Teorie paradigmat a její aplikace v teologii

44

reflexe původního (biblického) křesťanského poselství s potřebou nové formulace víry a nové teologické koncepce (úvaha o novém paradigmatu).

3. Teologie, jejímž východiskem a normou je Ježíš Kristus (teologie „zdola“).

45

pro takovou změnu příznačné. V návaznosti na Kuhna uvádí: „In einem Paradigma sind mehrere Theologien möglich.“¹⁶⁵

Ať už je teologií jakkoli mnoho, nesmějí ztrácet ze zřetele onu Pravdu, o níž v teologii především jde. Pravda teologie jako vědy je dějinnou pravdou křesťanské víry, jejíž normou je Ježíš Kristus dějinný a zároveň i vírou v novozákonních textech dosvědčovaný (Ježíš Kristus kérygmatický). Paradigma není nějaký jeden princip či vzorec jednání, idea, ani myšlenkový směr. Paradigma představuje široký komplex myšlenkových přesvědčení, hodnot a metod, které lze rozvíjet v rámci konkrétního časového údobí. Küng mluví o změně paradigmatu, která relativizuje a falzifikuje stávající paradigma, v rámci něhož se osvědčuje „normální věda“,¹⁶⁶ tedy druh bádání potvrzující etablované principy a metody. Domnívá se, že starý myšlenkový model, čili paradigma, je postupně nahrazen novým, pokud se tento začíná výrazněji prosazovat jakožto systém společných badatelských pravidel a výsledků.¹⁶⁷ Za jeden z aspektů přijetí nového paradigmatu považuje Küng i nevědecké faktory, které nemusejí mít nutně racionální základ, ale mohou se projevit prostřednictvím konverze.¹⁶⁸ Proces přijetí nového paradigmatu probíhá nelineárně, na způsob dialektického pohybu, pro nějž je příznačný moment krize starého paradigmatu, ale i vývoj ve směru paradigmatu nového. Lze tedy předpokládat, že moment krize předvídá nástup paradigmatu nového.

Tento nástup se však neodehrává ze dne na den, a nedochází tedy k jednoduché výměně rolí, je spíše „během na dlouhou trať“ lemovaným kontinuálně i diskontinuálně probíhajícími dějinnými fázemi.¹⁶⁹

165 ibid, s. 22

166 Co se týče tzv. normální vědy („Normalwissenschaft“) poukazuje Küng na analogie mezi přírodními vědami a teologií. I v rámci teologie lze určit normální vědu („Normalwissenschaft“), jejímž zájmem není falzifikovat vlastní postupy a výsledky bádání, ale spíše potvrzovat již ustálené vzorce zkoumání a ustálené modely rozumění. Srov. KÜNG; TRACY, Theologie – wohin? s. 46-47.

167 Srov. KÜNG, TRACY, Theologie – wohin? s. 52, 54

168 ibid, s. 58, srov. KÜNG, Theologie im Aufbruch, s. 254

169 „Ohne alle Irrungen und Wirrungen des Geschichtsprozesses in Schemata zu pressen, nimmt solche dialektische Geschichtstheorie sowohl die Kontinuität wie die Diskontinuität im Geschichtsprozeß ernst und bedeutet ein „Aufheben“ (im dreifachen Hegelschen Sinn) sowohl des Fortschritts- wie des Dekadenzschemas.“ In: KÜNG, Theologie im Aufbruch. s. 268

46

Změnu paradigmatu v teologii a náboženství hodnotí Küng jako komplex progresivních i regresivních postupů¹⁷⁰ a zároveň si klade otázku, co je konstantou nového teologického paradigmatu. Následně pak stanovuje dvě konstanty, které představují též póly kritické ekumenické teologie. První konstantu rozpoznává v současném zkušenostním světě, který vykazuje rysy ambivalentnosti a proměnlivosti zpochybňující starý paradigmatický řád, druhou konstantu představuje křesťanské poselství, v Písmu vyjádřené a dosvědčené slovo Boží. ¹⁷¹ Dějinný aspekt novozákonního poselství, který koresponduje s dějinností Božího zjevení zaznamenanou ve Starém zákoně, neztrácí přitom ze zřetele. Mezi těmito dvěma konstantami má probíhat vzájemná korelace, která však nemá ústit v uniformitu teologického myšlení, naopak má mu ponechat prostor pro široké spektrum uplatnění různých interpretačních metod a teorií, které se při přijímání těchto dvou konstant nepřou na poli dogmatiky, ale ze své názorové různosti spíše čerpají, a vzájemně se obohacují při vytváření komplexní jednoty interpretací. Příznačným rysem kritické ekumenické teologie, postmoderní v dnešním slova smyslu, je ono rozumění teologii jako produktu vývoje vzájemných kritických korelací mezi dvěma, Küngem určenými, konstantami, jejichž smyslem je konsensus.

Otázka po možném konsensu v teoreticko-praktickém chápání dnešní teologie zazněla již na výše zmíněné konferenci „Ein neues Paradigma von Theologie“.¹⁷² Hledaná odpověď na danou otázku měla být čitelná pro všechny bez ohledu na naukovou a dogmatickou diverzitu, které byl přiznán status organické součásti každého paradigmatu. Tato odpověď tedy měla vybalancovat nepoměr diversity vůči možné jednotě. Stejné metody práce pak Küng uplatnil ve svém projektu světový étos při hledání etického středu ve spleti plurality náboženství determinovaných kulturně-dějinnými procesy. Při určování nového paradigmatu v teologii stanovuje kritéria pro něj příznačná:

170 „Auch in der Religion bedeutet ein Paradigmenwechsel nicht einfach Fortschritt und nur Fortschritt.

Auch in der Religion wird im Paradigmenwechsel zwar vieles gewonnen, aber auch Manche Wahre und Gute des früheren Paradigmas verloren, vergessen, verdrängt.“ In: KÜNG, H. Theologie im Aufbruch, s.

265-266

171 KÜNG, Theologie – wohin? s. 73

172 KÜNG, Denkwege. Ein Lesebuch. Herausgegeben von Karl-Josef Kuschel, 1992, s. 281.

47

1) Teologie má být hodnověrná (pravdivá), zodpovědná ve víře. Taková teologie nepřijímá hotovou pravdu víry, ale stále ji znovu upřímně objevuje, a to ve službě bližnímu, která je vlastně službou pro jednotu církve Ježíše Krista.

2) Teologie má být svobodná, rozlišující mezi vlastním svědomím a nařízením ze strany církevních autorit.

3) Teologie má být kritická, podrobující přezkoumání svých problematických míst, metod zkoumání i s jejich výsledky.

4) Teologie má být ekumenická, uplatňující metodu dialogu, a to dvojím směrem-

„ad intra“ v rámci mezicírkevní ekumeny a „ad extra“ v rámci mimocírkevní světové ekumeny.

Küng však prostřednictvím klasifikace paradigmatických změn v dějinách teologického myšlení nezůstává pouze na poli křesťanství, ale rozšiřuje svůj zájem o možnost širší konfrontace křesťanství s náboženskou i mezioborovou pluralitou dnešní doby. Právě taková konfrontace koresponduje s momentem přechodu od moderny k postmoderně. Küng takový přechod klasifikuje rovněž jako stav produktivního přerodu od eurocentrismu k polycentrismu dnešní doby. Za podstatný znak takto definovaného období určuje vyšší míru spolupráce, komunikace, integrace a partnerství. V takto definovaném prostředí považuje za nutné vymezit jednotící linii, která by na jedné straně vnesla řád do uznané a v zásadě chtěné plurality, na druhé straně by ponechala jednotlivým aspektům pluralitního systému autonomii. Za takovou jednotící linii označuje světový étos, přičemž razí heslo: „Keine Weltordnung ohne Weltethos.“¹⁷³ Svůj postoj k procesu vznikajícího nového paradigmatu, pro nějž je příznačný mezináboženský dialog, Küng shrnuje slovy o potřebě stále nové transformace založené právě na skutečném dialogu a křesťanské angažovanosti křesťanské víry. Hodnotu všech náboženství vidí v jejich schopnosti zprostředkovávat životní smysl, garantovat nejvyšší hodnoty a bezpodmínečně platná pravidla.¹⁷⁴ I ony

173 KÜNG, Denkwege, s.294.

174 KÜNG, „Der Streit um Religionsbegriff“. In: Concillium. Internationale Zeitschrift für Theologie.1986, Heft 1. s. 2-4. Při snaze vymezit pojem náboženství zaměřuje se Küng na funkční hodnotu náboženství, když náboženství označuje za „Koordinatensystem, an dem sich der Mensch intellektuell, emotional, existentiell orientiert.“ Neopomíjí poukázat na rozdíl mezi náboženstvím a

„Quasi-Religion“, které postrádá transcendentní zdůvodnění a naopak se vztahuje k tomu, co má konečnou, relativní, nikoli absolutní hodnotu. s. 4.

48

jsou totiž řádnými cestami spásy společně s křesťanstvím, které však Küng považuje za

„mimořádnou“ cestu spásy.¹⁷⁵