kOliv s nechutí, jako bych bral na sebe obtížné břímě.
S 0 c h o t o u — neodměřovat, co jsem povinen mu dát
a co ne.. .
_ Bylo to před světovou válkou. Z Čech se konala pouť do Lurd. Na jistém nádraží v rakouských zemích po
zdravili hodnostáře, jenž pouť provázel, Češi v městě usedli. Po oficielním uvítání ptá se kapucína, jejich du
chovního správce: „Jak se vám tu vede?“ „Jsme tu vy
děděnci, jak to před chvilkou ta maličká pověděla,“
odvětil ukazuje na družičku. Kolikrát jsem si na tu událost vzpomněl! Čest a sláva Boží — není skutečně vyděděncem na naší zemi? Sloužit Bohu jest zaměstná
ním andělů, bylo životním úkolem vtěleného Spasitele, Matka Boží se prohlašuje za ochotnou služebníci Páně, a my? Naše služba? Jako bychom se strachovali, abychom Tvůrci nedali trochu více než jsme povinni!
„Vysílá světlo, a ono jde; volá .je, a ono poslouchá;
hvězdy zavolal, a řekly mu: ,Tu jsme', a zářily k potě
šení tomu, který je učinil.“ (Bar 3. 33 nn.) Tentýž prorok oslovuje své souvěrce: „Blaženi jsme, Izraeli, protože co Bohu se líbí, bylo nám zjeveno“ (4. 4) . . . jak jsme blaže
ni, že známe vůli Boží a že ji můžeme plnit! „Slyš, Izraeli, přikázání života3): ušima je vyslechni, abys 3) Hluboká myšlenka: přikázání života — přikázání Boží nejsou svěrací kazajka, již veškerá aktivita, iniciativa a vol
nost stísněna, sevřena, znemožněna, jež svobodu lidského
\zna'lmoudrost. Co'jest, Izraeli, že v' zemi nepřátel dlíš?
Zestaral jsi. v zemi cizí, poskvrněn jsi s -mrtvými, při
čten jsi k těm, kteří sestupují do podsvětí. Opustil jsi zdroj moudrosti. Neboťkdybys byl cestou Boží kráčel, bydlil—vbys zajisté ve věčném míru.“ (Bar 3. 9 nn.)
Nenám, Pane, ne nám, nýbrž jménu svému dej“slávu.
(Z 113.9) Toto heslo starého řádu prozrazuje smýšlení skutečně rytířské. Sloužit Nejvyššímu z lá s k y,_ ne
chtít z toho pro sebe procenta a provisi. Vše pro tebe!
Tak jako jiný zakladatel řádu si obral za heslo: „Všecko k větší cti a slávě Boží!“ Nikoli kramářský duch; „Něco za něco.“ Řekl-li sv. Mořic císaři, jenž ho nutil k modlo
službě, že on a jeho druzi ho budou poslušni „až k oltá
řům“, t. j. potud a dál ne (pouze v tom, co se nepříčízákonu Božímu),jednali docela správně. Ale nečiníme snad my podobnou výhradu, když mluvíme s Tvůrcem? Pouze k oltáři a dál ne! Až sem, ale více ode mne nežádej, tuto oběť já ti na oltáři svého srdce nepřinesu! „Takový kůň jest hoden obdivu, jenž bez uzdy hbitě klusá;_jestliže uzdou a--opratěmi přinucen pěkně v řadě jde, jaký to div? Pěkný poklus nutno přičíst nikoli jeho vlastnostem, nýbrž opratím, a uzdě . . .“ (Chrys.) Co od nás mnohdy vynutí' bázeň lidská, k tomu nás spíše měla pohnout láska Kristova. (Aug.)To jest velký duch, jenž se docela odevzdá Bohu. (Seneka.)Je-li žádostivost naším přísta
vištěm, v němž kotvíme, jest docela lhostejno, zda slou
žime Kristu za peníze či nic, „zdapro zemi činebe . . . “) Naše zásluhy se měří podle lásky, ta však nezáleží ve sladkých pobožnostech, nýbrž v dobrovolném odevzdání“
sebe, abychom plnili vůli Boží . . .Jednat čestně, ale ne ducha mění v. nehybný trám. Přikázání nejsou mravní smrt, nýbrž podmiňují správný nerušený rozvoj vnitřníno (i vněj
šiho !) života, jsou cesta—k pravému životu — jich zanedbávání byloIzraeli cestou k zahynutí.
4) Hledáme v-tom případě sebe, nikoliv Krista . . . i apo-' štolskě práce jsou někdy bezcenné, protože v nich hledáme vlastní potěšeníl' Již za dob sv. Bernarda byli lidé, kteří měli slovo Lva Vel. stále v ústech (k „větší slávě Boží“, ep. 40), ale málo dbali toho, aby je prováděli skutkem. „Obvyklé rčení, všední slovo: pro Boha (konám . . . chci= konat . . .);-' ale není-li v našich ústech planou frází, přehluboké slovo,
Servia! 18415
k vůli ctil Jsou lidé, kteří rozumem poznávají, že všechna čest a sláva patří Bohu.,ale vůlí'mu ji odnímají (Avila).
&*4
, ,Hospodinu svému se klaněti a jemu samojedinému sloužiti budeš . . .“ (Lk 4. 8) Známe toto slovo, víme, kdo, kdy a ke komu je pronesl. „Nebudu sloužit. . .“ Heslo, jímž vůdce odboje učinil nešťastným sebe i člověka . . . On, pouhý duch, vzepřcl se proti Nejvyššímu 7 pýchy; člověk, poddávající se nezřízeně své tělesnosti, opouští službu Boží k vůli tvorům.
(Viz kap.8. —I3.) Pokušitel ví, kde v člověku nejslabší útočný bod. — Události 11 Jordánu ho poučily, že před ním stojí Mesiáš. Pokusí se o to, aby zvrátil jeho poslání? Byť byly vyhlídky sebebeznadějnější, pokušitel se pokusí — — Mesiáš
— přišel, aby vysvobodil toho, jenž odepřev službu povinnou Bohu, stal se robem ve službách satana; jeho získat bylo úkolem Mesiášovým. Dobře — satan mu nabídne prostředek, jenž nikdy neselhal, chtěl-li kdo masy získat — získat pro sebe, nikoli pro Boha.
„Jsi-li Syn Boží . . .“ Máš—limoc konat zázraky . . . Zázrak, jejž učiníš pro ukoiení vlastního hladu, opětuj později, až budeš od lidu žádat oddanost, víru . . . Dej jim jíst, a budou tvoji! Člověk běží za tím a slouží tomu, kdo mu dá najíst!
A při tom zapomíná dárce všeho dobra, i vezdejšího chleba, a jest dvojnásob přikován k zemi.
, ,Ne samým chlebem živ jest člověk . . .“ Jsou vyšší „hod
noty“ . . . sociální otázka není výhradně otázkou žaludku, jak tvrdil Malthus, Bebel a tisíce jiných; a což vyšší stránka lidské přirozenosti?. . .Což ono„vzhůru srdce?“„KBohu . . .“
Satan svým pokušením svádí: „K zemi . . .“ Jeho lidé to jsou, jichž veškerý život se vyčerpává v ukojení tělesnosti, ať ža
ludku, ať pohlavních rozkoší. (Str. 45.)
Odmítnut po prvé i po druhé, pokouší a pokouší se po třetí.
„Toto vše patří mně . . .“ Kníže tohoto světa (des Diesseits)!
„Komu chci, tomu tc dávám . . .“ Pokud Tvůrce, pravý ma
jetník všeho, ti dovolí! „Dávám _“ rci raději: „Opatřuji —“
a to těm, kteří se chopí mých metod: lži, politiky podvodu nebo násilí, nezřízenétouhy za pozemskými statky . . . „Všecko ti dám . . .“ Tobě, dobyvateli duší, budu nápomocen, budu ti duše do sítí vhánět — s jednou podmínkou: uznáš-li mne za svého suveréna a pána, dáš-li se naplnit mým duchem a na
plníš-li jim i ty, které získáš — jsi-li ochoten pracovat pro mne! . . .
Odpověď Páně: „Přišel jsem, abych sloužil Otci -'- abych cestou dobrovolné služby Boží přivedl k pravé velikosti i člo
Věka, o něhož ti jde —“
Bedřich Ozanam píše v den 40. narozenin, málo měsíců před smrtí: „Dnes je mi 40 let; více než polovina obvyklé životní pouti leží za mnou. Přede mnou se rozevírá čestná kariéra, s pracemi jsem již tak dalece hotov, že mohou být podkladem díla, o němž jsem dávno snil. Mezitím však mne přepadla zákeřná choroba, za kterou snad vězí úplná vyčer
panost. Mám tedy opustit vše, co jsi mi na zemi, dobrý Bože, dal? Nechceš se, Pane, spokojit jen s částí mé oběti? Kterou ze svých nezřízených náklonností ti musím obětovat? Nechceš přijmout oběť mé literární sebelásky, mé akademické ctižá
dosti, a kdyby to musilo být, i oběť'mých studijních plánů?
„Prodám-li polovinu svých knih, abych výtěžek věnoval cha
ritě, zasvětím-li vyučování učňů a vojínů všechen zbytek svého života, jenž mi zbude po vykonání mých stavovských povinností, spokojíš se s tím, Pane a Bože můj? Dal bys mi za to milost, abych po boku své manželky zestaral a dokončil výchovu svých dítek? Možná, Pane, že nechceš nic z toho vše
ho. že nepřijmeš mou nabídku a mou oběť odmítneš: mne chceš ty mít, nikoli mé věci. Půjdu tedy, když mne zavoláš, a nemám práva naříkat. Dals mi 40 let . . . Jen aby moji drazí se nepohoršovali nad tím,že nechceš nyní. vykonat zázrak, abys mne uzdravil. Zdaž jsi mne před pěti lety nezavolal takřka do života zpět a nepopřál mi odkladu, abych za své , hříchy konal pokání a lepším se stal? Všechny modlitby, ' jež byly tehdy k tobě vysílány, jsi vyslyšel; proč by nebyly vyslyšeny i ty, které jsou k tobě vysílány ted' a jež jsou ještě hojnější než byly tehdy? Snad je vyslyšíš jiným způsobem, snad dáš, aby má nemoc se stala zdrojem požehnání, a to požehnání vyliješ na mou manželku, dítky, na všechny mé drahé. Upoutáš-li mne po ty dny, co ještě budu živ, na lůžko, byly by příliš krátké, abych ti poděkoval za ony dny, které jsem byl živ. Jsou-li tyto řádky poslední ze všech, které jsem kdy psal, buďtež chvalozpěvem tvé dobroty . . .“
*
Čtení: Žalm I, 118 (části!).-Is 49, 1—7. Násl. III. 10;
dobrodiní Boží III. 22.
Bohumila I. 20. Ve šlép. N. 58—60.
Servia! _ _ _183
„ -STVOŘ1L JSI NÁS, ó BOZ-E, PRO SEBE...
(Krátká reflexe o dbsava'dních exercičních pravdách.)' Veliký jsi, Hospodine, a vší chvály hodný: velikost tvá je nevystihlá a moudrost tvou nemůže nikdo změřit; a přece tě chválit chce člověk, nepatrná částka všeho tvorstva tvého.
Člověk stenající pod břemenemsvé smrtelnosti, pod svědectvím hříchu. — svědectvím to, že pyšným se ty, Bože, protivíš.
Přece však chválit chce tebe člověk, tak maličká částečka stvoření tvého. Ty povzbuzuješ člověka, aby tě chválil, nebot' stvořil jsi nás-pro sebe, a nepókojné jest srdce naše, do
kavadž nespočine v tobě.
Blahoslavený, kdo miluje tebe, a přítele v tobě, a nepřítele pro tebe; neboť jen ten neztrácí nižádného přítele, jemuž jsou všichni drazí v tom, jenž nemůže být ztracen. A kdo jiný to jest leč Bůh náš, Bůh, jenž stvořil nebe a zemi? Tebe nikdo neztrácí, leč kdo sám tebe opouští. Ten pak, jenž tě opouští, kam jde a kam prchá, leč od tebe, milovaného Otce, k tobě, přísnému soudci? Neboť kamkoli se srdce člověka mimo tebe obrací, bude proniknuto bolestí, byť se i obrátilo k nejkrásnějším věcem, které jsou mimo tebe. Vznikají, zani
kají, rostou, dospívají, dospělé stárnou a hynou. Bože, Tvůrce všehomíra, veškerenstva, tebe nechť chválí má duše pro díla tvých rukou, ale nechat k nim nepřilne láskou smyslnou.
Všecky spějí k'zániku a drásají duši zhoubnými žádostmi, ona však v tom, co miluje, chce spočinout. Avšak spočinout nemůže ve věcech stvořených, protože netrvají, nýbrž'po
minou, a všecky spěchají k vytčenému konci.
Nebuď pošetilá, duše moje, a nedej se ohlušit hlukem své marnosti. Věčné Slovo tě volá, aby ses vrátila. V Bohu zakotví, jemu svěř, co jsi od něho dostala, jsouc již tolike
r-ým—zklamánímznavena. Bohu svěř, co od něho máš, a ni
čeho nepozbudeš. Co jest na-tobě 'vrtkavého, bude utvrzeno, co- nemocného, bude zhojeno. Proč následuješ převrácené svého těla? Ono nechat následuje tebe, která jsi se obrátila na pravou cestu.. Jestliže se ti líbí věci- viditelné, oslavuj v nich Boha a obrat svou lásku k tomu, který je stvořil.
Jestliže se ti líbí duše, v Bohu je miluj, protože i ony jsou proměnlivé, a jen když jsou v něm zakotveny, mají trvání.
Snaž se spolu s sebou přivésti je k němu,arciji'rn: „Jeho milujme, on vás učinil, a není daleko. Kam se ženete do zkázy? K čemu putovat po cestách obtížných a neschůdných?
Odpočinutí není tam, kde je hledáte. Hledejte odpočinek,
ale hledejte ho tam, kde jej můžete nalézt. V krajině smrti
hledáte blažený život . „“ '
Pane a Bože můj, ty se přibližuješ jenom těm, kteří jsou zkroušeného srdce, ale nedáváš se nalézti pyšným, i když ve své učené zvědavosri dovedou spočítat hvězdy a písek, vy
měřit prostory nebes a“vyzkoumat dráhy hvězd. Tyto vý
zkumy konají důvtipem svého rozumu, který jim udělila tvá dobrota, a vpravdě objevili mnoho a určili na mnoholet napřed den a hodinu zatmění slunce a měsíce, a jejich vý—
počet nezklamal: stalo se, jak napřed oznámili. Lidé, kteří neznají těch pravidel, diví se tomu, kteří pak je znají, na
douvají se, a v bezbožné pýše se vzdalují od tebe, pravého světla; dovedou o tolik napřed určiti zatmění slunce, a ne;
dovedou si uvědomit své vlastní vnitřní zatmění, protože se nesnaží s vděčností bádati, od koho důvtip k takovému bá—
dání obdrželi;
Jejich zlo záleží v tom, že neznají tebe, Tvůrce těch věcí, jež oni měří a počítají; neznají ani sami sebe, považují Se za vynikající a zářivé hvězdy, a hle, jsou svržení na zem a zatemněno jest nemoudré srdce jejich. Mluví si'ce mnoho pravdivého o věcech stvořených, ale Pravdu věčnou, Tvůrce všech těch tvorů, nehledají upřímně, a proto ho nenalézají.
A naleznou-li ho přece, neoslavují ho jako Boha, ani mu neděkují, nýbrž nicotnými se stávají ve svých myšlenkách, tvrdíce, že jsou moudří, a přičítajíce sobě, co je tvé. Ne
šťasten, jenž všecko zná, a nezná tebe. Oč lépe jest na tom ten, jenž dovede brát užitek se stromu, třebaže neví, jak jest vysoký“a objemný, než ten, jenž umí-změřit všecky jeho větve, není však jeho majitelem, ani nezná toho, kdo ten strom stvořil.
I já. jsem se ubíral po cestách bludných, a hledal pravdu tam, kde jí nalézti nelze. Když jsem se pak dotazoval svých přátell) na to a ono, slibovali mi: ,,Faustusz) přijde a vysvětlí ti vše.“ Přišel konečně, ale čím byla jeho slova pro mou žízeň? Takovými věcmi byly mé uši už přesyceny..Co platno hladovému, že se mu pokrm podává ve vzácných nádobách, kdyžtě hladu neukojí? Co platno mně, že lahodně mluvil, 1) Manichejců, do jejichž sekty zabloudil, protože slibovali pravé poznání a duše Augustinova žíznila po pravdě.. Místo moudrosti však našel blud.
2). Manichejský „biskup“, jenž u nich platil za. slunce moudrosti.
Stvořeni pro. „Boha, i35
když mi pochybností mých nevysvětlíl? Poznal jsem vněm člověka, který přečetl několik řečíCiceronových a něco spisů Senekových a tím si osvojil výmluvnost. Když jsem mu však předložil své otázky, doznal otevřeně svoa nevědomost. Byl si totiž vědom své neznalosti v těch věcech a neostýchal se ji vyznat. Nepatřil mezi takové, jakých jsem mnoho poznal, kteří se snažili mne poučit, a sami zhola nic nevěděli.
Vzdal jsem se tedy vší naděje, že by mi kdo mě pochyb
nosti rozřešil. Nenalézaje prozatím nic lepšího, rozhodl jsem se zůstat zatím tam, kam isem zapadl, totiž u Manichejců, dokud by se nic vhodnějšího nenaskytlo. Tak ten Faustus, jenž se mnohým stal osidlem smrti, stal se mně začátkem Obrácení, a nevěda i nechtě,přivedl mne na cestu pravdy.
Přišel jsem totiž do Milána, tam jsem slýchal neděli co ne—
děli biskupa Ambrože vysvětlovat lidu slova pravdy, a vždy víc a více jsem nabýval přesvědčení, že se dají rozplést vše
chny ty uzly pomluv, které podvodníci upletli proti katolické víře. Poznával jsem, že po tolik let jsem neštěkal vlastně proti víře, nýbrž proti smyšlenkám jejích nepřátel. Ačkoliv jsem církev tvou ještě neuznával za učitelku pravdy, viděl jsem přece, že neučí tomu, z čeho jsem ji tak těžce obviňoval.
Zdržoval jsem se však každého souhlasu, boje se ukvapení.
Jako ten, kdo zkusil špatného lékaře, netroufá si. svěřit se ni dobrému, tak bylo i s mou nemocnou duší: jen víra ji mohla uzdravit, já však odkládal léčení ze strachu, abych zas ne—
propadl bludu.
Od té doby jsem dával přednost katolické víře, vida, že' v církvi beze všeho klamu se' věří tomu, co lidský rozum ne
chápe, zatím co oni vědění drze slibují a při tom žádají, aby
chom slepě věřili,tak nesmyslným a zbájeným věcem, jichž naprosto dokázat nemohou. Potom ty, Pane, ponenáhlu mi
losrdnou rukou jsi se mne dotekl a přeměnil mé srdce tím, že jsem rozvažoval, jak mnohým věcem věřím, ač jsem jich neviděl,ani jim nebyl přítomen,když se udály — tak mnohým zprávám 0 místech a městech, jichž jsem-neviděl, tak mno
hým přátelům, lékařům a jiným a jiným, konečně tak ne
ochvějně jsem věřil, že jsem se zrodil z těch, které nazýváme rodiči, ač bych toho nemohl vědět, kdybych nevěřil tvrzení jiných; vůbec že bych nic v tomto životě nesvedl, kdybych jiným nevěřil. O všem tom jsem přemýšlel,a tys bylumne;
vzdychal jsem, a tys mne slyšel; kolísal jsem, a tys mne vedl;
šel jsem po široké cestě tohoto světa,-a tys mne neopustil.
Prahnul jsem po hodnostech, penězích a smyslnostech, a ty ses mi smál. V těchto žádostech jsem trpěl přehořké muky.
Ach, jak jsem byl tehdy nešťasten! Tys způsobil, že jsem své neštěstí pocítil v den, kdy jsem se chystal přednést na císaře chvalořeč, plnou lží, chtěje klidit chválu od těch, kteří věděli, že lžu. Mé srdce bylo plno těchto starostí, když krá
čeje milánskou ulicí, jsem zpozoroval žebráka, jenž žertoval a byl vesel, podle všeho proto, že se najedl. Povzdechnuv, řekl jsem přátelům, kteří mne doprovázeli: „Jaké muky nám připravují naše pošetilosti! Vším svým úsilím nechceme do
síci ničeho jiného leč radosti, a v tom nás ten žebrák už přede
šel, zatím co my tam snad nikdy nedospějeme.“ Tedy čeho onen žebrák dosáhl několika vyžebranými haléři, totiž radosti z pozemské blaženosti, toho já jsem dychtil dosíci po cestách obtížných a neschůdných. On ovšem neměl pravé radosti, ale já jsem svou ctižádostí hledal radost, která byla ještě méně pravá. A přeceon byl pln radosti, já pln neklidu, on beze vší starosti, já pln obav. Vím sice, že jest rozdíl mezi radostí a radostí, a že radost ze svaté naděje se nevýslovně liší od ra
dosti toho ubožáka. Byl však na tom lépe než já, protože si poctivě k svému vínu pomohl, zatím co já jsem si pomáhal ke slávě lží. Často jsem uvažoval o svém stavu, a usmálo-li se na mne štěstí, netroufal jsem si vztáhnout po něm ruku, protože prchlo dříve, než jsem je mohl zachytit.
Vzpomínal jsem _nacelý ten dlouhý čas svého života. Již přišel třicátý rok, a já stále včzel v témž bahně, dychtiv jen užívat přítomnosti, která mi stále utíkala a mne rozptylovala.
Rozhodl jsem se, že obrátím kroky na cestu, na niž mne ro
diče jako hocha uvedli, a přece jsem váhal zaklepat, aby se mi konečně otevřelo vše "ostatní. „Zanechme již jednou těch marností a nicotností, a věnujme se výhradně své duši. Tento život jest pln bídy, hodina smrti nejistá, a přikvapí-li znenadání, kam se z toho světa odeberu? Kde se pak naučím tomu, co jsem zde .zanedbal? Či nebudu musit pykat za tuto svou ne
dbalost? Nemůže být žertem ani bajkou, co křesťanská víra po celém světě hlásá. Bůh by nebyl pro nás vykonal tolik a věci tak neobyčejné, kdyby tělesnou smrtí skončila i duše.“
Když jsem prodléval v těchto myšlenkách, jež jako větry zmítaly mým srdcem, léta ubíhala, a já jsem se nemohl roz
hodnout, abych se obrátil k Bohu, den ode dne jsem odkládal.
Toužil jsem po blaženém životě, ale bál jsem se ho hledati tam, kde jedině ho lze najít; hledal jsem jej, a utíkal jsem před ním.
Stvoření pro Boha. t87
O křivolaké cesty.!Zle'domýšlivé' duši, která se od'tebe od'—
vrací a doufá, že najde něco lepšího než tebe! Obrací se a pře
vrací se, na znak, na bok, na hruď, a všude nalézá nepohodlí.
Jen v tobě nalezne odpočinutí, a hle, tys pohotov a pravíš:
„Pojďte, já vás povedu, doprovodím vás až k cíli, a tam vám udělím pravou svobodu.“
Nebe i země a vše, co na nich jest, se všech stran volají ke mně, abych tě miloval. Tázal jsem se země, a ona mi řekla:
„Já nejsem Bůh tvůjl“ A vše, co na ní jest, vyznalo totéž.
Tázal jsem se moře a propastí a všech živočichů v nich, a odvětili: „Nejsme tvým Bohem, hledej ho nad námi.“ Tázal
Tázal jsem se moře a propastí a všech živočichů v nich, a odvětili: „Nejsme tvým Bohem, hledej ho nad námi.“ Tázal