Při definování náboženství se Küng uchyluje k pojetí náboženství z perspektivy ekumenické teologie. Je si rovněž vědom toho, že jakákoli definice náboženství je jen dílčím pochopením celého komplexu náboženství světa. Küng náboženství posuzuje z perspektivy dialogické strategie, s vědomím nutné komplementarity jednotlivých náboženství. Bez znalosti širšího náboženského pole se možnosti pochopit to, co lze a co už nelze považovat za náboženství, zužují na vytváření exkluzivistického vztahu ke každému z nich. Küng se však snaží vnímat náboženství prizmatem rovnocenné plurality, kterou vymezil již F. Schleirmacher, a to tvrzením o významu pozitivně chápaného náboženství, které se individualizuje.374 Shodně s R. Ottem, F. Heilerem, M. Eliadem či G. Menschingem tvrdí, že účelem náboženství je vždy setkání
372 ibid, s. 17
373 KÜNG, Světový étos pro politiku a hospodářství, s. 152.
374 SCHLEIERMACHER, Friedrich, O náboženství, Praha: Vyšehrad. 2012. s. 154-171. Schleiermacher předpokládá mnohost náboženství, kterou nachází v samotných základech náboženství. s. 155.
92
s posvátnem,375 čili s tím, co člověka a jeho svět přesahuje a zároveň i určitým způsobem obemyká. Moment setkání se s posvátnem není v Küngově uvažování o složitém fenoménu náboženství marginální, neboť odkazuje k přesahující dimenzi lidské existence, která se projevuje recipročně. Přesahující dimenzi, kterou lze zvát
„Absolutnem“, „Bohem“, „Nirvánou“ ad. Küng posuzuje v komplementaritě s „fyzikálně-fyziologicko-empirickou“ 376 skutečností, jejímž výrazem jsou „stopy transcendence“,377 které „odkazují na cosi vyššího, co člověka přesahuje“,378 ale čemu lze s důvěrou přitakat. Náboženství operující s momentem prožitého setkání s posvátnem tak nezůstávají v rovině teorie ani mystického vytržení, ale představují žitou aktualitu zasahující srdce člověka a vybízející k zásadní důvěře v život a v jeho realitu. Poskytují smysl života a koordinují intelektuální, emocionální i existenciální orientaci. Moment iracionality spojený s prožitkem posvátna přitom nemá být nadřazen momentu racionality, který se má osvědčovat vědomým vyznávajícím úkonem konkrétního věřícího. Za prokazatelný výraz konzistentního jednání považuje Küng základní důvěru v realitu vůbec.
Pro účely světového étosu se Küng zaměřuje na funkční hodnotu náboženství, na jeho potenciál určovatele životního smyslu. Zároveň vymezuje náboženství vůči filosofii tím, že mu připisuje schopnost ověřitelnosti toho, co náboženství hlásá v životě konkrétního člověka. Jeho interpretace náboženství se orientuje na etickou bázi, které připisuje aspekt „použitelnosti“379 v životě jednotlivce, společenství i institucí.
Posuzuje jej v komplementárním vztahu s etikou, čímž tak ozřejmuje specifika vlastní pouze náboženství. Náboženství, disponující návody jak eticky řešit etnická, národnostní, sociální, ekonomická, náboženská aj. napětí, jsou Küngovi zdrojem morálních norem a měřítek jednání, jejichž společným jmenovatelem je „divinum“
představující nejzazší zdůvodnění toho, proč se vlastně podle daných morálních měřítek řídit. Küng si je ovšem rovněž vědom toho, že jejich morální funkce se prokazuje ambivalentním způsobem, jak nakonec vyplývá i z dějin náboženství. I přes průkazná selhání náboženských institucí, jejichž motivace se v mnoha případech nekonfrontuje se
375 KÜNG, Hans; van ESS, Josef; von STIETENCRON, Heinrich; BECHERT, Heinz, Christentum und Weltreligionen, s. 19
376 KÜNG, V co věřím, s. 121
377 ibid, s. 121-124.
378 ibid, s. 122.
379 ibid, s. 127.
93
samotným jádrem jejich zjeveného nebo nezjeveného zdroje, jim zůstává morální funkce do jisté míry zachována. To, co považuje Küng za charakteristické pro náboženství, je jejich racionálně-emocionální výrazivo v podobě symbolů, modliteb, obřadů a svátků, které by však měly korespondovat s ústřední normou toho, co reprezentují. V každém z nich se jedná vždy především o poselství jejich zakladatele.
Küng určuje několik všeobecně formulovaných základních funkcí náboženství světa. Jsou jimi: poskytování životní orientace, hodnotový systém, motivace k zodpovědnému jednání, které se osvědčuje právě ve společenství. S tím souvisí i výzva k poznávání toho, co Küng zve „tím docela jiným“.380 Má na mysli určitou transcendentní dimenzi překračující lidské chápání, ale svým způsobem určující jeho směr („Sinnhorizont“ a „Zielbestimmung“381). Ze světových náboženství odvozuje jejich potenciál k určení životních směrnic a řádů, jejichž normotvorným hlediskem jsou čtyři nepodmíněné požadavky apelující na mravní chování: zákaz vraždy, lži, krádeže a cizoložství. Zohledňování těchto zákazů v životě má v konečném důsledku vést k nastolení míru jak v individuálním, tak v kolektivním slova smyslu. K jeho realizování vede obecně platné praktické vodítko, jehož modifikace obsahují všechna světová náboženství. Tímto vodítkem je „zlaté pravidlo“, jakási maxima elementární lidskosti. Küng apeluje na otevřený dialog mezi náboženskými tradicemi, když uznává mimokřesťanská náboženství jako legitimní nositele pravdy a cesty spásy, byť i ona nejsou dokonalá ve svém dogmatickém zprostředkovávání zjevené pravdy a ve svých dějinách se často stávala zdrojem nepokojů a válek. I přes jasné doklady násilného aspektu přítomného ve všech náboženstvích světa poukazuje Küng na centrální program většiny náboženství. Za tento program považuje realizaci míru.382 Mír se mu jeví nikoli jako statická kvalita, ale jako úkol pro každého konkrétního člověka. Takový úkol vyžaduje osobní zodpovědnost a respektování jistých pravidel, která Küng demonstruje prostřednictvím programového textu „Světový étos. Projekt“ a následného „Prohlášení ke světovému étosu“.
V této souvislosti Küng mluví o globálních „pravidlech hry“,383 tedy o normách
380 „náboženství je výrazem již nyní působící a v rámci světa neukojitelné touhy po onom naprosto jiném.“ In: Světový étos pro politiku a hospodářství. s. 177.
381 KÜNG, Denkwege. Ein Lesebuch, s. 303.
382 JENS, Walter; KUSCHEL, Karl-Josef, Dialog mit Hans Küng, s. 138.
383 KÜNG, Hans; ZWIENER, Ulrich; PETZOLD, Klaus (Hrsg.), Globalisierung erfordet ein globales Ethos. Collegium Europaeum. Jenense. Jena 2000, s. 11
94
a hodnotách, které mají být nositelem mírového světového řádu. Je přesvědčen, že tato
„pravidla hry“ jsou obsažena v náboženských a filosofických tradicích lidstva.
S odvoláním na D. Senghaase připomíná jeho výpověď: „Chceme-li mír ve smyslu civilizované politiky a společnosti uvnitř a na mezinárodní rovině, musíme mír připravovat.“ 384 Žádné z Küngem uvedených náboženství není tedy statickou veličinou,385 náboženství vždy nově musejí reagovat na příslušnou změnu paradigmatu.
Náboženství také vždy stála v určitém kontaktu s politikou, jejich povaha se ozřejmuje v konfrontaci s dalšími společenskými faktory, k nimž dle Senghaase patří deprivatizace násilí, právní stát, vzájemná závislost, kontrola vášní, demokratická účast, sociální spravedlnost, konstruktivní politická kultura konfliktů. Náboženství se mohou na přípravě míru prostřednictvím svého mírového potenciálu386 velkou měrou podílet a zároveň také ovlivnit vznik toho, co Senghaas nazývá kvazikonfederativním uspořádáním vlád ve smyslu „global governance“ a Höffe světovou republikou, čímž je míněn určitý vícestupňový stát, přesněji řečeno společenství jednotlivých států ustavených na bázi republik. Zde znovu do debaty o formální stránce mírového uspořádání světového řádu vstupuje Küng, když připomíná, že zásadním aspektem takového uspořádání má být základní důvěra. Výrazem realizované důvěry je právě světový étos demonstrující možnost konsensu. Étos se v tomto ohledu ubírá cestou smluvního jednání, jehož předobrazem je již biblický akt uzavírání smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem.