p r a x e ?“ Tohoto světa (domnělé) štěstí jest ve skuteč
nosti veliké neštěstí. (Bonaventura.)Nikdy nebylo tak ra
finovaného požitkářství jako dnes, nikdy však nebylo také tak málo pravé radosti a spokojenosti. Člověk se vrhá do víru rozkoše, až je utlučen duševně i tělesně.
Respice finem! Cokoli konáš, konej rozumně a pamatuj na konec! Po ovoci poznáte strom. Jaké ovoce přinesla lidstvu nauka a morálka tohoto tábora?
Přinutíme její apoštoly, aby nám to sami pověděli.
Ale než se otážeme jich, otážeme se faktů, protože řeč f a k t ů jest působivěiší než řeč slov, nejen na prostý lid, i na vzdělance! Fakta —už jSme se jich dotkli, a stačí jen zmínka. Nač se šířiti o tom, co každý z nás viděl a sám na sobě zakoušel? „Po ovoci poznáte je . . .“ Ovoce dar
winismu dozrálo v rasismu, setba nevěry ve velkém
doposavad třikrát, v převratech 1789, 1917, 1939. Robes
pierre a ted' Hitler; pekelné kolony, noyády, fusillády, hrozná bída a hlad po 1789, truchlivé zjevy po první světové válce, bestiality po roce 1939.Darwinismus jest odbyt, a jeho ovoce dřív nebo později uschne. Nevěra odbyta není! Toto pole nedá peklo z rukou nikdy! Drobný plevel na něm roste stále; může však kdo vědět, kdy pekelná setba vydá zase tak hojnou žeň jako 1939—1945?
V této generaci sotva; ale až se na lidumilnosti gestapa zapomene —
Od faktů přejdeme k filo s o fů m a vyčteme z je
jich stránek, jaké ovoce jich morálka přináší. V t e 0 r i i n e g a c i ž i v o t a. Slyšme napřed výroky jejich hlasa
telů. Schopenhauer prohlašuje: „Ten život nestojí za nic, nejlépe udělat mu konec. Nemá cile, leč aby co nejdříve skončil. Lidstvo by nejlépe udělalo, kdyby se smluvilo a jednoho dne se všichni zavraždili.“ Alfred de Musset píše v sedmnácti letech: „Celý život bych prodal za ně
kolik krejcarů, kdybych nemusil umřít. Zbytek života bych nejraději utopil v pivě nebo punči.“ Nietzsche tvrdí dOcelavážně: „Život jest zlo; chtít být živ, jest zlo
čin.“ Tak nás žene pesimismus k sebevraždě vůle, t. j.
vzbuzuje nechuť a odpor jak k životu, tak k práci, a z této omrzelosti plyne často sebevražda skutečná. Kolik se
bevražd jinochů zavinilo čtení spisů posledně jmenova
ného filosofa!
Takové jest ovoce nevěry, duše bez Boha. Buduješ-li sám na sobě, vzděláváš ruinu. (Aug.) Chce své neštěstí, kdo volí věc, v níž jest příčina jeho neštěstí skryta. (Týž.) Je cesta, která se zdá člověku přímá, ale konec její vede k zahynutí. (Př 16.25) Malý blud na počátku ukáže se vel
kým na konci. (Dionysius Kartusiánský.) Místo Boha modly. . . Nebyli lidé zachování od model, 11'brž modly od lidí! (Aug.) Vizte, jakým bohům svěřili ímané své město! (Týž.) Oč ustoupíš s pravé cesty, 0 to se přiblížíš smrti. (Basil.) Člověk odhodil víru v Boha, tím pozbyl i důvěry v sebe a lidskou důstojnost, pozbyl i úcty k sobě, k níž vede křesťanství. „Nedá se nic dělat, musím zůstat tím, čím jsem,“ totiž zvířátkem. Nač boj proti náruži
vostem, když už předem vím, že jest vše marné? Přetrhl pouto, jež ho pojilo s Bohem, tím strhl za sebou všechny mosty a znemožnil si návrat pro případ, že by svůj omyl poznal a chtěl ze svých bludných cest k pravdě zpět.
Ovoce nevěry. „_
Richard Lví srdce byl přiváben k mřížím svého vězení, když slyšel píseň ze vzdálené milé domoviny. Odysseus se dal do pláče, když na dvoře krále Feaků slyšel o vlast
ních bludných cestách, ale tito lidé? Někteří sice pocítí cosi jako touhu po ztracené vlasti; z melancholických básní Lenauových vane tento smutek nad ztraceným rájem víry. Heine se též někdy prozradil, ale ostatní?
Vizte, zda mysl tak dlouho napájená bludy vám dovolí o něčem rozumně uvažovat. (Aug.)Kdákat a snášet vejce jest dvojí! Toužíme, doufáme., a vytoužené štěstí se nám stane břemenem. (Th. Komer.)
Jako ten, kdo padne do bahna, snaží se i druhého do bláta p0valit, aby sám se nezdál být opovržený: tak i ti, kdož ze ctnosti vypadli, hledí i jiným nohy podrazit, aby nebyli v necti samotní; a těchto pro ostatní jako vnadidla na udici užívá ďábel. (Efrém..)Příliš zvrácené sám sebe miluje, kdo chce i jiné vidět v bludu, aby nebyl jeho blud patrný. Oč lépe a užitečnější, když sám zbloudil, aby jiní nebloudili, aby jejich upozorněním byl bludu zbaven.
Když však nechce, aspoň ať jiné nečiní společníky svého bludu. (Aug.)]e-li kdo ve vodě, nesejde na tom, má-li jí nad hlavou několik metrů nebo jedinou stopu: utone tak jako tak. (Stoa.)
Tím už jsme se dotkli následků, jež má nauka těchto lidí v praxi : Nechuť k životu, nespokojenost, omrzelost, rozervanost, jež se stupňuje někdy až k sebe
vraždě (t. zv. filosofická sebevražda), vždycky však tato nauka vede k sebevraždě národů. Zíráme-li na věc se stanoviska čistě hygienického, dospějeme k truchlívým objevům. Nedivíme se, že lékaři lomí rukama. Vykazuje
li předválečná statistika, že v Praze jest 200/0akademické mládeže nakaženo venerickými nemocemi a v Berlíně dokonce 50% středoškolských studentek (za režimu Hitlerova daleko horší!), jaká'budoucnost se tu rozevírá našemu zraku? Vydali jsme se na hledání štěstí, sledovali jsme první tábor na těch cestách, a ted' nechme mluvit je. Aťnám sami povědí, jak to jejich štěstí vypadá!
„Co člověku připadalo nejtoužebnějším, to se mu jeví bezcenným, když toho dosáhne, a nové cíle ho dráždí k novým podnikům.“ (Hartmann — v tomto dílku vždy citován Eduard von Hartmann)
Týž naříká jak zoufalec nad bídou a šilenstvím vezdej
šiho bytí, a mluví o „slídění po posledním uspokojivém
východisku z tohoto pekla“3), t. 1. po sebevraždě. Muž, jenž prohlašuje křesťanství za ilusi a srovnává je s blouz
nivým mládím, honícím se za ideály, které neexistují, a moderní dobu s věkem mužným, jehož cílem prý ne
jsou blouznivé fantomy, nýbrž sláva, majetek, věda
„prakticky upotřebitelná“ atd. . . Jul. Kirchmann: „Co se týče pozemského štěstí a dobra, stouply neobyčejně všechny prostředky k tomu. Co do bytu, pokrmu, šatu, atd., jsou na tom i nejnižší třídy daleko lépe, než v minu
lých staletích. I 0 duchovních statcích to platí (vzdělání, šířící se do všech vrstev . . .). Ale zapomínáme, že mít ně
jaké dobro jest jen jedna složka štěstí, a ta že jest nepů
sobivá, schází-li druhá, totiž vnímavost pro ně. Sytý člověk nezakouší žádné rozkoše při nejlepším obědě.
Krom toho nás zkušenost poučuje o dvojím zákonu:
čím více stoupají rozkoše, tím více klesá vnímavost pro ně...; důstojník, jenž dostává jedenáctý řád, nemá ani desetinu radosti, kterou zakusil při prvním, a kdo každý den jde do zábavy, jest brzo lhostejný při každém dalším pozvání. Za druhé stoupáním rozkoše stoupá vnímavost pro sebemenší bolest. Rozmazlená zpěvačka jest zoufalá, když se jí méně tleská. Z toho plyne, že při trvajících dobrých poměrech nemá množství statků vliv na velikost štěstí“ („píchá jej dobre'bydlo“). Tak zúčtoval s vezdejším štěstím muž, jenž nehleděl na svět černé a jenž světa sám užíval —mluví tedy ze zkušenosti! Maně vzpomínáme Césara. Když už nezbývalo, po čem by toužil a za čím by se ještě mohl pachtit, povzdechl si: „To je vše?“ Kra
tičký úsek života nedovoluje kouti dlouhé naděje. (Horác.) Kolik pokusů učinit z vezdejšího života ráj, a všechny zklamaly. Poslední slova Septimia Severa (1-ZII): „Omnia feci, et nihil expedit.“ (Vše jsem vykonal, a ovoce žádnél)
K uvedeným-výrokům připojíme ještě několik. Hcyse:
„Život lidský jest jako zvířátko při vivisekci.“ Goethe, miláček štěstěny, zahrnován od osudu vším, co si může lidské srdce přát, píše r. 1775 (tedy 261etý): „Mně jest jako otrávené kryse . . .“ Za dva roky píše: „já to nevy
držím.“ On to sice vydržel, ale jak skončilo mnoho čte
nářů jeho Werthera, není neznámo. V rozmluvách 3) „Namenloses Elend des Daseins, Grimm uber den wahn
witzigen Karneval der Existenz, Spahen nach einem letzten befriedenden Ausweg aus dieser Hólle.“
Ovoce nevěry. 55
: Eckermannem osvědčuje, že ve svých 751_eteehnezakusil pravé spokojenosti ani čtyři týdny. Schiller píše r. 1785 (taktéž 261etý): „Nebyl jsem ještě nikdy šťasten, neboť sláva, obdiv a vše, co s tím souvisí, nemůže vyvážit ani jediný okamžik pravého blaha.“ Po třech letech ho sly
šíme mluvit podobně, a jinde píše: „Hlava prázdná, srdce pusté.“ Bismarck tvrdil, že nebyl ani 24hodin plně šťasten. Když takto mluví mužové „štěstím pronásle
dovaní“, jak se asi vede vyděděncům štěstěny? Ale
„mnohdy znechuceně pochoutky mučí bohatce. víc než chudáka hlad.“ (Bern.)„Mnohý se stane moudřejším, když ztratí ilusi, než když najde pravdu.“ Umírající Anatole France; „Pokládali mne za šťastného — nebyl jsem ani hodinu v životě šťasten.“ Slavný, bohatý, rozmařilý — bez Boha! Jeho rozmrzelá nevolnost odpočívá na širo
kých polštářích jeho štěstí. (Goethe.) Tu poznal jsem, podušky zlatý lem a hedvábí že žalost neodnímá . . . (Čech.)
„Mně štěstí brána zamčená, já osiřelý stojím tu, a všecko klepání jest zcela marné. ..“ (Walter v. 'd. Vogel
weide.) „Jen žalost, žalost všude, kam slunko dosvitne.“
(Arnim.) Čítej blahé chvíle žití, čítej dny, kdys netrpěl, věz, že lépe by ti bylo, bys byl na svět nepřišel! (Byron.)
lověče, ty ubohý štvanče (Lebensgehetzer), věčně dou
fající a věčně klamaný Tantale! (O. Ludwig.) Lenau napřed touží rozplynout se „tiše v nic v pohledu a blíz
kosti“ své zbožňované, a potom zklamán prosí noc, aby ho navždy pohřížila ve svou tmu. Celý život jest klam . . . Celý život sotva dostačí, aby ses naučil tomu jedinému: pohrdat životem. (Senekagjinde dokonce praví:
o d e i ít z života!)Feuerbach prohlašuje život za blázinec a káznici, Schelling ujišťuje, že „život jest fraška“.
Jako tito, tak soudí a mluví mnozí. Puškin, Poe, San
dová, Turgeněv, Schopenhauer . . .
Pomíjíme ty, kteří jsou dii minorum gentium, veličiny druhého a třetího řádu. Přečti si na př. Kotzebue, Vý
buch zoufalství, nebo Nóthigovy verše:
„Denken muss ich hochragender Raume;
lángst das Gebaude des Glíickes zerfiel, nur dem Zigeunergesindel der Traume dient noch mein Herz zum Asyl.“
Scheffel, básnik „životní radosti“ (prýl), piše:
„Fahr wohl, o Welt, du Katzenjammertal, was sie auf dir hantieren,
ist Wurst mir und egal.“
Velebený kdys Machar .
„A nemám žádných ideálů, bych hnal se pro ně v bouře jek;
mám srdce chladné jako skálu, a v srdci nenávist a vztek.“
Člověk, jenž toužil po „pohádkově krásné, blahé, štastné, mužně a nezdolně z d r a v ě“ (!) antice, bohaté prý na vznešené ideály a pravou moudrost . . . e jemu, kterému přešla téměř v krev, nezanechala v duši nějaký ten ideál, na které byla prý i bez Krista tak „bohatá“!
Narodil se, žil, oženil se a umřel. (Gellert.) Honzík odešel,jak přišel. (Na náhrobku Lafontainově, snad od něho samého složeno)
Tak vypadá duše a život moderních velikánů. Sebe
vědomá slova o soběstačnosti člověka, a pusté rozervané srdce, jež samo sobě dostačit nemůže a samo sobě vy
dává svědectví, že k dokonalému štěstí mu nedostačí bez Boha celý svět. Nahlížím do své sbírky příkladů, a čtu: dvacetiletá dívka vrací se z plesu, a neodloživši ani šperky, kterými byla ověšena, vezme revolver . . . Tam se milionář zastřelil, protože měl dlouhou chvíli;
onde zase 891etámilionářka z omrzelosti života skončila podobně — kolik podobných příkladů lze se dočíst v no
vinách každou chvíli! Kolik básníků, proniknutých zá
sadami tohoto tábora, skončilo právě tak! Louisa Brach
manová v posledních verších se obrací nikoli k Bohu, nýbrž k bohům a prosí je za klid dušef) Nejinak mluví rozervaná a pustá duše našeho básníka:
45)V tomto i v minulém století jest módou, že veršovci místo o Bohu mluví o bozích. Vysvětlitelno by bylo v žertovných úslovích, kde by tento zjev měl důvod v úctě k jménu Boží
mu. („Kdo pod vlastní střechouzmokne, toho ani bozi nelituji. “) Ale jde-li o věc vážnou? Veršovcům „bohové“ řídí loďku života, „bohove'“ trestají bezpráví, „bohové“ dávají moudrost atd. Věříš-li v Boha, proč mluvíš o bozích? Nevěříš—li,pak si hraješ s pojmy a provozuješ komedií, vážného předmětu málo důstojnou! Anebo si přece netroufáš svou blasfemii vmésti
Ovoce nevěry. „
„Zde věčně bloudíme, jak lesem štvané laně, a jdeme bez cíle a plni nejistot. '
,Kam?' ptá se zrak náš, bloudící v ty dálky maně, v něž stopy vrývají náš trud, žal, slzy, pot.
Nás štěstí opouští jak zoufajicí ptáče, kdy sad náš oprchá a den se ukráti . . .“
jiný (K. Kučera) nemluví o mnoho radostněji:
„ó lidské štěstí! Klam tvé jméno pravé!
Svit bludičky děl trvá v dáli tmavé, let jepice, jež ve svém hyne vzniku . . .“
Nothig vzdychá: „Zatím co jiní už u cíle dávno, já ještě jen bloudím a čekám.“ Mysli snad na Boha? Ale kdež!
Očekává toužebně smrt, „dobrou přítelku“! Kotzebue (a před ním méně surově Goethe) se nehrozí ani blasfemie.
„Tázal ses mne, Tvůrce, zda chci za hrst blaha bez váhání trpět 'moře trpkých bolů?
Ha, kdo jsem, co dělat mám v stádu tygrů, opic?
Jaký plán měl se mnou Bůh,
proč mne vlastně stvořil?“ (Výbuch zoufalství, 1791.) Tamtéž čteme: „Nesmrtelností jsi mi povinen! Viz, já od tebe ji žádám!“"“)
Teskno poslouchat jejich fráze, tím ubožejší, čím vyleštěnější. „Osud“ to myslí s člověkem dobře. (Schefer.)
„Osud“ člověka pozvedá i drtí. (Schiller.) Málokdy se postaví „osud“ moudrému v cestu. (Sen.)„Osud“ člově
ka jest jako vítr. (Goethe.)Naše „osudy“ nejsou mimo nás, nýbrž v nás a v naší vůli. (Jul. Gresse.)Dětskýma rukama v kola chceš osudu sáhnout? Hromový tohoto vozu běh nižádný smrtelnik zastavit nemůž! (Grillparzer.)Podobně jim odpovídá věřící Cervantes: „Kdo se může pochlubit, že si zarazil hřeb do kola osuduř“
přímo v tvář Nejvyššímu, a proto o bozích mluvíš a Boha míníš? „Zač laskavostí bohů vděčíš, sklání tvář svou k zemi;
co námahy a umění plod tvého, povznáší tě k nebi.“ (An.
Grun,) Pak ovšem! „Věř jen v štěstí, věř jen v bohy.“ (Trau dem Glucke . . . Matthison.) Viz str. 19.
5) Tento muž, tak nadaný a tak bezcharakterní, autor znemravňujících komedií, které měly zhoubný vliv na divadlo doby jeho i pozdější, autor pamfletů, redaktor polovládní revue, potlačující každý projev svobody, a zároveň od r. 1817 vyzvědač ve službách Ruska, zavražděn 1819.
C) Důsledky.