Otvírám astronomické dílo, které mám po ruce, a čtu:
„Znám kouzelný proutek . . . tím proutkem objevím věci, o kterých nikdo nemá ani tušení, které jsou daleko od nás, tak daleko, že tam žádný člověk ještě nepřišel a nikdy nepřijde . . . proutek, který mi dovede vyprávět podivuhodné věci o cizích světech, existujících“ v ne
dostižné dáli. Co je ten kouzelný proutek? Nic jiného leč trojhranná tyčinka, jakých na lustru v saloně uhlídáš na tucty, s kterou jsme si jako děti hrávali., dívali se skrze ní na svět a měli radost, když jsme viděli zde modrý strom, tam zelený dům, vedle žlutý plot, onde červenou pumpu . . ., ale málokdo ví, jaké divy ta tyčin
ka dokáže.“ Pak vysvětluje autor, co jest spektrální analysa a jak její pomocí lze poznat chemické složení hvězd. Tak jednoduchá věc, a přece má pravdu, když praví „kouzelný, čarodějný proutek.“ Na hrobě Frauen
hoferově, věřícího učence, čteme slova: „Učinil nám hvězdy bližší,“ t. j. překlenul propast mezi nimi a námi.
Takové prisma, takový kouzelný proutek, jsou dvě pravdy svaté víry, první a poslední článek modlitby Věřím v Boha: 1. Věřím v Boha, Stvořitele nebe i země;
:. věřím v život věčný, t. -j. mám nesmrtelnou duši.
Nejznámější, řekli bychom nejjednodušší pravdy, které zná každé věřící dítko, ale málokdo tuší jejich kouzel
nou moc; hledím-li skrze ně do dáli na Boha a na věčnost, překlenuly propast, která mne od nich dělí, a člověk nahlédne skrze ně tam, kam noha žádného smrtelníka
nevstoupila. 1 o těchto pravdách můžeme říci: „Učinily nám Boha a věčnost bližší.“
Tolik je jisto: buďto jest cílem člověka sloužit Bohu, nebo hledat sebe. Někdo by snad byl v pokušení přidat třetí možnost: hledat štěstí ve tvorech. Ale člověk hledá jen v takovém tvoru štěstí, který mu lahodí a z něhož čerpá rozkoš. Konec konců přijdeme tedy zase k tomu:
hledá s eb e. I smyslný člověk, jenž blázní za děvče
tem a jí zahrnuje dárky, chce ji k vůli sobě a pro sebe.
Eros jest zřejmý egoismus, třebaže to není na první pohled tak zřejmé. Nutno tedy zůstat u alternativy: bud' Boha, nebo sebe. Čím více však kdo hledá sebe, tím jest malichernější; čím více hledá Boha a své: nicotné já potlačuje, tím jest vznešenější a vyšší, jak již pověděl svatý Augustin a jak nám osvětlí další úvahy.
„Podle těla od rodičů oněch pocházím, skrze 'něžjsem dříve propadl zavržení než dostal narození. — Hříšní hříšného ve hříchu zplodili, bídní bídného do bídy uvedli.
Nic od nich nemám leč bídu a hřích a porušitelné tělo toto, jež nosím, a spěji k těm, kteří branou smrti již od
tud odešli. Hledím-li na jejich hroby, nevidím -v nich nic leč popel a červy, hnilobu a hrůzu. Co jsem já, byli oni, a co jsou oni, budu jednou já . . .“ (Bern. supp.)
Čtení: Gn 1., Job 7. 14. 17. 28. Žalm 8. 102. 138.
Následování Krista I. 2. 22. II. 5. III. 8. 20. Ve šlép. N.
str. 22—26. '
Odevzdanost do vůle Boží: Násl III. 17. 25. Bohumila I. 9.
Ve šlép. N. 95—97.
Co je člověk. 139
ČTENÍ KE KAPITOLE 5.
A) Z knihy ]obovy.
Bojování jest život člověka na zemi; jak dny nádeníka jsou dny jeho. Jako otrok, toužící po stínu, a jako nádeník, jenž čeká konec práce . . . i mně se dostalo měsíců strádání, a noci plné trápení mi byly údělem. Lehnu-li si, myslívám:
„Kdypak asi vstanu?“ Pak zase večera se nemohu dočkat, neboť jsem přesycen bolestmi až do tmy. Tělo mé oděno hni
lobou a skvrnami prachu, kůže má uvadla a svraštila se. Ještě kratičko, a rozpadne se (tělo) . . . Rychleji než tkalcův člunek letí mé dny, pomíjejí beze vší naděje. Rozpomeň se, Pane, že jako vánek jest můj život; má oko po druhé již štěstí nezakusí.
Tvé oči budou mne hledat, a mne již nebude. ]ako oblak, jenž hyne a mizí, tak ten, kdo sestoupí v hrob; již nevystoupí, nevrátí se již nikdy do svého domu, aniž ho zase kdy uzří bydliště jeho. (_Kap. 7.)
Ano, zajisté, já vím, že tak jest! jak může člověk obstát, rovná-li se s Bohem silným? Kdyby se s ním někdo chtěl příti, nemohl by mu odpovědět na věc jedinou z tisíce. Nej
výš moudrý jest a silný v své moci. Kdo mu kdy odporoval a zdráv vyšel? On přenáší hory dříve, než se naději, a pod—
vrací je v rozhorlení svém. On vyšinuje zemí z jejího místa, že sloupy její se otřásají; on přikáže slunci, a nevyjde, a hvěz
dy zamyká jako pod pečetí; on sám rozprostírá nebesa a kráčí po vlnách mořských. On učinil Arktura i Oriona, Hyady a souhvězdí jižního nebe; on činí věci veliké, nevystižně, podi
vuhodné, kterých nelze spočítat. Přichází ke mně, a já ho ne
vidím; odchází, a já nepozoruji. Náhle (někoho) odnese, a kdo mu v tom může bránit? Aneb kdo může říci: „Proč tak činíš?“ Bůh — jeho hněvu nikdo nemůže odolat, pod ním kloní se ti, kdož nesou zemi. Kdo tedy jsem já, abych vedl s ním při, abych slovy mu domlouval? Byť bych i v právu byl, nechci se hájit, ale svého Soudce prositi budu. I kdybych ho vyzval, aby se dostavil k soudu, nemyslím, že by dbal mého hlasu. Ve vichru by mne potřel, nepopřál by mě duši oddechu, hořkostmi by mne nasytil. ]e-li řeč o síle, jest on nejsilnější; jde-li ospravedlivý soud, kdo se odváží svědčiti pro mne> Kdybych se chtěl ospravedlnit, má ústa mne odsoudí;
chtěl-li bych svou nevinu dokázat, usvědčí mne ze lži. I kdy
bych poctivý byl, nepozná toho má duše, a mým životem bylo by mi pohrdat! (Kap. g.) '
U něho je moudrost i síla, od něho přichází rada i rozum.
Zadrží vody, & všecko vysychá; vypustí-li je, zpustoší zemi..
U něho je síla, u něho moudrost; jeho jest bloudící i svůdce.
Přivádí rádce k bláznivým koncům, uvádí vládce v pošeti
lost. Pásy panovníkům odvazuje a jejich bedra pouty přepa
suje. Dává odvádět kněžstvo beze slávy, podvrací ty, kteří pevně stáli. Bere výmluvnost řečníkům osvědčeným, tak jako starcům rozumnost odnímá. Vylévá potupu na pány urozené, a pásy velmožům uvolňuje. Zjevuje, co bylo hluboko ve tmě, vyvádí na světlo věci ze stínu smrti. Rozmnožuje národy a zase je hubí, vyvrácené pak úplně obnovuje. Bere rozum knížatům země, nechá je bloudit po poušti bezcestné. Tápají bez světla, ve tmách, a jako opilí vrávorají. (Kap. Iz.)
lověk, narozenýz ženy, krátce žije, a nasycen jest mnohý
mi bědami. ]ako květ vzchází a vadne: prchá jako stín a nemá stání. A na toho ráčíš mít oko otevřené, a na soud mne s sebou poháníš? Může-li kdo učinit čistým toho, jenž 2 ne—
čisténo pochází? Nikdo, krom tebe jediného. Vyměřeni jsou dnové jeho, měsíce jeho jsi odpočítal a vymezils mu hranice, jichž nelze mu překročit. Odstup maličko od něho, aby si odpočal jako dělník, když přijde jeho hodina. Ano, strom může mít naději; když jej i podetnou, zelená se, a jeho ratolesti zase puči. Shnije-li v zemi jeho kořen, odumřel-li v prachu jeho pařez, sorvaže počije vláhy, zpupení se a vzroste v houštinu jak nová sazenice. Ale zemře-li člověk, veta jest po něm;
zahyne-li, kam se podél? Jako vody, které unikly z moře nebo z řeky vyprázdněné a vyschlé, tak i člověk,usne-li, ne
povstává; dokud nebe stává, neprocitne, z jeho spánku nikdo ho neprobudí. Kéž bys na onom světě mne uschoval a skryl, dokavadž nepomine tvůj hněv! Kéž bys mi stanovil lhůtu, kdy se rozpomeneš na mne! Zdalipak oživne člověk, jenž ze
mřel? Po všecky dny roboty své bych čekal na chvíli, kdy přijde na mne změna; zavolal bys mne, a já bych ti odpověděl;
na dílo svých rukou by ses rozpomenul; mé kroky bys počítal a mých přestoupení bys nepamatoval, zapečetil bys jak v měš
c-i mé hříchy a má provinění bys odpustil. (Kap. 14.) B) Ze sv. Bernarda.
Veskrze pravé slovo, že zápolením je lidský život na zemi.
Klamný jest vpravdě život náš, a co horšího, ošemetně nás dovede klamat: všemožně podvádí nás smrtelné. Mění tvář, mění hlas, hned tvrdí, hned zapírá, a při tom se nestydí.
Co je člověk. 141
O svém vlastním trvání různým různě mluví, ano i témuž člověku __každouchvíli mluví opačně, věci sobě odpomjící mu namlouvá. Hned tvrdí o sobě, že jest krátký, hned se tváří, že jest příliš dlouhý. Těší-lí tě dále hřešit, hluboce vzdychá nad svou krátkosti. Není falešná tato krátkost, ale falešné jest vzdychání. Proto s truchlivostí vzpomíná věci, pro kterou by si měl spíš blahopřát. Vždyt' tomu, jenž hřešit neustává, jest opravdu na prospěch, aby jeho ohavnostem, jimž vůle mezí neklade, alespoň nutnost (smrt) konec učinila. Jistě by prospělo tomu, jenž duší jest mrtev, aby i tělem rychleji umřel, ale ještě lépe by jemu bylo, kdyby se byl nikdy ne
narodil člověk ten. (Mt 26. 24) Ostatně sama vzpomínka na krátkost života by měla být spíše ochranou proti hříchu a ne podnětem k němu, jakož psáno jest: „Pamatuj na poslední 'věci své, a nikdy nezhřešíš.“ (Sir 7. 40) Ale jestliže tak přílišné v tobě vládne hřích, ano tak přílišné tebe těší hříchu sloužit, že se rmoutíš pro krátkost času, kdy mu (hříchu) sloužit -můžeš, a tak velice miluješ širokou cestu, že všemožně toužíš učinit ji hodně dlouhou, kdybys mohl: chtěj nechtěj není daleko jeií konec, ale tys vpravdě dalek království Božího (Mar 12. 34), a zdá se, že jsi smlouvu se smrtí a úmluvu s pek
lem učinil. (Is 28. 15, 18.)
Takovým lidem, kteří celým srdcem se oddali tělesným rozkoším, klamný život upřímně doznává svou krátkost, aby tělesně žalostnili po příkladě svého vůdce (satana), že jen krátký čas mají (Zj 12. 12), a aby tím více po všemožných zločinech prahli . . . ale témže lidem, začnou-li se snad někdy hrozit vzpomínky na smrt a chvěti se v očekávání hrozného soudu, ihned ten ošemetný život se tváří být dlouhým, aby
\byli přesvědčeni, že mohou bezpečné ještě mnohá léta vesele ve hříchu trávit a že k pokání času dost. Ale jako na ony při
“jde hrůza, které se hrozí (_]ob 3. 253, ba něco ještě horšího ie
"stihne než čeho se bojí, totiž, že nejen čas ohavnosti rychle
=pomine, nýbrž i nastane čas či spíše věčnost hrozného trestu;
“tak i na tyto přijde náhle záhuba, že se nedožijí ani polovičky dnů (Is 38. 10), které sibláznivě slibují.
Divím se, že připomínáš, že vše jest nám dáno, kdyžtě nám skoro nic neslouží, jak bychom si přáli. Zdá se, že některé věci nám slouží, ale jen s naší prací! Jen když my napřed sloužíme jim! Domácí zvířata nám v ničem nepomohou, nejsou-li od nás zkrocena a krmena; Sama půda, jež by k nám měla být lidštější, nedá nám chleba bez potu tváře naší. Ba i když ji vzděláváme, rodí nám'trní a hloží. A ostatní věci?
Příhlédneme—libedlivě. více služeb vymáhají od nás než pro kazují nám. (De div. I. z.)
Uvažuj, člověče, co jsi byl před narozením, co jsi od naro
zení až ke skonání, a co budeš po tomto životě. (Quid fuisti ante ortum, quid es ab ortu usque ad occasum . . .) Z nízké hmoty vytvořen a v bídné pleny zahalen . . . Tak oblečen a ozdoben jsi přišel mezi nás, a nepomníš, jak bídný jest původ tvůj. Tělesná krása a mladistvá síla vymazaly z tvé mysli vědomí toho, co je člověk. Nic není člověk, leč pěna tělem učiněná, křehkou oděná krásou. Pěstuj je, jak chceš, tělo zůstane tělem. Co se tedy pyšníš, jsa prach a popel, jehož početí hřích, narození bída, žití trest, umříti úzkost? O duše, obrazem Božím ozdobená, k jeho podobenství stvořená, jeho krví vykoupená, schopná věčné blaženosti a vyvolená dědička božské dobroty, co tobě a tělu, skrze něž vše toto trpíš? (Bern.
supp. Medit. 3.)
(Bedřich Ozanam viz kap. 7.)
Co je člověk. 143
65 NOVERIM TE!
Já jsem, který jsem. (Ex 3. 14) [ Od tvora obracíme zrak k Tvůrci. Pane, dej ať p o