třída lidstva po tolika staletích s tímto svým studiem již hotova! Aby se nepodobala věčnému studentovi!
Schopenhauer se prochází v drážďanské botanické zahradě a ponořen v hloubání, hází rukama a gestiku
luje; dozorci bylo jednání neznámého nápadné, přistou
pí k němu . . . „Kdopak jste?“ „Příteli, kdybyste vy mi mohl říczi,kdo jsem, byl bych vám zavázán velkými díky . . .“ )
Co je člověk. . . Jak důležitá jest odpověď na tuto otáz
ku! Jak mnoho závisí na jejím správném zodpovědění!
Odpověď tato dá celému našemu životu určitý, přesně vymezený směr, našemu charakteru a všemu jednání určitý ráz. Podle ní si zařídí člověk cestu, kterou se jeho život ubírá. Proto tolik záleží na s p r á v n ě m zodpovědění této otázky. Ze správné odpovědi vyvodím se železnou důsledností, co jest můj životní cíl i určení, k čemu na světě jsem, a to jest nejdůležitější problém a největší záležitost, která má každému na srdci ležet. Nesprávná odpověď zavede člověka na scestí, jeho rozum do laby
rintu bludů a jeho vůli do křoviska hříchů, odkudž se nevyplete. Platí o jednotlivci, platí i o celé společnosti.
Nesprávnou odpověď lze poznat okamžitě na zhoub
ných účincích.
„Co je člověk?“ lámou si hlavu věřící i nevěřící filo
sofové křesťanských dob. „Nevlastní bratr dravců, 2) Doufám, že slavný autor Parergů věděl, kdo je, ale ne
věděl, co je; od věčnéPravdy odpověď na svou otázku přijmout nechtěl, a sám se za ní nadarmo pachtil. Očítý svědek mi vy
pravoval, že ve francouzském velkoměstě měl odborník, universitní profesor, ve velkém sále, inteligencí přeplněném, přednášku o vývoji živočišných druhů. Hotov — ještě otázka:
„Odkud se vzal na zemi člověk?“ Odmlčel se, hrobové ticho .-. .
„Ie ne sais pas — nevím,“ úklona, konec.
8' Co je člověk. 115
syn země, sídlo smutku, shluk čtyř živlů, va'sal červů,“
dí Lipsius. Zoologové bez víry dají odpověď „snadno a rychle“. Jejich jménem nás poučuje Brehm v ůvodě ke knize o ssavcích: „Prvni kmen, obratlovci, první třída ssavci, první řád, jediný rod, jediný druh: Homo sapiens.
Člověk není nic víc a nic míň než zvíře s teplou krví, kojící svá mláďata.“ A odpověď na záhadu, která celá staletí zaměstnávala mysli badatelů, jest hotova. Vy
kuchají lidskou mrtvolu, vykuchaji “zabitého králíka, položí obé podle sebe a řeknou: „Ejhle. ..“ Jednoocí lidé, kteří nedovedou vidět leč jen hmotu a jsou neschop
ni pozvednout hlavu i zrak ke hvězdám nebo zahledět se do vlastního nitra. Vyznají se ve vykucháváni lidského těla, dovedou je analysovat do nejmenších podrobností, pojmenují každou kost a kůstku i každý sval, každou cévu a každý nerv, každou blánu i každou šťávu, dovedou
? povědět více méně přesně i její chemické složení, a toe vše.
Slyšmeněkteré odpovědi.Materialismus praví:
„Člověk jest pouhá náhoda (Solón—Ř'Kroesovi)..., nic víc než shluk atomů, kus hmoty, která se hýbá několik let na této planetě“. . ., v nejlepším případě vyvinuté zvíře . . .,
„plavá bestie, nádherný živočich pravěku“ (die blonde Bestie, das prachtvolle Tier der Urzeit; Nietzsche, „filosof darwinismu“).Kdyby byl četl prastarý náhrobní nápis na hřbitově v Doberanu u Rostocku v Mecklenburce, byl by poznal, že už několik staletí před ním měla tato
„filosofie“ své vyznavačeiz)
Jaký vliv má tato odpověď na veškerý společenský život! Jen otevřit oči! Není-li člověk více než zvíře, pak ať žije, jak jest zvířátku přiměřeno. Jest jedině pro tento svět, proto ať světa užívá. Z toho honba za smyslnými požitky, ukájení nejnižších choutek... To jest důsledné a logické a to byla již logika bezbožců Starého Zákona.
(Md 2, Kaz 2.) „Můj žaludek nemá smyslu pro nesmrtel
nost.“ (Heine.)Prázdným by nám život připadal, kdyby den co den neskýtal dívky, humor, dobrý žaludek . . . (N6thig5 a co ti, kdo na to nemaji? Viz výrok Heinův str. 18!)
?) „Hier ruhet Gottlieb Merkel, in sin (seiner) Jugend was hei'n (war er ein) Ferkel, in sin Oeller (Alter) was hei'n Swin (Schwein), min Gott, wat mag hei nu wol sin (was mag er nun wohl sein)?“
Dívky a sklenička vina vyhojí veškeren žal; mrtev už za živa byl, kdo nepil a nemiloval. (Goethe; proč tedy ne
sáhl k této medicině, když mu bylo jako zvířátku při vivisekci a jako otrávené kryse? Viz str. 55.) Zbytek života jest lho
stejný; nechme ho běžet, kam chceli') Cynicky zní výrok v operetě Cikánský baron (Jan Strauss ml.): „Mein idealer Lebenszweck ist Borstenvieh, ist Schweinespeck.“ Cy
nický, ale upřímný — nač si hrát pokrytecky na scho
vávanou? Ale . . . Pamatuj na konec! Kam tato filosofie vede? Lidstvo nezbytně shnije v bahnisku neřesti. Nelze pozvednout k nebi hlavu sehnutou jhem satana (Bern.) nebo tělesnosti. „Co jest člověk, je-li jeho statek nejvyšší jen spát a jist? Jest hovado, nic víc; jenž vyzbrojil nás darem myšleni, ten nevlil božský rozum v nás, by ladem ležel v nás a plesnivěl.“ (Shak.)
Ale důslednost logiky rozpřádá uvedené zásady dál.
Člověk prý plavá bestie . . . Dj_ryginovazásada o výběru (selekci), aplikovaná na člověka, vede důsledně k tomu, že zákony a normy platné pro chov dobytka jsou uplat
ňovány a prováděny i v lidské společnosti. Vypěstit čistokrevné plemeno! Nač dělat rozdíly! V nejvyšší spe
cies ssavců Homo sapiens stejně jako v jiných druzích, ať se jmenují Bos domesticus nebo Canis familiaris!
Přistoupi-li k tomu ještě Darwinův boj o—život,pak jest vědecky podepřeno a zdůvodněno jakož i právně prokla
mováno právo silnějšího — věc, která byla známa již bezbožcům knihy Moudrosti (2. II.): „Slabí jedinci nechať zahynou..., ať je silnější zadáví..., co slabé, není k ničemu . . .“*) '
3) Týž. — Mluv o životním názoru jistých „velikánů“
jako jest právě tento! Pročteš “jeho díla, řadíš výpisky, a máš před sebou nejpestřejší směsici výroků sobě odporujících.
(Str. 46.) Samozřejmě nemám na zřeteli výroky, které klade do úst postavám svých dramat, aniž s nimi souhlasí, nýbrž výroky jeho! Týž Goethe jinde na př. praví: „Nic pomíjejícího jako dosavad! Bychom se zvěčnili, k tomu jsme tu!“„Souhlasím s Lorenzo Medici, že jsou mrtví pro život tento, kdož nemaji naděje v život jiný.“ „Kdo si s životem zahrává, nakonec nedobře dopadá“ Jeho poslední slova byla prý: „Vic světla!
Víc světla!“ Prý . . .
_4)Satirický o Darwinovi M. Reymond: „Doch in einem Wicht'gen Stůcke fand darin sich eine Lůcke: ,Darwins neue
Co je člověk. FU
Docela jinou odpověď než hrubý materialismus dává na naši otázku Ka n t a jeho následovníci. „Člověk je svým suverénem, svým svrchovaným pánem, svým cí
lem.“ (Selbstzwecký)]iž Seneka mínil: „Filosofovi dostačí jeho vlastní velikost; jest nepřemožitelný, podoben vy
sokým horám; čím více se jim blížíš, tím více ti před očima rostou; nade vše lidské jest povznesen.“ Co de
mokratičtější Kant učinil právem všech, omezuje Se
neka na elitu lidstva a činí výsadou „vybraných“. . . Tedy zastřená nauka o nadčlověku!
Jaké důsledky z toho vyvodí praxe v životě, důsled
nější mnohdy než filosof u stolu? Jeho nechá na půl cestě a sama domyslí . . . Jsem-li já svůj suverén, nemá mi nikdo co poroučet, nemá práva omezovat mou svo
bodu ani fysickou ani mravní; jsem tedy svým vlastním zákonodárcem a mohu si dělat, co chci. „Já jsem abso
lutní; povinnosti k jinému neexistují, a tudíž ani morál
ka. My lidé máme druh k druhu pouze vztahy upotřebi
telnosti. Vše musí sloužit mým zájmům, a co k tomu do.
pomáhá, jest mým právem.“ (Max Stirner,rodným jménem Kašpar Schmidt.) Nevím však, jak bys mluvil, kdyby te be chtěl nějaký Napoleon užít jako Kanonenfutter;
podle tvé filosofie má k tomu právo?) Jinými slovy ji lze vyjádřit takto: „Já jsem střediskem svých snah, mám právo zapřáhnout kdekoho do svého jha a obojku, mám právo vyssát a vykořistit do krajnosti kdekoho; čím lépe to dovedu, tím větší jsem duch; účel mi posvěcuje pro
středky.“ Filosofie zločinců, nejsurovějších egoistů, Theorie passt auch auf den Menschen sie?“ Schlau wie wenig PhiloSophen liess er diese Frage offen, und das liebe Publikum selber streiten drum herum! Nun entstand ein Disputieren, Deuten, “Raten, Kommentieren, Feder—und Kathederkrieg, aber Charles Darwin — schwieg. Darwins Lehre zu ergěinzen, zog nun Tom (Tomáš Huxley) die Konsequenzen, welche Charles mit Bedacht nicht vor's Publikum gebracht. Dieses gute Beispiel lockte . . . atd. (Das neue Laienbrevier des Hacke
lismus, v Bernu.)
5) Ale týž Kant jinde: „Čím lidé civilisovaněiší, tím větší herci.“
6) Spisy tohoto gymnasijního a potom soukromého učitele se dočkaly několika vydání a jsou dokladem bezmyšlenkovi
tosti čtoucích mas, ať jde o nádeníka nebo o universitního
bezohledných a bezcitných vykořisťovatelů, ať'ide o ;v-y
kořistění dělnických mas nebo nezkušené dívky nebo ubohého domkáře, kterého nouze přivedla k prahu lich
váře. Krádež,-loupež, podvody, padělání podpisů, úpad
ky, pomluva, vražda, to vše iest mým právem, podporu
je-li to mé zájmy
Egoismus Nietzscheova nadčlověka iest tedy docela oprávněn, stejně iako egoismus revolucionářského spi
klence, a konec iest anarchie, kde se všichni vyvraždí.
Nelze pochybovat, že „filosof nadčlověčenstva7) soudil .rozumněii než fantasta budoucího socialistického ráje (str. 48), iest zato tím odporněiší. Správně nahlédl, že není možno, aby všichni bez rozdílu trůnili; pak mu ale nezbývalo, než posadit na prestol lidstva pouze ně
kolik vyvolených„aristokratů ducha“ či„geniů“; ostatní lidé? „Profanum vulgus, stádo určené k podezdívce, na které budeme my budovat palác své velikosti-.“ Neyy
světleno ovšem, o _d_-k0 h 0 jsou tito „Herdenmenschen“
.určeni, aby byli podnožím oněm několika „Herrenmen—
schen“. Osudem? Kdo neb co jest tento váš „osud“_?
Jalová fráze, prázdné slovo! Že takový nadčlověk čili
„aristokrat ducha“ nebo „geniusmůže být po mravní stránce bídák, netřeba snad podotýkat; je to však docela v souhlase s Nietzscheovým systémem; vždyť podle něho jsou právě tito povznesení „nad dobro i zlo“, t. i.
netřeba jim dbát, ie-li dobré či zlé, co konaíí. Jaký div, že mu jsou či musí být sympatickými iisté postavy z dě,
.iin, které jsou šlechetným srdcím odporné. Napoleon, Fridrich 11. Stejně pochopitelné, že k ieho neinadšeněi
ším vyznavačům se hlásí taktéž charakterové, vzbuzuiící u “lidí vpravdě velkodušných odpor a hnus.
Že i toto „řešení“ naší otázky vedekvládě náruživostí, stejně jako jeho pravý opak (materialismus, str. 49), jest samozřejmo. Vždyť nikdo nemá práva mi zakazovat profesora.-.Čtou, schvaluíí, kývaií hlavou, načež láteří na stře
dověké papeže, že prý si osobov'ali(, ,usurpovali“) a prosazovali neomezená práva (jednali tedy pouze podle vaší ,filosofie!) a velebí novověkou osvícenskou humaniru . . . všecko jedním dechem!
'7) Věděl Nietzsche, že termín „nadčlo-věk“ má velmi úctyhodné stáří? Hesiod, Homér, Seneka, Lucián mají rčení
„supra hominem esse“; z nových Goethe a Grabbe.
Co je. člověk. “119
nebo bránit, když se mi chce jím hovět.„]á svým cílem, já suverén . . .“ a tu se objeví člověk, jenž k dosažení svých cílů mne může upotřebit jako „jednotky“, jedné z mnohých, „sebere a sečte lid jako berany, statisíce pěších, i desetitisíce jezdců“ (I Kr I5. 4), a papírová filo
sofie o nezávislosti člověka se ukáže prázdnou ilusí.
Kant smýšlel o člověku příliš „vysoko“, „vyprostil“ ho ze závislosti na Tvůrci, a konec byl týž jako v materialis
mu: snížení člověka. Přestane-li být Bůh cílem člověka, pak se stane jeho cílem tento nízký hmotný svět, nebo on sám cílem svým — v obojím případě věc nedostateč
ná, v prvním věc nehodná jeho lásky, toužení a snahy, v druhém věc nemožnář) A že kontrasty si někdy podá
vají pravice (eXtremase tangunt), je dokladem Nietzsche sám'. Jednou mluví o nadčlověku, jindy je mu člověk plavou bestii.
Což ve velkém? První názor &nauka, provedená v celé společnosti, vede k" chovu dobytka; jednotlivý „kus'“
při tom neznamená nic, ledaže se výtečně hodí „pro ple
meno . . .“,o právech „jedinců“ nemůže být řeči. Druhý názor, či „filosofie“ aplikovaná na národy? Proč by si nemohl na světovém jevišti říci i celý národ to, co si smí říci několik vybraných v úzkém kruhu svého půso
bení? Nevím, jakým právem by mohl vyznavač Nietz
scheovy filosofie vytýkat starým Římanům, že se poklá
dali za Heu * , za Herrenvolk, určený a zro
zený k tomu, aby vládl a ostatní všecky Herdenvólker učinil podnožím svých nohou! Barbaři, Sklavenvólker, zrození, aby Římu, této aristokracii mezi národy země, otročili a sloužili! A bylo-li by nutno, kdyby na př. tak vymáhala národní expanse nebo jiné politickohospodář
ské důvody, nesměl by takový „druhotřídní“ národ nic namítat, kdyby ho „nadčlověk mezi národy“ ostřím meče, jedem, robotárnami a pod. i nadobro vyhubil, 9) Řekneš o někom: „To jest otrok.“ Může být, ale možná, že jest duchem docela svobodný! „JCSt otrok . . .“ Ale ukaž mi někoho, kdo není otrokem! Jeden otročí tělesné vášni, druhý lakotě, třetí ctižádosti, a všichni lidské bázni. (Seneka.) Nic snazšího, leč aby kdo klamal sám sebe, domnívaje se, že něčím jest, nejsa ničím. (Řeh. Naz.) Člověče, v největších věcech malichemý! (Týž.) Mezi dobrým a zlým se potácí život lidský. (Řeh. Nys.) *
jako na př. Angličané Tasmance, Španělé Aztcky, Peru
ány (Inky) a nesčetné menší indiánské kmeny, v čemž je následoval ještě „strýček Sam“ (USA\ v minulém století. „Uvolni mi misto, já se tu chci posadit . . .“
„A kam mám jit?“ „Po tom mi nic není . . .“ Že tato filo
sofie stejně jako první jest hrobařem všeho práva, jest na bíledni.
Noverim me . . . Co je tedy člověk? Kde jest pravda?
jako u všech bludů, tak i zde . . . Ani vpravo ani vlevo, nýbrž uprostřed. Člověk není ani zvířetem ani svým suverénem a neomezeným zákonodárcem a pánem.
Slovo Goethovo v Ifigenii lze poněkud obměnit a říci:
„Příliš velký, než aby byl lidí otrokem, příliš malý, než aby se mohl zvát Nejvyššíhosoudruhem.“ Jedině správ
nou odpověď podává sv. víra, a rozum nezkalený před
sudky musi uznat, že tato odpověď jest správná. Otevři Písmo sv. a čti na první stránce první verš první knihy Mojžíšovy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Bůh stvořil vše, co na světě je, stvořil i člověka, stvořil také mne. Tu máme odpověď, a to jedině správnou odpověď na naši otázku. Člověk je tvor, dílo rukou Božích. „Co jest slyšetl od tebe o sobě, leč sebe poznat?“ (Aug.)A při
pojme hned k vůli úplnosti: „Člověk je stvořen z hlíny země k obrazu a podobenství Nejvyššího.“ U Miltona oslovuje Adam anděla: „Synu nebes.“ A anděl oslovuje jeho: „Synu nebes a země.“ Hluboká myšlenka! „Chceš-ll člověku, co v něm jest Božím podobenstvím, odhalit, nesmíš mu ni to, co v něm pozemského, utajit.“ (Růckert;
do slova: ,,zvířecího“.) Jsi z prachu stvořen! Nesmíš (nemů
žešl) býti ohněm! (Perský básník Sadi 1291) Ale doplňme a rceme: „Jsi též z nebeského světla stvořen! Nesmíš být hlínou!“ Leč o tom později; nyní má pro nás význam první část naší věty, a proto teď věnujme zřeteljenom jí: „Člověk je tvor.“