m e n á n í. Čím vyšší a vznešenější pán, tím čestnější služba. Kdysi vedli i války o to, komu přísluší „právo“
být císařským číšníkem. Stačí všimnout si služebně dívky. Čím vznešenější panstvo, tím čestnější služba.
Avšak nejen to; dívka „odkouká“ jemné způsoby . . . Já však sloužím Králi všech králů. Dá se myslit vzne
šenější služba? Tvůrci se přiblížit znamená být osvicen, jeho se bát, přináší radost, jemu sloužit jest kralovat.
(Anon., Ep. ad Demetr.) Skládáš-li naději v jiného člověka, jsi nezřízeněpokorný. Skládáš-li ji sám v sebe, jsi nebez
pečně pyšný. Kdo jest nezřízeně pokorný, nespěje vzhůru;
kdo jest nebezpečně pyšný, jistě se zhroutí dolů. (Aug.)
„Celá Evropa mi neimponuje,“ říkával kterýsi státník.
Stejně mluví ten, kdo slouží Bohu: „Neznám lidské bázně, netřeba mi dbát lidských ohledů.“ (St-r. 126n.) Kdo miluje Boha, tomu jest lhostejný celý svět (vilescin Efr.). A že by styk s bytostí nekonečně dokonalou zůstal bez vlivu na duševní život? Co znamená stále opakovaný výraz „sloužit Bohu“? Plnit jeho vůli! ]e-li vždy mým měřítkem to, co káže nekonečná moudrost, mé jednání jest vždy správné, dokonalé, bez chyby, v daných okol
nostech nejlepší. V čem záleží dokonalost tvora? Aby se co nejvíce připodobnil Tvůrci. (Dion. Kart.) Srovnávám
li vůli svou s vůlí jeho, smýšlím-li jako on, jednám-li jako on, t. j. řídím-li se podle jeho vůle, nekonečně doko
nalé, dosáhl jsem pravé dokonalosti.
Vůle Boží musí být v životě křesťana neochvějný bod, s nímž nesmí být hnuto, kol něhož se Otáčíveškeren jeho život jako dveře ve veřejích, jenž ho i d r ží nad zmatkem a v kolotání života. Pevná vůle Boží — nestá
lost světa — jaký to kontrast! Drž se vůle Boží, a budeš
„nepohnutým sloupem“ (Actas. Luciae) . . . veškerá zloba pekla nebude s to tebe vyvrátit. Půjdeš-li za vůlí svou, jsi vydán na pospas a stáváš se bezmocnou hříčkou, světa a vášní — lidských ohledů, lidské bázně, vlastních náruživostí. Nechceš-lisloužit lásce, nezbývá leč abys
sloužil neřesti (caritati -—-—-iniquitatí); “zle si tě podmanila hříšná žádost, spasitelně nechť si tě podrobí svatá láska (cupiditas — caritas). Jsi-li dobrý, i když sloužíš, svobo
den jsi; jsi-li zlý, byť bys i kraloval, otrokem jsi — a to ne jediného člověka, nýbrž což horšího jest, tolika pánů, kolika neřestí. (Aug.)
Legenda o sv. Kryštofu jest ilustrací toho, co řečeno.
Suverénem nejsem a nebudu. Komu tedy chci sloužit?
Christofor v legendě z jakési vrozené hrdosti se rozho-g duje: „Jenom nejvyššímu pánu.“ Nezahodím se, abych sloužil nižšímu. V tom spočívá pravá svoboda dítek Božích. Slouží Bohu, neotročí světu, ani vášni. Volí-li kdo nejvznešenější stav pod sluncem, řekne se o něm, že se rozhodl sloužit Pánu Bohu. Svým členům, kteří zemřeli v pověsti svatosti a jimž chystá čest oltáře, dává církev nejprve čestný název „ctihodný sluha Boží.“ Není čest pro Boha, že mu sloužím já, nýbrž jest ctí pro mne, že já jemu sloužit s m í m. Ze sebe není tvor nic. Čím jest a co má, tím jest a to má od Boha. Kupecký příručí Zema de Sylva, vstoupivší do státních služeb španěl
ských, stoupal výšva výš, stal se nejvyšším úředníkem a konečně povýšen do šlechtického stavu. Jaký přídomek si zvolí? Markýz de la Ensenada (= v sobě nic, ze sebe nic), aby nezpyšněl a pamatoval na svůj původ. Jedinou vlast máme všichni: nebeský Jerusalem; i původ máme všichni společný; chceš-li totiž na tuto zemi pohledět, poznáš, že prach jsi. (Jeroným, s malou obměnou.) Slou
žíš-li Bohu a jej ctíš, sobě prospíváš, nikoli jemu. Nikdo neřekne, že prokázal dobrodiní pramenu, když z něho pil, nebo světlu, když vidí. (Augustin.)
Tím, co řečeno, jest vyvrácena pochybné pojetí naší exerciční pravdy. Bohu sloužit . . . Nepravím: „Obsluho
vat.“ Obsluhovat se dá a musí dát dítě, protože si samo posloužit nemůže, obsluhovat se dá nemocný, z téhož důvodu, obsluhovat se dá hejsek, protože je lenoch a nadutec, obsluhovat se dají velcí páni, protože „na to mají“, mohou si sloužícího vydržovat a askese jsou da
lecí. U Tvůrce není obsluhování — je to služba, králov
ská služba; nepřináší výhody a zisk jemu, zato zušlechťu
je toho, kdo mu slouží, obdobně jako když někdo „slouží“
vědě, ' umění, pravdě . . , Římská vestálka, odsouzená k tomu, aby' sloužila falešným bohům, bohům, které nemohla milovat, kteří nemilovali, nemohli vlít útěchu,
Servio! 175
nemohli odměnit . . .. Ubohé dívčiny! Kdo by se divil, že.
Onu„čestnou“ službu pojímaly jako nesnesitelné břímě, jako zmaření životního štěstí. Jak jinak věřící křesťan!
„S p a s i t e ln 0 jest, abychom tobě sloužili . . .“
Právě jsme vyvrátili domněnku, že Bůh má prospěch a zisk z naší služby. Teď přicházíme k úvaze: sloužit Bohu jest nejen mou povinností, nejen spravedlivo, hodno, slušno a na Výsost čestno, jest pro tvora těž _spasitelno. Denně umírá na tisíce lidí, a poslední poučení, které si odnášejí ze světa, jest,'že jedině služba Boží udě
lá člověka šťastným v životěz) i ve smrti, a že vše ostatní jest marnost. Abaelard jest jedním z nich. Kde hledal štěstí! Ve slávě, lásce, v učenosti, a našel je v Bohu, v chudé cele clugnyackého kláštera. Pravá blaženost zde připravována být může, v úděl nám zde dána býti ne
-může. (Aug. supL)
Má blaženost na věčnosti jest podmíněna tím, abych v životě plnil vůli Boží. Proč mne vlastně Bůh postavil na tento svět, kdyžtě jsem stvořen pro onen svět?Postavil mne sem jenom nakrátko, na chvilku, dočasně . . . abych mu těch několik let sloužil a tím si nebe zasloužil (vy
sloužil). Odepřu-lí Bohu svou službu, co tím získám? Jak pochodil Adam? Vyvinul se z náručí Otec, a dostal se do spárů tyrana. Smetl s šíje sladké jho Tvůrce (Mt II, 30), a vložil na sebe tvrdě, železné okovy satana. Ve službách Božích platilo pro něho: „Vzhůru srdce!“ Satan ho však přikoval k zemi.
„Moje blaženost na věčnosti . . .“ Jenom ona? Ne také mé blaho časné? Upozorňujeme na to v eXerciciích stále a stále, jak plné životnosti jsou všecky exerciční pravdy.
2) Čtěme pojednání o první světové válce, německá, italská, francouzská, anglická . . . každý ji pojímá jinak, jeden svaluje vinu na druhého. Nejvíce si umývají ruce- největší vinníci, naši sousedé, ale všichni jsou zajedno, že byla metlou; dodejme:
„Kdyby byli národové žili podle vůle Boží a nešlapali po prá
vech božských a lidských, bylo by lidstvo té pohromy ušetře
no.“ Tak ve velkém, tak i v malém. Kdo měl příležitost na
hlédnout do mnoha rodin, ví, co je příčina všeho neštěstí:
v rodině je hřích, nevládne Bůh-. . . Že dojde k druhé světové válce a to pro nepravosti zbujnělé Evropy, bylo zjeveno
\svatou Pannou v portugalské Fatimě ještě dřív, než první vál
ka skončila. (1917.)
Máma .sa'mozřejmě“ína zřeteli exercicie ignaciánské!
Sloužit Bohu . . . Odepřít mu tuto povinnou službu, t. j. nedbat jeho přikázání, jest zkázonosné pro každého .tvora po každé stránce. Pomíjeje doklady z dějin, že totiž každý národ sobě kopal a vykopal hrob, když obec
ně a důsledně zákony Nejvyššího ignoroval a přestupo
val (viz o tom více Za pravdou Kristovou kap. 7—12), omezuji se na doklady ze všedního života, exercitantům bližší, a proto působivější. Poslední válka . . . Zbujnělá Evropa nedbala Boha ani jeho přikázání, a pak sténala pod bi
čem, který sama na sebe upletla. Ty, jenž jsi nedbal při
kázání šestého, co ses tolik divil a durdil, že jiný nedbal přikázání sedmého a pátého? Tys loupil, co patřilo Bohu, a divil ses, že jiný loupí, co patřilo tobě! Tys- nedbal vůle Boží, chtěje se „mít dobře“, a jiný jí nedbal stejně jako ty z téhož důvodu, chtěl se také „mít dobře“ -—
tentokrát na tvé útraty! Tu „ve velkém“, a v obcích nebo v rodinách „v malém“. Nesloužíš Bohu ty, neslouží mu i jiní, a odtud všecka bída, mravní i hmotná. Ne nadarmo zdůrazňuje církev v liturgii, že tajemství na
prostého blaha a štěstí nazaretského domku záleželo v tom, že se tam ode všech a ve všem Bohu sloužilo.
Spasitelno . . . Jen to jest pro tvora Spasitelno, co jest přiměřeno jeho přirozenosti, na př. rybě voda. Vytáhni ji z živlu, v němž a pro nějž ji Bůh stvořil, a hyne;
vymkne-li se sama, vymrští-li se na břeh, čeká ji týž osud. Což úd, který nechce sloužit a vymkne se?
Otevři Písmo Starého Zákona. Sloužit tvorům místo Tvůrci se pokládá nejen za jeden z největších zločinů, je i příčinou všeho neštěstí. „Proč přišlo na vás všecko toto veliké zlo? Protože opustili mne otcové vaši a cho
díce za bohy cizími,—jimsloužili.“ (Ier 16, 10) „Protože jsi nesloužil Hospodinu, Bohu svému, v radosti a 5 po
těšením srdce, budeš sloužit nepříteli svému o hladu a žízní a ve vší nouzi, a vloží jho železné na šíji tvou, dokavadž tě nerozdrtí.“(Dt 2847 n) Boha se boj a přikázá
ní jeho zachovávej, to jest souhrn všeho, co jsi slyšel, a v tom záleží celý člověk — tak zní závěrečný verš knihy Kazatel. Dobu mesiášskou líčí proroci, zvláště Isaiáš, jako šťastnou dobu, kdy všichni národové budou sloužit Hospodinu zástupů. Apoštol národů vyprošuje věřícím nejednou pozná-ni vůle Boží “(na př. Kol I. 9), jako by chtěl říci: „Stačí, když poznáte svatou vůli
1-2 'Servio! "177
Nejvyššího.“ Předpokládá totiž, že křesťan ji bude bez výhrady plnit, jakmile ji pozná.
Jan Lucemburský měl na štítu heslo: „Servio — slou
žím.“ Bylo jeho heslo projevem otrockého či rytířského ducha? Otrok by mohl nést na čele vypálené totéž heslo, ale sotva by dodalo jeho zjevu nějaké majestátnosti nebo hrdosti. Slouží — přinucen! Pod knutou! Onen český král nosil své heslo s hrdostí. „Sloužím —“ Záleží na tom, komu! Obecnému dobru? Pravdě? Spravedl
nosti a právu? Svoboděvlasti? Bohužel, onen král sisnad ani nebyl vědom, že slouží své sebelásce, jevící se cti
žádostí, touhou po vavřínech a dobrodružstvích. Rytíř
ský řád Johanitů (Maltézskýchrytířů) měl podobné heslo.
Jejich znakem byl bílý kříž v červeném poli, nad ním koruna, se které splýval růženec vinoucí se kolem kříže, ajejich heslo znělo: „Pro fide — za víru.“ Tedy též
„sloužím“ — ale komu! Bohu, kříži, víře Kristově!
My věřící nemáme důvodu, abychom si stěžovali na nedostatek povzbuzujících příkladů. Indický misionář P. Lievens T. ]. umírá v 37. roce vysílen ve službách blíženské lásky, karmelitán Heřman Cohen umírá ná
kazou ve vojenské nemocnici za války r. 1871,dobrovolně se přihlásiv k duchovní správě nemocných a raněných zajatců, kanovník Ségur, apoštol opuštěné pařížské mládeže a dělného lidu, umírá spíše vyčerpaností než stářím, bohoslovec Eck na smrt nemocný spěchá do Řezna, kde se protestantským theologům bezmála již podařil jejich ůskok, již získali katolické bohoslovce pro tak zvanou císařskou knihu, do níž byla pojata dvoj
smyslná formule 0 ospravedlnění, mající za účel zakrýt roztržku. Eck lživé tkanivo prohlédl a roztrhl k nemalé mrzutosti Melanchtonově a Butzerově, kteří chtěli tak do katolického tábora vpašovat své bludy, a brzo potom umírá (1' 1543), zůstávaje do smrti v_ěrensvému heslu, které psal na všecky své knihy: „Soli Deo gloria, samo
jedinému Bohu sláva.“ Alia Rachmanová uvádí výrok profesora, odpovídajícího na její obavy, že revoluce snad všecko zmaří: „Náš život jest v rukou Božích; mu
síme tak pracovat a plnit svou povinnost, jako by nebylo zítřka, jenž všemu udělá konec.“ S těmito muži srovnej krále, 'kteří jako oni předčasně umírali, ale proč -—
z pustého a prostopášného života, od Alexandra Vel. až k Josefu II.
Jak se namáhá svět, aby vytloukl co největší zisk z malého kapitálu! Co se však dá srovnat se službou Boží? Za konečný výkon nekonečný úrok, za několik let svědomité služby věčná odměna. Nezamyslili jsme se ještě nad tímto nepoměrem? Co nám může svět za naše služby dát? At' dá cokoli, vše jest omezené a pomíjející.
Krom toho nelze zároveň sloužit Bohu a mamonu.
(Lk 16. 13) Není možno své srdce rozdělit mezi dva pány. Zde nezbývá než být důsledný. Kdo nechce, aby ho pásl Kristus, toho shltne smrt. (Ambrož.)Čím více milovník světa na Boha zapomíná, tím více jest od něho opuštěn, a čím více lne k světu, tím méně chápe dobra, jichž pozbývá. (Bonav.)Málo ti prospěje, že se nazýváš křesťanem, nebudou-li tvé skutky v souhlase s tvým jménem. Co získá vojín, je-li ve voji a pro krále neboju
je! Lépe by bylo do voje nevstupovat než ve voji být a pro vládce nepracovat. ]akž by se vyhnul trestu ten, jenž od krále jest živen a pro něho _nebojuje?(Jan Chry
sostom.) .
Nebojuje . . . Což jest služba Boží bojování? Někdy beze vší pochyby! Jako Indián dobrovolně se zaprodavší do otroctví si musil zahozenou svobodu ůpornou dřinou zase „vysloužit“, tak si musíme my vydobýt svobodu, o kterou nás připravil praotec neblahé paměti. Sloužíme Bohu . . . abychom si „vysloužili“ svobodu! Nevrhá toto pojetí nové světlo na uvedené slovo: „Spasitelno jest“?
Bohu Sloužíme, a ovoce své práce klidíme my! erný katechista v misiích Bílých otců, ohrožovaný na životě pohanským soukmenovcem, nepřestane-li hlásat Krista, odpovídá: „Vedu válku se satanem, a kdo vede válku, musí být připraven, že přijde o život.“ (Hoffnung č. 28.) O život přijde, a svobodu si vybojuje . . . Jaké to oxymo
ron, jaký protiklad! A přec pravdivý!
Čím větší úsek našeho života byl zasvěcen službě Nejvyššího, tím lépe ho bylo využito. Patřil jí celý tvůj život? Pak je tvůj úděl záviděníhodný. Markýz Fénelon se hlásí v 16. roce u Ludvíka XIII., prose, aby byl přijat do armády . . „Jste ještě příliš mlád.“ „Budu tedy mít tím více času sloužit Vašemu Veličenstvu.“ Tvůrce by neměl mít tak rytířsky smýšlejících hrdinů? V klášteřích, v nemocnicích, pod doškovými střechami, na světovém jevišti (Windthorsta jiní), ve školních učebnách, v univer
sitních sálech, v atelierech umělců (Fůhrich a jemupodobní),
Iz* Servio! 179
Yšude';,.-'l'vůrce má na naši-bezvýhradnou službu větší právo než kterýkoli zaměstnavatel nebo vládce. Da
rius III. nabízí Alexandru Velikému rozdělení říše, a dostává odpověď: „Nemohou být na světě dvě slunce vedle sebe, a na zemi dva králové vedle sebe. Bud'to-se mi podrobíš, nebo svedeme spolu zítra rozhodnou bitvu.“
Tak smýšlel a mluvil smrtelník, ovšemže plný domýšli—
vosti; a ty bys chtěl, aby se o tvé srdce dělil tvůj Tvůrce se světem nebo nějakým tvorem? Dvě věci nesnesou dě
_,lení,vláda a láska. Jde jen o to, abys zjistil, má-li či nemá-li tvůj Tvůrce právo na tvou službu a lásku. Má-li to prá
vo a máš-li ty smysl pro spravedlnost a právo, vyvod' z toho důsledky pro sebe ty sám.
_ Uzavřeme úvahu poznámkou sv. Pavla: „Veselé
h o dárce miluje Bůh.“ (2 Kor 9. 7) Ke všemu, co řečeno,