nevěra! Jak vysvětluje všeobecné přesvědčení lidstva, vyskytující se u národů kulturních i kmenů, žijících ve stavu divokostí, že za hrobem nějaký život existuje!
Cíl člověka. 93
Přesvědčení odporující vášním, jimž by bylo milejší, kdyby za hrobem nebylo nic, odporující i pozorování smyslů, jež všude vidí zánik a jež při pohledu na mrtvo
lu by spíše vedly k úsudku: „Je po všem, po smrti není nic.“ Slyšme některé „vědecké“ výklady: člověku prý život připadal krátkým, proto si ho chtěl prodloužit, a zbájil jeho pokračování za hrobem . . . prý se mu zdálo o zesnulých, a procitnuv, měl radost, že ještě žijí (což zdálo-li se mu o zvěři, na níž si den předtim pochutnal?) . . . prý ve své samotě si vykouzlil jiný svět mimo sebe . . Jako vždy, když jde o Boha a jeho existenci, nelituje nevěra námahy, aby nějaký výklad našla, zaarily nebo nezdařilý, jímž by jako brejlemi mámení mohla hledět na nepohodlné pravdy a sama sebe přesvědčit či spíše přemluvit, byť to stálo znásilnění rozumu a logiky — dokud se nenajde výklad zdařileiší!
„Antropologie svědčí, že představa o životě po'smrti jest sen, který v tisíceronásobných obměnách snili vši
chni národové.“ (Paulsen.)Doznává tedy fakt., jenže tento nepopíratelný fakt volá po vysvětlení! Stejně jako jiné fakty, na př. přírodní zjevy! „Odkud přicházíme? Kam jdeme? Tyto otázky zanikají na nekonečném břehu Neznáma bez odpovědi, ba dokonce i bez ozvěny. Když jsme přírodu zbadali až k posledním mezím, stojí vlast
ní tajemství ještě před námi; nepřiblížili jsme se k němu ani o krok, a tak zůstane před námi vždy.“ (Tyndall.) Tito mluví aspoň vážně o věci tak vážné, Alex. Humboldt mluvi cynický: „Die blauen Dinge jenseits des Grabes.“') (Heinův výrok viz str. 18.) Ať mu odpoví W. Humboldt!
„Kdybychom byli postaveni na tuto zemi nevybaveni jistotou o věčném životě, byli bychom vlastně uvrženi do bezedné bídy.“
Opustí-li pevný základ křesťanské pravdy, jsou jako na houpačce — hned nahoru, hned dolů, hned hmotaři, hned 2duchaři, ale vždy mimo pravdu. — „Bohu všecko žije.“')
Bůh stvořil všechno k trvání, si; tb eT—m,nikoli k zá
niku. (Md 1. 14) Zdaž jsi člověka nadarmo stvořil? (Ž 88.
48) „Dílem rukou svých, Pane, nepohrdej.“ (Viz Job 10.3) 1) Jcmand etwas blau machen : nabulíkovat.
2) Bohu, překrásný poetický obrat, dativus commodi, vy
jadřuje, že Bůh jest cílem všeho.
Tak jako malíř nebo-“sochařlne k dílu, které jeho ruka vytvořila, ba skoro je miluje a nedopustil by, aby je kdo zničil, tak Bůh miluje vše, co stvořil. (Md II. 25) 1 dítě se dá do pláče, zboříš-li mu domek, který si z karet nebo hlíny vystavělo. I dravec brání své mladé, kterým dal život. A což Tvůrce veškerenstva? Stvořil vše jenom do času, jako dítě, které své vojáčky nastrká do písku?
„Bloudíte, neznajíce Písem ani moci Boží,“ řekl nebeský Učitel saduceům při uvedeném rozhovoru. (Mt 22. 29) To jest velký blud, jak naší tak některých minulých dob:
„Po smrti není nic!“ Našim učencům bych pak k jejich výkladům podotkl: „Nezpytujte, jak člověk přišel na myšlenku, zda existuje život za hrobem, nýbrž raději si dejte otázku, jak přišel k náhledu, že za hrobem ží
vota není.“*)
Bezbožcům z dávného starověku (Md 2) stejně jako nevěrcům za dob Kristových i jako jejich společníkům v osvícenské době XVIII. a XX. století platí slovo Páně:
„Bloudíte . . .“ neznajíce Písem, nedbajíce hlasu zdra
vého rozumu, který i lepším pohanům ukázal správnou cestu. „Bloudíte, zavíráte oči, n e c h c e t e vidět, abyste mohli nerušeně hovět svým choutkám. Zde příčina vaší nevěry. Nauka o věčnosti, o životě záhrobním, kde jest soud, kde odměna za dobré a trest za zlé, jest vám ne
pohodlná.“ Neřekljiž Augustin, že Boha a věčnost popírá jedině ten, kdo si z toho může slibovat nebo očekávat zisk?
B 1o u d í t e, a jednou doznáte jako bezbožnící v kni
ze Moudrosti (5. 6): „Zbloudili jsme tedy.“ Pán pravil
*) Umělec, který vstoupí do kláštera, ustává od tvorby, netvoří, a jest plně spokojen. Virtuos Cohen v karmelitán—
ském klášteře v Agenu, malíř B. u beuronských benediktinů atd. Jakýsi obraz naší pravdy: „Bůh by byl sám v sobě plné a dokonale šťasten, i kdyby nebyl tvořil a svět stvořil.“ Vzpo
meňme umělců, kteří tvořili z čisté lásky k umění, a sami z toho Všeho nic neměli, leda oběti. Torquato Tasso (Poutník str. 59), Achtermann. . . Mohli vést život klidnější, bez
starostnější, bohatší! Advokátní kancelář by byla vynášela víc! Tvořením jeho umělecké nadání nevzrostlo, leda rutina, a o té u Tvůrce nemůže být řeči. Nebo vynálezci, jako Edison, jenž osvědčoval, že pracuje jen pro bližní, aby jim pomohl „zkrášlit“ život.
Cíl člověka. 95
tehdy saduceům: „Synové tohoto věku se žení a vdávají, ti však, kteří budou za hodny uznáni dosíci onoho věku . . .“
(Lk 20. 34 n.) Božský Spasitel dělí těmito slovy lidstvo na dva tábory, syny tohoto věku a syny příštího věku, syny Světa a syny světla, syny této země a kandidáty nebes, naznačuje jejich tužby a zároveň dvojí osud, jenž tyto dvě třídy lidí čeká.
O dvou táborech byla řeč v předešlé úvaze. Sami jsme viděli, jak bloudili a zbloudili synové tohoto světa. Jedni místo k Bohu k oltáři satana, druzí do močálu tělesnosti, třetí do budhistické nirvany: rozplynout se v nic — k to
mu závěru jako k cíli lidskéhoživota po dlouhém hledání přišli. Přese všeckovšak nemohou popřít a v sobě potlačit touhu po životě, po vyšším, věčném nesmrtelném životě, touhu každému člověkuvrozenou. Či je tato tužba planá, vložená do lidského srdce, aby je mučila a nikdy nebyla ukojena?
Přicházíme teď k druhému táboru - táboru těch, kteří s t a v ě j i d o s t ř e d u svého životního názoru B 0 h a . . . o s o b n í h o, inteligentního, Boha Stvořitele nebe i země, všech viditelných a neviditelných věcí.) Co vedlo Boha k tomu, aby stvořil svět? Jistě ne motiv fysický, t. j. nikoli nutnost. Kdo nebo co ho mohlo k stvo
ření přinutit? Tedy jen e t i c k ý motiv jej vedl k stvo
ření světa (člověka):jeho láska a dobrota. Stvořil svět, aby zjevil svou moc, moudrost a lásku. Chtěl kolem sebe bytosti, jimž by dal podíl “na svém vlastním blahu a štěstí, nebo jinými slovy, jimž by sdělil (mnoho-liby chtěl)
z pokladů své dobroty. .
Na otázku, proč Bůh stvořil svět, odpovídá nám Písmo:
„Všecko pro sebe samého učinil Hospodin.“ (Př 16. 4) Totéž vyjadřuje známá pravda z katechismu: „Bůh stvořil svět k své cti a slávě.“ Jako mnohé jiné pravdy svaté víry jest i tato pojímána často nedokonale a ne
správně. Někteří katoličtí theologové minulého století 3) Protagoras prohlásil zásadu: „Člověk jest měřítkem (normou) všeho.“ Plato naproti tomu tvrdil: „Bůh jest měřítkem všeho.“ V těchto dvou slovech jest vyjádřen kon
trast pohanské a křesťanské kultury i jejich životního názoru, a zároveň rozpor a rozdíl obou táborů, o nichž v této úvaze mluvíme. Pozvedli člověka tím, že ho učinili měřítkem všeho, asi jako kdyby osel udělal svůj zpěv měřítkem vší hudby.
(Gůnther, Hermes) se zapomněli tak dalece, že v tomto tvrzení viděli samolíbost Tvůrce. Zapoměli, že jeho sláva a blaženost není schopna rozmnožení, a jestliže stvořením svou slávu „zjevil“, obšťastnil tím své tvory a ne sebe.
Znázorněme si tuto pravdu přirovnáním. Ujme-li se kníže nádenického synka a pošle jej na studie, aby byl jednou ředitelem jeho statků, můžeme též říci, že jej vy
choval „pro sebe“; bude v tom však někdo vidět samoli
bost nebo dokonce získuchtivost knížete, či Spíše projev dobroty a lásky k žebráckému dítěti?
Stvořil lidi pro sebe. . ., aby mohl komu udělit ze svých pokladů, anebo po lidsku řečeno, aby se mohl těšit pohledem na bytosti, které učinil šťastnými. Stvořil je pro sebe. . ., aby byli členy jeho královské rodiny, nestvořil je pro svět, aby světu sloužili a ve světě l se světem pominuli jako zvířátko.
Pro tebe jest zlé, pohrdneš-li jménem Páně, nikoli pro Boha. (Aug.)Všecko stvoření volky nevolky jedinému Pánu a Bohu svému jest podrobeno . . . Spravedlivý mu slouží dobrovolně, nespravedlivý mu slouží okovy spou
tán, ale všichni Boží prozřetelnosti slouží. Jedni poslou
chají ochotně jako dítky a konají, co dobré jest; jiní jsou spoutání jako otroci a děje se s nimi, co spravedlivé jest; ale jak dobrým tak zlým dobře podle práva činí') . . . Zákonům Nejvyššího nevyhne se nikdo: dobří podle ieho zákona jednají, zlí podle jeho zákona trpí. (Aug., De ..„ane Chao.)
") Dobrý oslavuje Boha dobrovolně, jsa mu svobodně pod
roben, zachovávaje jeho přikázání a jsa (v onom životě) věč
ným dokladem jeho dobrotivosti a lásky; zlý bude věčným dokladem jeho svatósti & spravedlnosti a bude i tak, třebaže proti své vůli, Boha oslavovat. Dokladem přírodních sil, pů
sobících neodolatelně a mocně, sledujících a dosahujících svého cíle neomylně a jistě, je královská palma, která se od prvního klíčení semene těmto plastickým životním silám
„poslušně podrobila“ a dala se od nich takřka nést, až jejich pomocí dosáhla plné dokonalosti; dokladem jest i vyvrácený strom nebo rozmetaný dům, jenž se jim „postavil na odpor“
a svou zhoubou hlásá mimojdoucímu moc a sílu orkánu neb laviny. Síla přírodní nemá zisku z urostlé palmy ani škody ze zlomeného dubu.
7 Cíl člověka.. 97
Svět jest učiněn a zařízen podle ' „promyšleného“
plánu, je tudíž výraz a uskutečnění božské idey; protože však nesměřuje k tomu, aby jim jeho umělec a Tvůrce dosáhl nějaké výhody neb užitku pro sebe, nezbývá leč ještě jediná jen možnost: svět jest výraz a uskutečnění u m ě le c k é idey, zevnější (,,viditeínýf') reflex, obraz, vyjádření božské nestvořené neviditelné krásy — a to k tomu cíli, aby tvorové rozumní tuto Boží krásu a) z neviditelného světa v y č e t i i .(poznali), b) jí se b 1a
ž il i, z ní se těšili, c) B 0 h a tímto poznáním a uznáním o sla v o v al i. (Vizkap. 6.) V celém jeho rozsahu pozná
vají vesmír pouze andělé, jsou tudíž jen oni s to ideu božské krásy, p oku d' jest ve světě ztělesněná, plně poznat — ne ovšem plně pochopit Tvůrce samého.
Ale jak anděl, tak člověk, at' obdařen adekvátním, at' inadekvátním poznáním krásy díla Božího, jest povolán k vyššímu cíli, než aby byl jen homogenní součástkou viditelného vesmíru: tvor rozumem obdařený nemůže být k užitku jiného tvora, jakožto k svému jedinému neb nejvyššímu cíli, nemůže být b e z v ý h r a d n ě podřízen jinému tvoru jako absolutnímu cíli svého bytí, tak aby celým svým bytím byl k jeho oslavě nebo prospěchu.
Vyšší mírou a ve vyšším smyslu patří „sám sobě“ — ne však, že by byl svým cílem! -_- totiž je svobod-ný, nemůže být naprostým majetkem tvora5) — a protože jest Bohu podobnější a bližší než tvorstvo nerozumné, plyne z toho, že může a má Tvůrce více a dokonaleji oslavovat — a že jest nejen schopen, nýbrž i povolán k blaženosti, podmíněné vědomou oslavou Tvůrce a plynoucí ze spojení s ním; tvor nerozumný spojení s Bohem schopen není.
5) Zde důvod, proč se mi nezamlouvá pobožnost „otroctví lásky“, být z lásky „otrokem sv. Panny“. Slovo „otrok“ vy
jadřuje a znamená naprosté majetnictví, a to přísluší vzhledem k nám jedině Tvůrci. Tvrdí-li kdo, že toto „otroctví lásky“
jest důsledkem křestní úmluvy, že tedy přijetím křtu se každý stává „Otrokem“ (naprostým majetkem) sv. Panny, pak prostě popírám; „otrokem“ či majetkem jest člověk jen vzhle
dem k Bohu, a to ze dvou důvodů: z důvodu (_ex titulo) stvo
ření . . . stvořil si nás z ničeho, pro sebe; a z důvodu vykou
pení . . . svůj majetek zaprodaný do otroctví satanova si znova vykoupil, zaplativ za něj plnou cenu.
Tedy jen láska a dobrotivost vedla Boha, by stvořil svět a člověka. Dát tvorům podíl na svém štěstí.. ., tím jest určen cíl rozumných tvorů: Bůh sám, spojení s Bo
hem a z něho plynoucí blaženost. Ale jako Bůh stvořil člověkanikoli nutně, nýbrž svobodně, a svobodně dal mu i cíl, tak zase člověk může svého cíle dosíci jenom svo
hodně, t.j. není k Bohu tažen fysickou nutností jako ká
men k zemi, musí se s v o b o d n ě pro Boha rozhod
nout a musí se ipřičinit, aby ho dosáhl. Tím jest člověk odkázán na onen svět. Cíl člověka není zde na zemí, ve věcech stvořených, nýbrž na onom světě v Bohu. Do
cházíme tudíž k závěru docela opačnému než první tábor: o d p o u t a t se od t o ho t o světa a soustředit všechny síly k dosažení o n 0 h o života.
Člověk sám tak omezený, nedostatečný, tolika bídám podrobený, na tolika činitelích závislý, nemůže být vlastním cílem, jak jsme už s dostatek poznali. Ostatní tvorové, právě tak omezení a nedokonalí, ba snad ještě více, mohou tím méně být jeho cílem. Sv. Tomáš Aq.
ve své filosofické Summě rozebírá zevrubně, proč ve věcech pozemských nelze najít uspokojení, a proč tedy nemohou být cílem člověka.
.„Tělesné rozkoše nemohou být naším posledním cílem.
Příroda vkládá do jistých úkonů rozkoš, aby k nim člo
věka přivábila; těmi úkony sleduje však jiné cíle (natura dat delectationes propter operationes). Při tělesných rozko
ších jí jde o zachování jednotlivce nebo druhu. Krom toho tyto rozkoše má i zvíře; nemůže tedy v nich záležet nejvyšší štěstí a poslední cíl bytosti rozumné. Dosažení cíle přivádí člověka k nejvyšší dokonalosti; nelze však mluvit o zdokonalení celého člověka podle obojí jeho stránky (tělesné i duševní), když spočine ve věci, která stojí hluboko pod ním. Kromě toho užívání těchto roz
koší se mu stane záhubným, jestliže se mu oddává bez míry. Nejvyšší štěstí však musí být takové, kde by nebylo nebezpečí přesycení, znechucení nebo poškození, byť
by ho požíval sebe více.“ .
„Poslední cíl člověka nemůže tudíž záležet v lidské cti a slávě, protože není v naší moci, činí naše štěstí závislé na milosti a nemilosti jiných.“ Kdo svou velikost na cizích rtech závislou učinil, hned jest velký, hned malý, hned nicotný. Neradno svěřit svou slávu lidským ústům, skříni to bez zámku a bez klíče, otevřené každé
- 7' Cíl člověka. 99
mu, kdo by chtěl škodit. (Bern.) „Nadto jest lidská čest často nepravá, opírajíc se o nesprávné nebo nedokonalé poznání, takže se jí může dostat i nehodným, nehledě k tomu, že jest nestálá, jak nestálé jest lidské srdce.“
„Jak dlouho bude broskev před tvým oknem kvést? Až příliš rychle zmizí vší té krásy leskl“ (Čínské přísloví.)
To jest světa běh; co mládo stoupá, staré zapadá.
(Shak.) Vycházející slunce má vždycky vic ctitelů než zapadající — a západ čeká i tvé slunce, slávychtivý!
Když byl všemohoucí kancléř Viléma I. v nemilosú od Viléma II. r. 1890propuštěn, byl to „pohřeb první třídy“;
snesl se na něho pravý déšť vyznamenání, titulů (odmítl!),
„nekrologů“ . . . Max v Schillerově dramatě Piccolomini osvědčuje, že krvavý vavřín válečné slávy by dal 5 ra
dostí“za první fialku, která přinese jaro. Nejen projev šlechetného srdce —pravý opak egoistů &la Fridrich II., Condé, Napoleon — Max je i dobroděj lidstva a muž širokého rozhledu. „Krvavý vavřín“, majetek jediného, velmi brzo uschne a zvadne!
„Pozemské statky nemohou být posledním cílem člo
věka, protože samy sebou mu nezjednávají žádného dobra, jsouce jen prostředkem, aby si za ně Opatřil rozkoše nebo slávu nebo cokoli jiného. Penize jsou tedy člověku užitečné jen tehdy, když je vydává, nemůže být tedy pramenem blaha jejich držení (possessio).Kromě toho jsou pozemské Statky podrobeny nestálému osudu, proti své vůli o ně člověk přichází, může se jich dostat i nehodnému, jejich dosažení taktéž není docela v naší moci. Nakonec sluší uvážit. že nejvyšším dobrem nemů
že být to, čeho lze užít k dobrému i zlému. Že pozemská moc nemůže být posledním cílem člověka, plyne z řeče
ného. Jedním slovem: Nenajdeme na zemi nic, co by touhu po štěstí tak plně ukojilo, že by již člověk po ničem více netoužil. Nikdo zde na zemi v tomto životě není prost všeho zla, a i kdyby byl, kalila by mu jeho blaho vzpomínka, že smrtí vše“skončí. (Není pravé dobro, které nám může býti odňato proti naší vůli; Aug.) Pravé a úplné štěstí však vylučuje jakýkoli smutek a ztrátu.“
Tak dochází světec(argumentum exclusionis)k závěru, jediné tedy, co zbývá, jest, hledat své štěstí m im o s v ě t:
t.- j. v Bohu. Buď člověk pravého štěstí nenajde vůbec, nebo je najde jedině v životě za hrobem. ]e-li však stvo
řen pro onen svět, jest na zemi cizincem, poutníkem . . .
Je-li však na zemi cizincem, ať si na ní jako cizinec po
číná, ať nežije, jako by měl na ní domovské právo, at' je jí duchem cizí. „Bratři, zapřisahám vás jakožto poutní
ky a cizince, abyste se zdržovali tělesných žádostí . . .“
I Pt 2. II) Jak dobrý, tak i zlý jest zde poutníkem. Ne
mysli, že dobrý odejde a zlý zůstane doma: oba ode
jdou, ale ne oba na jedno místo: různá místa je pojmou, protože různé zásluhy je přivedly. (Aug.)Hroutí se svět . . . Hroutí-li se, proč se nechystáš k přesídlení? Kdyby ti sta
vitel řekl, že tvůj dům se co nevidět zhroutí, zdaž by ses nepustil dříve do stěhování než do reptání? (Týž)
Bůh naším cílem . . . Dává nám zemi, a raduješ se, milovníče země; čím více by ses měl radovat, když dává sám sebe? (Aug.) To jest ovšem cíl veliký, vznešený, jehož nízká duše nechápe.
„Člověče, proč jsi tak nízký sám sobě, jenž jsi tak drahocenný Bohu? Proč, jsa tak vysoko ve vážnosti u Boha, jsi v takové nevážnosti sám u sebe? Proč stále pátráš, odkud jsi, a nepátráš, k čemu na světě jsi? Zdaž celý tento světa dům, jejž vidíš, není učiněn pro tebe?
Pro tebe jest rozměřen den, pro tebe jest nebe ozářeno rozmanitým leskem slunce, měsíce 3 hvězd, pro tebe země ozdobena květy, háji a plody, pro tebe jsou v po
větří, ve vodách a na polích stvořeny roje živočichů.
V tom jest důvod, proč tě stvořil ze země, abys ty byl pánem věcí pozemských a měl s nimi společné hmotné tělo. Ale neučinil tebe pozemského věcem pozemským tak rovným, aby tě neučinil duší nebešt'anům podob
ným. Dal ti duši s nebe, dal ti tělo ze země, aby v tobě byla udržena pevně svornost nebe i země. Co by se ještě dalo přidati k tvé cti, přemýšlí Tvůrce tvůj: vtiskne ti svůj obraz, aby na zemi neviditelného Tvůrce viditel
ný obraz zpřítomňoval, a svěřil ti, abys ho na zemi zastupoval, aby nebyl bez zástupce Božího svět tak rozlehlý a velký. Aby se člověku nedostalo této cti, první ze všech andělů v závisti volil raději být v ďábla proměněn, jen aby neviděl člověka takovou slávou za
hrnutého.“ (Petr Chrysolog, s. I48.) Juno nezáviděla tak Trojanům římské hradby, jako démoni závidí celému lidstvu věčné statky. (Aug.)
Málo mu bylo (Kristu),že nás učinil bratry, kdyby nás nebyl učinil svými údy. Tak velice ti taková důstojnost znicotněla? Kdyby se ti jí nebylo dostalo, byl bys po ní
Cíl člověka. 101
toužil. Protožes ji obdržel, ji pohrdáš? Jestliže chceš smilnit proto, že nemáš úcty sám k sobě, měj alespoň ůcm ke Kristu, jenž v tobě dlí. (Aug.)„K tobě se obrací má řeč, jenž neznaje důstojenství svého původu, nepo
zoruješ ani cenu a vznešenost svého obnovení. Při stvo
ření tě předešel Tvůrce slávou a ctí, t. j. dal ti obojí dříve než sis vůbec co mohl zasloužit. Při vykoupení tě zahrnul láskou a milosrdenstvím, abyshanbě se za nevděčnost svou, docela obrátil vši lásku svouk Stvořiteli svému, jenž tolikeré umění a dovednost vynaložil, abys nikoho jiného krom něho nemiloval.“ (Bonaventura) Nevím, proč denně se pro nicotnosti mučíme, kdyžtě Stvořitele dosíci nemůžeme. ó Pane, jakého bezpráví se vůči tobě dopouštíme, když ty se nám s takovou lás
kou nabízíš a sdílíš, a my nedbáme! (Týž.) Ale dej se připravit o naději dosažení cíle, a veta jest po vší tvé síle (vzata ti všechna chuť k práci; Aug.). Obrátil jsi se k Bohu — změněn byl předmět tvé lásky, změněna ra
dost; nepravím odňata, nýbrž změněna (zušlechtěna,týž).
B) I zde důsledky.
Z nauky plyne morálka, jak jsme už v minulé úvaze slyšeli. ]aké důsledky plynou pro můj praktický
Z nauky plyne morálka, jak jsme už v minulé úvaze slyšeli. ]aké důsledky plynou pro můj praktický