil věřící katolický chemik Liebig, když řekl: „Spotřeba mýdla jest měřítkem kultury.“
Bez --Boha, 39
Nejsou ovšem sami. Co tomu říci? C i v ili s a c e, která má na zřeteli zevnější blahobyt? Byla „vždyprová
zena úpadkem mravnosti! 0 b e c n č (1o b r o? Indi
viduelní štěstí tedy neznamená nic? Člověk jest jen
„jednotka, článek v řetězu člověčenstva, krůpěj, pohlce
ná veškerenstvem“? Jest mým cílem štěstí cizí či štěstí moje? Hartmann, nesmyslný jako vždycky, praví: „Cí
lem našeho života jest vysvobození absolutna z muky jeho existence.“ K ul t u r a? „Můžeme se těšit v duchu z onoho listu dějin, na kterém bude jednou zanesen a odvážen podíl naší generace na vývoji kultury.“ (Th.
Ziegler, cituje P. Cathrein T. ] .) Dobře, uvidíme, zda ně
koho povzbudíš k práci a obětem, potěšíš v trampotách nebo naplníš blahem, když mu připomeneš, že r. 3500 bude napsáno (snad!) v nějaké školní učebnici dějin, že 20. století t a k é trošičku přiSpělo k rozmachu kultury, ačli nebude 36. století soudit o století 20. jako vy dnes o středověku, nebude-li pozdějším věkům příslovečné jako typický doklad pro recidivu do zmizelého barbar
ství a tmy.'8) Kdyby chtěli domyslit, přišli by k Nietzsche
ově nadčlověku. Matka, vychovávající sebesvědomitěji dítko, dělník poctivě pracující v továrně, student u knihy, Milosrdná sestra i její nemocný, ti všichni mohou pra
málo přispět k pokroku vaší kultury! Tedy zase jen hrst
ka vyvolenců . . .
18) Podobně A. Forel,citovan.ý od téhož P.Viktora Cathrei
na: „Každý budiž spolupracovníkem pro lepší a šťastnějšílid
stvo budoucnosti.“ A tito lidé maji jen pohrdavý ůsměšek pro misionáře, řeholníka, kněze, který nepracuje frázemi, nýbrž zasvěcuje a obětuje celý život, aby bližním .i jejich synům, současníkům i pokolením budoucím, zjednal štěstí za cenu vlastní oběti! „Nestarám se o budoucí život; zdaž nebudu žít
stvo budoucnosti.“ A tito lidé maji jen pohrdavý ůsměšek pro misionáře, řeholníka, kněze, který nepracuje frázemi, nýbrž zasvěcuje a obětuje celý život, aby bližním .i jejich synům, současníkům i pokolením budoucím, zjednal štěstí za cenu vlastní oběti! „Nestarám se o budoucí život; zdaž nebudu žít