vodů. Na př. práce . . . Jednomu jest prostředkem k zbo
Těžká doba! Úctyhodné tradice jsou dnes jen bájí, pokrytci a posměvači oltář Kristův podrývají.
Moc a zlato přední bozi, srdce pustá, zrádný přítel, právo v prachu, z trosek staví bláznivý svět nový Babel.
Vpravdě těžké doby! Jejich divý hluk mi hučí v duši:
„Jiné zpěvy chceme slyšet! Jiná nauka nám slušíl“
Ne pro masy psal jsem verše, pro toho jen, pro onoho, s obecným kdo nejde davem po široké cestě . . .“
Autor těchto stránek je si též plně vědom, že jeho knížka není pro masy; kdo se těm chce zavděčit a být od nich ctěn, musí jinak struny naladit! „Jiné zpěvy chceme slyšet. . .“
Jen kdo-se nedá strhnout proudem davu, který dnes unáší sem a zítra tam, včera za tím, dnes za oním, a zítra za nějakým neznámým, jen pro toho jsou tyto řádky psány!
hatnutí, druhý, méně sobecký, s tímto cílem spojuje i prospěch bližního, třetí ji činí samu posledním cílem, pracuje, aby pracoval; velkovýroba jistého druhu! Tu se práce stává takřka sportem, někomu však v pravém slova smyslu modlou, Molochem, jak vidět tam, kde Marxovy zásady byly v praxi provedeny důsledně a do krajnosti. V teorii na př. u Bebela; každý prý bude zá
vodit (?) s ostatními v práci o společném dobru (??), le
nochů a zločinců nebude (???) atd. Egoismus a společné dobro jest prý totéž! U socialistických vůdců beze vší pochyby; pracovaliť o „společném dobru“ tím, že se sami na útraty dělného lidu řádně obohatili. (Singeratd.) Měl snad Bebel na mysli závodění tohoto druhu? ]isto jest, že skutečnost se vedle jeho papírového fantazírování jaksi divně vyjímá.
Další cíl: k u l t t č l a, od cestování a sportu až k nej
hrubší smyslnosti. Kdo má lepší, dopřeje si lepších;
kdo jich nemá nebo pro koho jsou příliš „slabé“, spokojí se nebo vyhledá sí hrubší. Vyznavači Epikurovi . . .
„Dobře se mít!“ At' toto dobré ,pomění' se pojímá jakkoli, ctnost v jejich systému místa nemá. V čele stojí rozkoš, ta jest vůdkym', ta směrodatná, ta udává tón. Cokoli ne
může přispět k zjednání nebo zvýšení rozkoše, jest bez
účelné, škodlivé, špatné, proto pryč s tím! Odříkání?
Leda když jsou přesyceni! Aby se pak mohli na požívání vrhnout s novou chutí! Protestantský kazatel Steudel praví: „Ztratil-li život všecku možnost k dalšímu udržení mé životní radosti (jaké radosti!),nemá významu, abych déle žil, a nemám tudíž ani povinnosti být déle živ!“ Tedy revolver! Věděl tento „křesťan“, že podobné názory vyslovil již Seneka? Ze tří čtvrtí stoik, honosil se, že při
jímá pravdu od každého, kdekoli ji najde, a převzal i nejeden náhled Epikurův! „Sladké jest žádosti plně ukojit a nechat jich.“
Veršovci, rozjaření vášni a mluvící tudíž pravdivě, co smýšlejí a cítí („in vino veritas“), jsou toho plni. „Naše heslo: Užívat! Radostně! Ne líně stát tam, kde radost nám pučí . . .“ (Voss.) Žít znamená užívat, proto pryč se sta
rostmi! Čas jest pro smrtelného krátký! (F. ]akobs.) Užívejte rozkoší života! Jsmet' jenom jednou na světě!
(] . ]ůnger.) Užil jsem pozemského štčsrí; žil jsem a milo
val jsem. (Schiller, ich habe gelebt und geliebt.) Kdo dovedl bez žen býti, ten byl málo platen v žití. (Logau.)Boleyno
Bez Boha. 45
'vá u Calderona: „Užívajíc chci spět ve smrt, .proto v záhubu se vrhám; vždyť přec musím jednou umřítl“
i Mluví-li někteří známí literáti jinak, může jim každý jejich čtenář a ctitel říci: „Lékaři, uzdrav se sám.“ Na př. Goethe měl též jednou lucidum intervallum: „Užívat činí nizkým.“ (Geniessen machr gemein.) Schopenhauer;
„Blázen běží za rozkošemi života a pozná, že se dal pod
vést.“ Richard Hugo jim sice praví: „Ano, ano, pravdu máte, užívati není žít; na nejnižších pudech lpěti zvířat nízký osud jesti, avšak člověk nemůž taký bídný úděl mít!“ Ale co zmůže takový ojedinělý hlas volajícího na poušti!
Pohlavní rozkoše . . . Románová literatura je té věci plná, filosofie pomáhá, sociální poměry podporují (koedukace, lázně, společný tělocvik atd.). „Štěstí jest jen láska, láska jen jest štěstím.“ (Chamisso.)„Šťastná jest jedině duše, která miluje.“ (Goethe.) Rozumí se, že ten ni onen nemá na zřeteli čistou lásku křesťanské charity, oba dva jen smyslnou, tělesnou „lásku“. Bez pohlavního zabarvení se nedá dnes myslit báseň ani román ani socha nebo obraz. Katolický středověk byl prý nescho
pen pravé poesie, jelikož církev zakazuje „zdravou smyslnost“ (rciz bezuzdnou náruživostl), jediný to prý pramen pravé poesie. Těm dávej Danta! „Není potupné ženě být tím, čím se narodila; ale potupné jest muži, že v ní hledá jenom podnět ustavičných pokušení.“
(Ambrož, s tím srovnej frivolní výrok Heinův: „Kůsse mich und schane dreist, denních selber bin ein solcher.“) * K u 1t r a 5 y, poslední důsledek Darwinovy nauky.
Nezamítáme hygienická opatření, hledící zamezit dě
dičné duševní zatížení nebo dědičné šíření jistých zákeř
ných chorob (tuberkulosy) a pod. Ale jak jej pojímají darwinští atheisté, za výchovný systém, kde duše docela ignorována, musí být nazván bez okolků tak, jak jsme jej nazvali na str. 21. Haeckel prohlašuje zvyk Sparťanů pobíjet neduživé děti za zřízení účelné a užitečné „jak pro dobro rodiny, tak pro dobro společnosti,“ a doporu
čuje zabíjení nevyléčitelně nemocných — ne vyhlado
věním, jak činí některé nekulturní mongolské kmeny, ani zapíchnutím a upečenim, jak činí někteří kanibalové, nýbrž morfiem, jak se sluší civilisované době a zemi.
Huxley, Plótz a jiní protestanté vyznávají a hlásají totéž „náboženství“.
Filosofie tyto zásady hlásá učenou formou, básník a romanopisec ie činí prostému lidu přístupnými a pro
paguje ie populárním způsobem. Moderní literatura mimokřesťanská stoií skoro veskrze ve službách této demoralisující filosofie. „Hegelovi žoldnéři (das Hege
lische Kriegsvolk), propuštění ze služeb filosofie, činí ted' neiistými silnice historie a poesie.“ (Grillparzer.) Zdálo by se sice, že tato filosofie si počíná dětinsky.
Dítě se ptá při všem: „Dá se to iíst? Je to dobré?“ Ne-li, nemá věc pro ně smyslu. „Moderní člověk“ uznává také jenom účel, který může teď a zde v tuto chvíli a na tomto místě vidět, hmatat, zužitkovat. Povznésti se do nadsmyslné sféry, hledat nebo uznat vyšší cíle, to nedo-.
vede. Pravím, tak by se zdálo, ale věc má své vážné pozadí. Které? To nám poví další kapitola. .g,
Bez Boha. 47
2. PO OVOCI POŽNÁTE JE! (M_t7. '16.) Když slepý slepému jest vůdcem, oba do jámy padnou. (Mt 15. 14) Kniha Moudrosti líci nedostižnou poesii veškeru proti'V' smyslnost a zvrácenost lidského života, který se vědo
mě odtrhl od věčného zdroje veškerého žití. Konec její první kapitoly a několik kapitol dalších obsahují hlu'
bokou filosofii hříchu a zla. Převrácenost falešného po
jetí a ocenění pozemského života, s kterým se shledá
váme u hříšníka a rozkošníka (hedonisty) dnes stejně jako autor svaté knihy v době před příchodem božského Učitele, je tak plasticky, místy skoro dramaticky líče
na, že ve světové literatuře stěží najdeme k uvedené stati důstojný protějšek. (Viz Ve šlépějích N. 127.) Celý uvedený úsek svaté. knihy by bylo lze nadepsati: „Není Boha! Jenom země! Užívejme . . .“ A k tomu zároveň slovo Pavlova: „Jejich k o n e c zahynutí . . .“ (Fil 223.29)
Konec . . . Vizme, kam vedou jejich bludné cesty!
A) Emancipace těla.
Z nauky plyne m o r a l k a, z teorie p r a 1:e. Jaké jsou jejich mravní zásady a předpisy? Nietzsche, hlavní apoštol této nauky, praví: „Všechno jest dovoleno, nač máš chuť; přemáhat se jest proti mravnosti, hovět vášni je ctnost.“') Zase nutno doznat: „U tebe docela důsledné a logické.“ Neni-li nikdo nade mnou, kdo mi může rozka
zovat? _Je-li člověk svým vlastním zákonodárcem, jak prohlásil Kant a po něm veškeren zástup jeho následov
níků, pak má Nietzsche docela pravdu. ]e-li rozkoš a poživačnost cíl a smysl života, proč bych si měl co od
pírat anebo se čeho zdržovat? Proč by bylo zlé a hříšné vášni hovět? Tak došel jmenovaný saský filosof logicky k poslednímu důsledku: „Jenseits von Gut und Bós“ — 1) Si libet, licet. (Máš-li k čemu chuť, jest dovoleno; Spartia
nus Aelius, 3. stol. po Kr.) Podobně Mohamed. Ian Zlatoůstý mluví jinak: „Etsi licerent (hřích), non decerent.“ Bůh pravdy nebyl jich učitelem; vykládají si pojmy dobra a zla, jak se jim zlíbí: jednou je jim dobré to, co jindy prohlašují za zlé, a na
opak. (Ten.) Tedy již staří sektáři mluvívali jako Nietzsche!
genius, "'nadčlověk,t. j. ten, který jeho nauku bez výhrady přijímá, jest povznesen nad dobré i zlé, pro něho neplatí rozdil mezi dobrým a zlým, neplatí žádný zákon nebo přikázání, jemu jest dobré a dovoleno vše, co on sám schvaluje, co se mu h'bí, co mu chutná.
NietZsche není “sám ani ojedinělý. Wieland napsal v letech, kdy se oddával nejpustším výstřednostem:
„Všecka přednost, kterou má genius před plebejcem, záleží v tom, že dovede vymyslit systém, podle kterého neřesti nejsou vůbec neřestmi.“ Filosof nadčlověčenství měl tedy předchůdce i v tom! Sandová mluví podobně.
„Geniové, elita lidstva, jsou tedy ti, kteří mají „právo“
prohlásit zlé za dobré (správněji snad: „S v é neřesti za ctnosti“ neb aspoň za dovolené) a dělat si, co chtějí, třeba i vraždit, loupit, pálit . . .“ Proč by ne! Má-li jeden „ge
nius“ právo škrtnout přikázání šesté, proč by neměl druhý „genius“ právo škrtnout přikázání páté nebo sedmé? Divno jen, že státy, které vaši filosofii podporují a vyznávají, nerespektují toto „právo“ vašich geniů.
Ale to jen mimochodem, a taktéž jen mimochodem Lutherovým ctitelům, že tyto zásady, pravé etické monstrum, plynou z jeho učení: „Není zapotřebí dobrých skutků.“ Nlísto „věřící“ (rozuměj:luterán) řeknou „moder
ní“ lidé „genius, nadčlověk“, a věc jest konec konců táž
— rozdíl jenom ten, že domyslili a vyvodili z jeho nauky v š e c k y logické důsledky.
Takové zásady jsou porušené přirozenosti lidské ovšem velice milé 'a ráda se jich chápe. Andělskými jazyky hlásají tito lidé své evangelium světu, a svět slyší raději je než vážné slovo Kristovo: „Zapři sebe sám.“
Zvláště mládeži netřeba dvakráte říkat: „Jen hověj a užívej!“ Pokud člověka a jeho přirozenost známe, pocho
píme, co z těch zásad vyplyne.
Především e m a n c i p a c e t ě la, v níž duch zahy
ne, a z ní plynoucí vláda náruživostí. Jejich „dogmatika“
(nauka shora uvedená) emancipovala člověka z područí Boha Stvořitele a Zákonodárce. Emancipace těla z pod
ručí ducha jest přirozený důsledek morální. Tam škrtli první desku Desatera, vzápětí za ní se řítí i druhá.
Napřed „osvobozen“ rozum (od pout víry), nyní „vysvo
bozena“ ze „svěrací kazajky“ mravnosti i vůle. „ lověk jest od přirozenosti frivolní; chceš si udělat život snesi
telný? Zapomeň a užívej!“ Tak Voltaire; dochází k témuž
4 Ovoce nevěry. 49
závěru, třebaže “vyšelz východiska docela opačného než
Nietzsche a Wieland. —
Tedy žádost těla. Tato věc jest namnoze cíl, k němuž všecky jejich učené výklady směřují a kolem něhož se všecko otáčí. Když se jim zprotiví neustálé pokrytectví a přetvařování, doznají to otevřeně sami. Tak učinil na př. Schiller. Vznešený boj mezi svědomím a smyslnými svody mu připadal otroekým jhem, jak se otevřeně přiznává. Ctnost jest sicevznešená, ale jest prý otroctvím.
Rozkoš nás spoutává pouty z růží, a svoboden je ten, kdo tyto okovy radostně na sebe bere, nikoli ten, jenž pro ctnost se bije. „Ne, dál už nechci vésti povinnosti těžký bgj, ;né s.rdce nemůže tu oběť snésti, já odkládám svou 2 ro . . .“
Kdysi pln „nerozvážného nadšení“, v naději ve věčnou odměnu, přísahal ctnosti nejsvětější přísahu, dnes v ní šidídMolocha, jenž od něho vymáhá oběť jeho životníhotěs .
„Já přísahal, ba ano, přísahal jsem, že budu vášně krotit;
zde vem svůj věnec, slib svůj odvolám, a nech mne za to hřešit . . .
Na tvém temném mostě, ty strašná věčnosti, já poutník nyní stojím,
a vracím ti tvůj úpis na štěstí;
já o štěstí nic nevím.“z)
A na konec si lehkomyslně zavýskne: „Blažený,_omá
men rozkoši, kdo oželí tak snadno jako já svůj přehlubo
ký pád.“ Věčnáodměna, kterou nazývá dlužním ůpisem na mrtvé, jest podle něho prázdný klam.
Tak mluvi z nových pohanů ten nejlepší. Soudí a mluví tak on samojediný? Nepostřehli jsme v jeho verších hluboký kus psychologie? Kolik takových Schillerů existovalo a existuje? Kněží, kteří zradili prapor Kristův, vidí v těchto slovech jasnou fotografii svého nitra. Už 2) Citát vzat zWeissovy Apologie. Jinde veršuie týž poeta:
„Jen mezi smyslnosti štěstím a mezi duše klidem zbývá lid
ským srdcím teskná volba.“ Jak on volil, jsme právě slyšeli, a jak o své volbě soudí, uslyšíme.—Člověk, který jde, a neví, kam dojde. (Dame.)
„ . . . O lidské plémě, iež stvořeno, bys vzhůru sem se neslo, při sebeslabším vánku proč se hroutíŠP“ (Dante, Par. n.)
jeronym a Theodor Studita mluví o mniších, kteří po složení svatých slibů a dlouholetém kajícím životě utekli z kláštera, a nakonec vydechli duši „v náručí Evy“. Za Bernarda jich nescházelo, za Luthera jich byly legie, a dnes? Promluv s těmi, kteří odešli do nové sekty!
Ve slovech Schillerových vidí historii svého vnitřního procesu jinoch a dívka, kteří opustili Boha a Krista — nikoli protože studovali, nýbrž z týchž důvodů jako jmenovaný básník. A těch jinochů a dívek jest celá armá
da. Jako on, hodili ctnosú í nebi k nohám „úpis štěstí“;
budou je hledat jenom zde na světě. Ale ukáže-li se, že ta poukázka na věčnéštěstí nebyla falešná - co potom?
Pravda neskrývá tvář před čistým srdcem; mnozí však, nedbajíce čistoty srdce, zkusili dříve o pravdě mluvit než ji začali hledat — a pak bud' hrubě zbloudili, nevědouce, o čem mluvi, nebo přišli u jiných v potupu (turpiter viluerunt), jiné učíce, sami sebe nenaučivše . ..
(Bernard.) Beznáboženská etika, která nedovede nic po
vědět o cíli pouti, a dává pro pouť předpisy! Průvodce, vůdce, jenž cil nezná a chce ukazovat cestu a dokonce vést! „Běž . . .“ Táži se, k a m ? „Etika (rozuměj beznábo
ženská) je světový názor (tedy věda), který se nedá doká
zat, a snad je vůbec nedokazatelný.“ (Jedi.) Jinými slovy:
„Pojď za mnou, ale já ti za nic neručíml“ Neručí„za vý
sledek“ . . . A opět mimochodem podotýkám lidé, kteří vytýkají nám, že naše svatá víra visí ve vzduchu, ne
opírajíc se o nižádné nebo jen fiktivní důkazy, prohlásí v nestřežené chvíli, že nedokázali a dokázat nemohou folianty svých protikřesťanských vývodů a útoků. Platí nejen o Jodlovi a ]odlově filosofii!
Sledujme dále důsledky jejich nauky. Sebeláska, e g 0 i s m u s . .., podle nich obojí je ctností. Nietzscheův nadčlověk bezohledně rozdrtí a zdeptá každého, kdo mu přijde v cestu anebo jest překážkou k dosažení jeho egocentrických cílů. Jeden ho odklidí revolverem, druhý udáním gestapu, třetí ho znemožní zákeřnickými články vnějaké tiskovině . . . , každý, jak se dá; a co tito provozují v malém, provozuje jiný pomocí tanků, vrhačů a jiných lidumilností ve velkém. Bezohledný egoismus němec
kého nacismu! Rytířský duch, který podle zásad křes
ťanských chrání bezbranné a slabé, ať jednotlivce, ať přepadené národy, za ně se exponuje a obětuje, jest podle
4' Ovoce nevěry. :!
něho nerozum, hloupost, poblouznění. Nedal Mussolini Piu XII. na srozuměnou: papež akcí ve prOSpěchevrop
ského míru se činí zřejmým nepřítelem fašistické Italie, spřáhnuté s Hitlerem? Silnější má právo zdeptat slab
šího! To jest docela v pořádku, boj o život a la Darwin.
„Vezmi si příklad ze zvířat!“ Frivolní Heine veršuje:
„Když nic nemáš, dej se pohřbít, darebáka! Jen ti lidé mají právo žít, kteří mohou plné kapsy mít.“
Pýcha života, vládychtivost... Vzpo
meňme korunovaných egoistů, Ludvíka XIV., Napo
leona. .. Že ve válce vykrvácely miliony, že ožebraěeno a o živitele připraveno na tisíce rodin, že zpustošeny celé země — to je jim lhostejno. Vždyť střediskem světa jsou oni, celý svět je tu k vůli nim, podle Nietzscheových zásad jej právem vykořisťují.
ádost očí, hamižnost, penize... Jaksi
k nim pomohou, na tom nesejde. Lichvář, který přivede na mizinu řadu rodin, ředitel banky nebo záložny, který svým krachem zástupy služebných připraví o úspory, ti všichni (třebamlčky)hlásají: „Nadčlověk má právo tak jednat.“ Zvláště pak žádost těla vládne a vábí, protože poskytuje největší rozkoše, a to dokonce zadarmo.
Zadarmo? Uvidíme hned.
B) Negace života, radosti, štěstí.
Přicházíme k další otázce: „] a k č n á s l e d k y m si