Nesmím ovšem náboženství pojímat jako nějaký citový stav, jak se dnes namnoze děje. Jde-li o cit, ten může být vyvolán a živen prostředky přerozmanitými, mytholo
gickými báchorkami a falešnými hypothesami. To jest protestantský subjektivismus. Pravé náboženství se musí opírat a vycházet z pravdy, a ta jest věcí poznání rozumového, nikoli citu. Náboženství mne poučuje, jaký jest můj poměr a vztah k Bohu. Mít náboženství znamená tento vztah p o z n a t a podle něho v praxi svůj mravní (etický) život 2 a ří d i t. C i [ každého ná
boženství jest spojení s Bohem, p ř e (1p o kl a d nábo
ženství jest závislost na Bohu. (Viz III. díl, kap. 23. 24.) Uvidíme"ihned, jak z dogmatu stvoření s důslednosti a přesností skoro matematickou vyvodíme vše, co pravé náboženství učí a co nám v mravním ohledu u kl á d á.
Krok za krokem, sylogismus za sylogismem, jako v mate
matickém důkazu rovnice za rovnicí, či spíše jedna ze druhé, jako v řetězu článek jedním držen a druhý'drží, do obou vpleten a oba spojuje, vše pak tvoří celek, který se opírá o skobu držící první článek: tak náš řetěz vývo
dů, důkazů a důsledků. Suverénní práva Boha vůči mně, má závislost na něm, povinnost podrobenosti, posluš
nosti a služebnosti, můj životní cíl (oslavaTvůrce a má blaženost ve věčném spojení s ním), úcta k sobě samému, především k svému tělu, respektování svatých práv mých spolutvorů —to vše plyne z této pravdy: jsem tvor, dilo rukou Božích.
Z toho pochopíme, proč nová filosofie brojí jak proti Bohu (t. i. proti křesťanskémupojmu osobního Boha) a veške
rému nadpřirozenému řádu, tak proti dogmatu stvoře
ní. Svému boji dají ovšem vědecký nátěr. Stvoření, jež hlásá bible, se pojmenuje „semitský názor světový, se
mitská teorie o původu světa, semitská mythologie.“
Nám Evropanům jest prý přiměřenější arijský názor světový (budhismus!)anebo ještě raději „moderní vědec
ký názor o původu světa“ — rozumí se, že bez Tvůrce.
Tím však padá každé náboženství. Hlásají-li přece do světa, že „mají také náboženství“, pak jest jejich tvrzení kontradikce (náboženství bez Boha jest contradictio in ad
jecto, nevěra a náboženství se vylučují jako kruh a čtverec . . ., contradictio in terminis) a znásilňování (překrucování) pojmů.
Co je člověk. na
Názory odpůrců dogmatu stvořeni lze rozdělit ve dvě nebo tři skupiny (odeziráme-li od dualismu „s jeho dvěma principy, dvěma staviteli světa, dobrým, jenž stvořil ducha, a zlým, demiurgem, jenž stvořil hmotu — systém, jenž vy
mřel už dávno spolu s gnostickými a jinými sektami, a proto prakticky netřeba ho dbát):
&) Pantheismus, vyskytující se v přerozmanitých formách. Nejznámější je ta, jež uči, že svět se vyvinul z prabytnosti (emanace),tuto si však nepředstavuje jako křesťanského Boha, v němž jest veškerá plnost bytí (&ó'w)a jenž jest aktivita sama (actus purus), nýbrž co možná neurčitě a neosobně (:'o6M, takřka prázdné.
b) Materialismus, jenž kromě hmoty neuznává nic.
Hmota pak podle něho jest sama od sebe a věčná. Jak vznikly jednotlivé formy? Dnes se odpovídá: „Vývojem“
(evoluci), kdysi: „Náhodou.“
c) Empirismus, positivismus a spřízněné systémy, které na otázku o původu světa odvětí, že se zodpověd
nost nedá. „Ignoramus..., vymyká se to jakémukoli zjištění pokusem, zkušenosti, smysly . . .“
Jsem tedy tvor. Uvažme nyní krátce, co znamená být tvorem a mít Tvůrce. F. W. Faber na to ve svém hlubokém pojednání („Tvůrce a tvor“) odpovídá asi takto:
Zamysli se nad některým člověkem, tobě docela ne
známým. Co o něm víš? Začátek jeho historie sahá dale
ko — až do věčných ůradků Božích. V mysli Boží měl od věčnosti své místo, byť se ti zdál na světě sebenepatr—
nějším. Bůh viděl všecky tvory, kteří kdy budou možní
— také tohoto člověka. Čím byl, než ho Bůh stvořil?
Nic; jen jeho obraz byl v mysli Nejvyššího, a jedině na Bohu záleželo, zda tomuto možnému tvoru dá existenci či nic. Bůh se rozhodl, že mu existenci dá. Tím tento člověk přešel ze stavu možnosti do stavu skutečnosti.
Jak? Tím, že ho Bůh stvořil . . . začal být, začal žít.
„Ruce tvé mne celičkého vytvoř-ny.“ (Z 118. 73.) Připomeň si ještě jednou: Bůh samojediný jest sám od sebe, všecko ostatní dostalo existenci od něho — také tento člověk. Bůh existovat musi, jest naprosto nutný; tvor existovat nemusi, žádný není nutný, ani je
diný, nevyjímaje ani Neposkvrněnou Pannu a lidskou přirozenost Syna Božího. Všichni tvorové jsou kontin
gentní. Nebyl-li tedy člověk, o němž mluvíme, nutný, jest zřejmo, že ho Bůh stvořit nemusil. Proč ho stvořil?
“Protožechtěl. jiného důvodu nenajdeš, dělej co dělej.
Jediné na svobodné vůli a rozhodnutí Tvůrce závisela existence tohoto člověka. Nebylo zákona, který by Boha omezoval nebo ho nutil, nebylo ohledu, jímž by byl vázán. Stvoření bylo tedy pro toho člověka milostí, na kterou práva neměl a mít nemohl.
Stvořením uveden tento člověk do nepřehledné řady tvorů, a spolu s nimi do největší vůbec myslitelné zá
vislosti na Tvůrci, především co do trvání (conservatio).
Neměl práva na to, aby existenci dostal, a když ji obdržel, neměl práva, aby ho Bůh v následujícím okamžiku na živu ponechal a udržel. Teď tu jest — bude tu ještě v příštím okamžiku? Uzná-li jeho Tvůrce za dobré, ano — jinak se rozpadne v původní nic. Každý další oka
mžik jest nová milost. Paprsek není schopen existence, kdyby ho slunko neustále nevyzařovalo; stačí, by zadrže
lo svou působnost, a paprsek přestane být. „V něm všechno trvá,“ praví o Tvůrci apoštol národů (Kol I. 17), a v knize Moudrosti čteš otázku (I I. 26.):„Coby mohlo trvat, kdybys ty nechtělř“ Dionysius Areopagita nena
zývá Boha všemohoucím, nýbrž „všedržícím“. Každý okamžik rozmnožuje závislost každého tvora na Bohu a jest nová položka v jeho účtech.
_[eštč však není všecko vyčerpáno. Bez zvláštního přispění Tvůrce nemohl by ten člověk učinit ani jediný pohyb očním víčkem, vyslovit ani slovo, vzbudit ani myšlenku (concursus).„V něm žijeme, hýbeme se a jsme.“
(Sk 17. 28.) Daleko více Bůh toho člověka drží než matka dítko při jeho prvních pokusech učinit krok. Jsme v Bohu jako pták ve vzduchu; odstraň vzduch, a pták padá kzemi, orel se svými mohutnými křídly stejně jako vrána nebo střizlik. „Kam bych odešel od ducha tvého? Anebo kam bych před tváři tvou uprchl? Kdybych na nebesa vstou
pil, ty jsi tam, pakli bych sobě ve hrobě ustlal, ty při
tomen jsi. Kdybych si vzal křídla jitřenky (a uletěl),abych přebýval na kraji moře, i tam by mne povedla ruka tvá. Řeknu-li: ,Aspoň temnoty jako soumrak přikryji mne,“ i noc jest (pro tebe) světlem vůkol mne . . .“ (Z 138) Poněkud triviálně pravi Schiller: „Nepomůže-li nám Bůh, žádný císař nám pomoci nemůže.“ Ušlechtile sv.
Ambrož: „Vůle Boží jest měřítko všech věcí.“ Jiný: „Veli
ká jest sláva, která nižádnou chválou neroste a nižádnou hanou se nemenši.“ (Kassiodor.)
Co je člověk, 325
B) Důsledky.
jaké důsledky plynou pro člověka z pravdy: „Já jsem tvori“
a) Naprostá závislost na Bohu;o ni jsme již zčásti mluvili. Závislost ve všem, závislost všude, závislost vždycky: včera, dnes, zítra, v životě, ve smrti, po smrti, po celou věčnost, uzná-li Tvůrce za dobré nechat ho ce
lou věčnost na živu. Větší závislost je nemyslitelná, na světě jí není podobné. Je tvoru podstatná, obsažena v'pojmu tvor, a ani Bůh zázrakem nemůže toho člověka nebo některého jeho spolutvora z této závislosti vyjmout.
Musil by učinit, “abynebyl tvorem, a to jest absolutně nemožné, tak“ jako ani zázrakem nemůže Bůh učinit, aby dvakrát dvě nebyly čtyři. Závislost dítka na rodi
čích jest jen slabý odraz toho, o čem mluvíme. Otec mu dá šaty, jaké chce, určí, půjde-li na procházku a kam půjde,“a dítě nemá práva ptáti se proč.
' ]e-li řeč O'Tvůrci, lze mluvit jen o absolutismu, na
prostém absolutismu. Je to však o s v i c e n ý absolu
tiSmus v nejušlechtilejším a zároveň v nejpřesnějším smyslu. Absolutismus takový, jaký na zemi neexistuje a existovat nemůže. Vládce má povinnosti vůči podda
ným, poddaní mají práva vůči vládci. U Boha jest jinak.
Tvor nemá pražádných práv vůči Tvůrci, Tvůrce nemá nižádných povinností vůči tvoru, leda ty, které na sebe dobrOvolně vzal, totiž jestliže tvoru snad něco slíbil, a“pak jeSt povinen spíše sobě a svému slovu než tvoru.
'. Osvícený absolutismus, jaký jest možný'jen nekonečné Moudrosti a nekonečné Lásce . . . Nemá rádce ani po
mocníka; jeho moudrost nepotřebuje onoho, jeho vše
mohoucnost vylučuje tohoto, jeho velebnost nepřipou
ští jednoho ani druhého. „Kdo vystihl ducha Hospodi
nova a kdo byl rádcem jeho, že by mu byl pověděl?
S_kým se radil,. aby ho poučil a naučil jej stezce sprave
dlnosti a vyučil jej vědění a cestu rozumnosti mu uká
zal? Aj, národové jsou před ním jako krůpěj na okovu a Jako prášek se počítají, a ostrovy jsou jak nepatrný atom.“ (Is 40. 13—15)Ráčí-li Tvůrce přece někoho užit jako pomocníka při některém díle, jest to pro tvora vyznamenání a čest. Odtud plyne na př. důstojnost křesťanských rodičů, kterých užívá co pomocníků při zrození nové,rozumem obdařené bytosti, odtud důstoj
nost katolického kněze, jehož užívá za nástroj k posvě
cování duší, odtud důstojnost Neposkvrněné Panny, kterou vyvolil za pomocníci při svém největším díle, totiž vtělení Syna Božího a vykoupení lidstva.
Naprostý absolutismus. . . Tvůrce obdařil tvora — také onoho člověka, o němž byla řeč — jistým množ
stvím darů, odměřil mu schopností duše i těla, a ten člověk nemá práva se ptát: „Proč jsi mi dal tyto a ne ony? Proč ne víc?“ Tvůrce mu dal tolik, kolik chtěl, a ty, které chtěl, a nikdo neměl práva ho v tom omezovat nebo volat k zodpovídání.
Proč toho člověka postavil právě sem a ne tam? Proč právě do těchto okolností a ne do jiných? Protože chtěl.
Proč mu určil t0to povolání a ne ono? Proč ho nestvořil o deset, o sto, 0 tisíc let dříve nebo později? Jediná od
pověd' na tyto a podobné otázky zní: „Protože chtěl, protože tak uznal za dobré. “ Stvořil, koho chtěl, stvořil každého, jak chtěl a kdy chtěl, postavil ho, kam chtěl.9)'
Ten člověk nebyl tázán na své mínění a dobrozdání, když měl na svět přijít; nebude tázán, až bude musit odejít. Jeho Tvůrce ho odvolá, až bude chtít a kdy bude ehtít. Ten člověk nebude mít ani práva, aby ho Bůh napřed upozornil, aby se mu ohlásil (nemocí) nebo dokonce dal mu volbu, kdy, kde a jak by si to přál. Proč musí odejít právě v tomto věku, v tomto úřadu, upro
střed této práce? Protože Bůh chce. Slovo „proč“ jest . 9) Nebylo a nebude nikdy dovoleno Bohu říci: „Proč ted'?
Proč tak pozdě (jsi Mesiáše poslal)?“ Božích úradků nepro
nikl nikdy lidský důmysl. (Aug.) Sem patří též problém, jímž si přemnozí bohoslovci lámali hlavu — a velmi často nadarmo (už za křesťanského starověku, viz Anon. De voc.
Gentium): povolání k pravé víře, udílení milosti (i v tom jest Tvůrce naprosto svobodenl). Sv. Augustin, jehož se někteří rádi dovolávají, mluví docela jinak než oni: „Koho Kristus k sobě táhne a koho nikoli, proč tohoto a ne onoho, o tom nechtěj všetečně soudit, nechceš-li zbloudit. Proč tento byl Boží prozřetelností přiveden ke křtu a onen nikoli? Myslíš, že ty jsi s to zbadat, před čím se svatý apoštol v bázni sklonil?
PtášÁse po důvodech — já s bázni se sklánim před vzneše
nosti (Božích úradků), vysokost vidím, hlubin nepronikám.
Apoštol nazval soudy Boží nevyzpytatelnými, a ty je chceš zpytoVatP“
co je člověk. í2'7'
navždy vyškrtnuto ze slovníku tvora, když mluví s Tvůr=
cem. Řeknu-li však: „Protože Bůh chtěl,“ nepředstavuj
me si to po lidsku na způsob tyrana, jenž jedná podle své bezohledné libovůle. Abych toto slovo „protože Bůh chtěl“ zevrubně vysvětlil, musil bych připojit dogmatický traktát o vůli Boží. Nám dostačí vědět, že vůle Boží jest nejvýš svatá, moudrá, dobrotivá, že Bůh chce blaho a štěstí svých tvorů.
Nesmí tedy tvor nikterak projevit Tvůrci své přání?
A smí-li, jak si má počínat? Co dělat, když něco od něho chce? jen p r 0 si t může, nic jiného. Prosit, aby mu dal to neb ono, pokud je s tím Tvůrce sám srozuměn a pokud se to nepříči jeho nejsvětější a nejmoudřejší vůli.
Modlitba — pokorná modlitba.
b) Další důsledek: naprostá b e z m o c n o s t, křeh
kost . . . nedokonalost tvora. Co zmůže člověk se všemi vymoženostmi moderni vědy a techniky? Dohromady nic. Škrabe trochu do slupky planety, po níž pobíhá.
Zdá se nám sice úžasným, co dokáže. Snaží se podrobit si celou přírodu, nutí její síly do svých služeb, spoutá páru, překlene propasti, sdrátuje celou zeměkouli, ovládá vzduch, elektřina musí sloužit jeho denním p0třebám i jeho pohodlí a zábavě. Posaď k radiu člověka před půl stoletím zesnulého, a bude žasnout, jaká kouzla se dějí —to vše člověkdokáže, a sám? Jak jest křehký jeho život a jeho zdraví! Na kolika činítelích jest závislé! Po
krm, o nějž se musí mnohdy rvát s nerozumnou příro
dou, vzduch, světlo, déšť, úroda. . . jak jest člověk zá
vislý nejen na Tvůrci, nýbrž i na spolutvorech! Tak to Tvůrce chtěl, aby tím více vynikla lidská bezmocnost.
Vím, Pane: osud člověka nespočívá v jeho rukou; nikomu není dáno, aby sám řídil své kroky na životní pouti.
(Jer to 23)
Jak omezené jsou schopnosti těla i duše! Orel vyniká nad člověka zrakem, lev silou, gazela rychlostí. Kéž bys věděl, jak málo je toho, co máš! A .i to málo brzo ztratíš, neuchová-li ti je ten, jenž ti je dal! (Bern.) Což lidská věda? Je toho mnoho, co člověk ví, ale ještě více toho, co neví. Moderní věda, zakládající si tolik na svých vý
konech, jak jest nedokonalá! Mnoho by musil studovat ten, kdo by chtěl plně pochopit toto slovo. Každý kámen jest lidském: rozumlknihou tajemstvía záhad. Vevšech oborech věd, zvláště přírodních, se střídá hypothesa za
hypOthesou; co je dnes věda, to je za dešet let žastaralá domněnka, překonané stanovisko, odbytá teorie. Tak málo člověk ví o tom, co se stalo před ním, zhola nic o tom, co se stane po něm. Nemá tušení, co ho čeká zde, a o tom, co ho čeká za hrobem, ví maličko — a to ma
ličko ví jen proto, že Tvůrce sám mu to ráčil zjevit.
V boji se živly patrna malomocnost člověka nejlépe.
Pombal při zemětřesení v Lisaboně 1751vidí, že nezbý
vá, leč „pochovat mrtvé a starat se o živé“. . . pyšný Titanic, jenž nastoupil svou první a poslední plavbu přes oceán s nápisem: „Tuto loď ani Pán Bůh nerozdrtí,“
a nemusil přijít Pán Bůh, stačila ledová kra . . . taifun, cyklon, větrná smršť, samum . . . Pompeje, Krakatau, Martinique . . . vulkán a zemětřesení, podle očitých svědků nejhrůznější ze všech přírodních zjevů... Co jest člověk, že na něj vůbec shlédnouti ráčíš? (viz Job 17,
8. 5.)
Jak pomíjející jest člověk! Hory tu stojí tisíce a tisíce let, a on? „Ovane jej vítr, a již ho není . . .“ (Žalm 102.
16.) Jak úchvatně líčí lidskou nicotnost Job v kapitole 7., 10., 14! „Jak stín mráčku na lučině míjí, míjí lidský život . . .“ (Media in vita mortis sumus, středověký z ev.)
Nedostižnou poesii vyjadřuje naši myšlenku . 102:
„Člověk — Bůh . . . Člověk — jako tráva jsou dny jeho (ls 40. 6: „Všecka krása jeho...“), jako polní květ, tak odkvétá. Ovane ho vítr, a již ho není, není po něm ani památky. Hospodin — na nebesích postavil si trůn, královská moc jeho vládne nade všemi. Všichni andělé ho chválí, silou přemocní, plní slovo jeho, pokynů všech poslušni . . .“ První hlas, jejž jsme vydali, byl pláč, na znamení, že do údolí slz a pláče jsme vstoupili. (Bern.)
C) Stavovské ctnosti tvora.
Z toho všeho plynou stavovské ctnosti, které jakožto tvor musím pěstovat. Nesmím nikdy zapomenout, že jsem' tvor, a podle toho si musím počínat. Na začátku jsme si řekli: „Podle toho, jak odpovím na otázku, co jest člověk, zařídím celý svůj život.“ Nuže, odpověď jsme slyšeli: člověk je tvor. Jsem-li tedy tvor, patřím-li Bohu, jsem-li jeho majetek a na něm veskrze závislý, co do existence i co do trvání a jednání, pak mám vzhle
dem k němu jistojistěnějaképovinnosti.
9 Co je člověk., 129
1. První povinnost tvora: “naprostáposlušnost a podrobenost vůči Tvůrci a jeho zařízení. Pochopili' jsme, co v této úvaze řečeno? Pak z ní matematicky odvodíme: jediná odpověď tvora na každé slovo Hospo
dinovo jest a musí býti: „Mluv, Pane, neboť slyší služeb
ník tvůj.“ (I Kr 3. 9 n.) Slovo Pavlova: „Co chceš, Pane, abych učinil?“ (Sk 9. 6) a nade vše krásněji slovo vyvo
lené Panny „Aj, služebnice Páně“ (Lk I. 38) vyjadřují tuto pravdu. Jsem služebník Nejvyššího, a tento náš vzájemný poměr nemůže změnit nebo zrušit ani on, jako nemůže změnit pravdu 2 X :! =4. Nemohu být ničím jiným leč tvorem („buďto nic, nebo tvor“); stvoře
ním jsem se jím stal, jsem jim, zůstanu jim na věky, budu-li věčně žít.
Lidské srdce cítí samo, že soběstačné není, že tudíž musí být doplněno nebo snad dokonce i vyplněno. Čím?
Kdyby vědělo, neb aspoň tušilo! Neúplné . . . Jaký pocit vzbuzuje v duši neúplná věc? Radostný, spěje-li určitě a jistě k vytčenému, určitému, nikoli mátožnému cíli, tím radostnější, čím rychleji a „vědoměji“ k němu spěje; novostavba, dospívající dítko, geografická výpra
va . . . Trapný pocit, zůstává-li neúplnou a nedokonanou.
Opuštěná továrna s nedostavěnými zdmi, nedokonče
ným komínem, prázdnými nehotovými ubikacemi . . . nebo rozšroubovaný stroj, jedno kolečko tu, druhé tam, zde válec, onde páka . . .
Absolutní dokonalost jest význačná vlastnost Tvůrce (kap. 6.); nedokonalost jest typická vlastnost tvora —
nutná a nezbytná; ne v tom smyslu, že Tvůrce do něho nedokonalosti vložil — plynou samy sebou 2 jeho 0 m e
z e n o s t i. Tvor nemůže být nekonečný — jeho koneč
nost (omezenost)jest ko řen všech ostatních nedoko
nalostí: závislost, proměnlivost, časovost, dokonalost pouze relativní atd. Není nikterak vina neb chyba uměl
ce, jestliže jeho umělecké dílo ze sádry vyrobené se otírá, větrá, rozpadává . . . musí tak být, protože je ze sádry. Proč tedy nevzal mramor, žulu, ocel, zlato? Pro
tože tak chtěl . . . A i kdyby byl vzal jiný materiál: dílo by bylo trvanlivější, krásnější — ale odolalo by všem ničivým činitelům? Bylo by absolutně dokonalé, ne
schopné vyšší dokonalosti?
S 0 b č 5 t a č n o s t jest vlastní jen Tvůrci. Chceš i člověka prohlásit za soběstačného? Veškerá zkušenost
dějin 1 dne povstane proti tobě, a tvé vlastni svědomí tě obviní z bludu. Odkud ta nezřízená láska k tvorům, již má člověk takřka v krvi? Plyne z jeho omezeného, konečného bytí, jemuž však jest vrozena touha po zdo
konalení co nejvyšším. Jest omezen, n e s t a čí sám sobě, a doufá od tvora doplnění své omezenosti a ne
dostatečnosti. Proto k němu lne! Od jednoho si marnivý slibuje zvýšení své krásy (šperky . . .), od druhého čeká ctižádostivý rozmnožení své moci a slávy, ve třetím hledá vědychtivý doplnění své moudrosti (knihy . . .), smyslný jest dokladem, že sám v sobě člověk blaho a klid soběstačného štěstí nemá, a proto je vyhledává jinde, v rozkoši, kterou mu poskytne jiný . . . Zapomíná, že naprosté ukojení všech tužeb, pravé a úplné zdoko
nalení své omezené bytosti, může tvor najít jen v dobru neomezeném, nekonečném, absolutním . . ., t. i. ve svém
Tvůrci.
Srdce člověka . . . Že není soběstačné, zřejmo již z toho, že už zde, za pobytu na pozemské hroudě, vyhledává spojení s bytostí, kterou by mohlo milovat, u níž by našlo porozumění a tudíž doplnění, s kterou a u níž by bylo blaženo, která by je eventuelně i vyplnila. Obra
zem řečeného nám může být ideální čistá láska snou
benců. Jeden nachází v druhém oporu, ozvěnu smýš
lení a názorů, takřka druhou,a to snad i lepší polovinu svého já, krátce doplnění sebe, a v tomto duchovním spojení s ním zakouší pocit nevýslovného blaha jako v Tisíci a jedné noci král Šehrijár v čisté a věrné Šehe
rezádě. Záleží-li láska blahovůle ve vzájemném sdílení, jestzřejmo, že při lásce výlučně tělesné sdílí druh druhu jenom tělesná dobra, a taková „láska“ shnije obyčejně ještě dříve než obojí tělo v hrobě. Láska k dívkám, které v Tisíci a jedné noci jmenovaný král před svou cudnou a ctnostnou chotí „miloval“! Jsou-li dva spojeni láskou čistou, sdílejí si především vnitřní duchovní dobra, jeden z druhého „těží“, ovšem v nejušlechtilej
rezádě. Záleží-li láska blahovůle ve vzájemném sdílení, jestzřejmo, že při lásce výlučně tělesné sdílí druh druhu jenom tělesná dobra, a taková „láska“ shnije obyčejně ještě dříve než obojí tělo v hrobě. Láska k dívkám, které v Tisíci a jedné noci jmenovaný král před svou cudnou a ctnostnou chotí „miloval“! Jsou-li dva spojeni láskou čistou, sdílejí si především vnitřní duchovní dobra, jeden z druhého „těží“, ovšem v nejušlechtilej