Vymezení kategorie „humanum“ a jeho zdůvodnění v „divinum“

Univerzální dosah norem majících rozměr humanitních principů souvisí s komplexním pojetím lidstva, totiž s připodobněním lidstva k jedné lidské rodině.

549 TOWFIGH, Schöpfung und Offenbarung aus der Sicht der Bahá’í Religion, s. 43.

550 ´ABDU´L-BAHÁ, Pařížské promluvy, s. 143.

551 SHOGHI EFFENDI, Bahá’u’lláhův světový řád, s. 228.

552 ibid, s. 56.

553 HUTTER, Handbuch Bahá’í, s. 128.

554 Síla Smlouvy, s. 61.

123

Její koherence, o niž bahá’í víře jde, přímo závisí na míře funkčnosti eticko-duchovních principů, které bahá’í víra prezentuje jako aktuální normu žádoucí soudržnosti lidských vztahů. Za kritérium lidskosti považují bahá’í texty to, co prospívá lidstvu jako celku a co přispívá k jeho integritě ve smyslu sjednocování a následného realizování celosvětového míru, respektive „Největšího míru“. Smysl procesu sjednocování zdůvodňuje bahá’í víra odkazem na nejzazší normu, kterou je Bůh („divinum“), totiž bezvýhradná autorita veškerého rozhodování a jednání.

Smysl lidství je v bahá’í autoritativních textech klasifikován z hlediska rozpoznání či nerozpoznání Boha, potažmo jeho vůle, projevující se napříč dějinami. Moment rozpoznání staví člověka do situace rozhodnutí pro nebo proti při jednání korespondujícím s Božím zákonem. Takové jednání totiž determinuje možnost spásy.

Spásu člověka vyvozuje bahá’í víra z životní orientace člověka. Záleží totiž na tom, do jaké míry se člověk orientuje podle Boží vůle a do jaké míry a s jakou motivací sleduje Boží zákony. Dodržování Božích zákonů ovšem předpokládá osobní víru v jejich Božský charakter a v jejich životní smysl. Naplňování Božích zákonů by totiž bez předchůdné víry pozbývalo smyslu. Komplementarita víry a jednání tak ovlivňují možnosti spásy, která se týká jak jednotlivců, tak společenství. Pojetí lidství z hlediska bahá’í víry překlenuje individualistický aspekt spásy univerzalisticky zaměřeným výhledem na kolektivní eschatologický cíl. Oporu pro to čerpá ze zkušenosti jednoty, a to jednoty v trojím smyslu představující bázi světového míru, v němž budou platit duchovní principy podporující tezi: „humanum zdůvodněné v divinum“. Smysl dané výpovědi se ozřejmí právě v jednání orientovaném na hájení humanitních principů, zahrnujících důstojnost člověka. Zdůvodnění takového jednání není ryze racionalistické, ale jeho nejzazším zdůvodněním je Boží vůle, jejíž aktualizaci představuje právě bahá’í víra a její duchovní a institucionalizované principy s cílem ustavit celosvětový mír.

„Největší mír“, výraz pro zduchovnění světa, bude, dle Bahá’u’lláhových proroctví, značit „spojení všech národů světa v jedné univerzální Věci, jedné společné Víře“.⁵⁵⁵

„Největšímu míru“ bude ovšem předcházet „mír Menší“, k jehož dosažení přispějí, a v zásadě už z bahá’í hlediska přispívají, politické strategie, konkrétně v podobě uzavírání mezinárodních dohod zajišťujících kolektivní bezpečnost, ⁵⁵⁶ a to při

555 SHOGHI EFFENDI, Bahá’u’lláhův světový řád, s. 193

556 Shoghi Effendi poukazuje na Bahá’u’lláhem nastíněný systém kolektivní bezpečnosti, který pak dále vysvětlil ´Abdu’l-Bahá. In: SHOGHI EFFENDI, Bahá’u’lláhův světový řád, s. 227.

124

akcentování lidských práv a svobod. Nicméně, jak Shoghi Effendi uvádí, sjednocení světa se neuskuteční ryze politicko-ekonomickými strategiemi, takového cíle lze dosáhnout pouze z podnětu Bahá’u’lláhem zjeveného „Božího Programu“,⁵⁵⁷ o něj musí lidstvo usilovat, a to zodpovědně a s vědomím smysluplnosti takového cíle. Realizace tohoto cíle klade na každého věřícího konkrétní požadavky. Určitou sumu požadavků představuje to, co Bahá’u’lláh nazývá „přímou stezkou“,⁵⁵⁸ po níž má věřící jít, aby tak došel jednak osobní spásy, ale aby zároveň přispíval i ke spáse kolektivní. Že se způsob chození po dané stezce odehrává pod zorným úhlem Boží vůle, na niž člověk zodpovědně odpovídá a již naplňuje prostřednictvím plnění Božích přikázání, dokládá starozákonní postava Abrahama, kterého bahá’í texty považují rovněž za manifestaci Boží. Konkrétní etické postoje, jimiž se každý bahá’í věřící na přímé stezce má prokázat, jsou:

1) Povinnosti jednotlivce vůči Bohu (mj. bázeň Boží, důvěra v Boha, stálost ve víře, trpělivost),

2) povinnosti člověka vůči sobě samému (mj. osvobození se od všeho kromě Boha, čistota, cudnost, svatost),

3) povinnosti člověka vůči člověku (mj. usilování o spravedlnost ve vztazích, pravdomluvnost, důvěryhodnost, láska).

Určitý obecně formulovaný návod k žádoucímu jednání, tedy takovému, které koresponduje s Božími nároky na člověka, vyjadřuje Bahá’u’lláh takto: „Buď štědrý v dobách dostatku a vděčný v neštěstí. Buď hoden důvěry svého bližního a pohlížej na něj s jasnou a přátelskou tváří. Buď pokladem chudému, připomínkou bohatému, odpovědí na pláč potřebných, držitelem svatosti svého slibu. Buď poctivý ve svých soudech a opatrný ve své řeči. Nebuď k nikomu nespravedlivý a prokazuj všem lidem mírnost. Buď jako lampa pro ty, kdož kráčí v temnotách, buď radostí zarmoucenému, mořem žíznivému, přístavem nuznému a pomocníkem a ochráncem utlačované oběti.

Nechť se všechny tvé skutky vyznačují bezúhonností a přímostí. Buď domovem cizinci, balzámem trpícímu, pevnou věží prchajícímu. Buď očima slepému a vedoucím světlem

557 SHOGHI EFFENDI, Bahá’u’lláhův světový řád, s. 53.

558 Bahá’u’lláhovy Vybrané spisy. CX. „Vznešená Bytost praví: Ó děti lidí! Základním smyslem, jímž žije Víra Boží a Jeho Náboženství, je spravovat zájmy a prosazovat jednotu lidského pokolení a pěstovat ducha přátelství a lásky mezi lidmi. Nedovolte, aby se staly zdrojem rozkolu a nesvornosti, nenávisti a nepřátelství. Toto jest přímá stezka, pevně stanovená a nepohnutelná základna.“ s. 121. Srov. viz také TOBER, Tajan, Ein neues ius divinum?, s. 31.

125

pro šlépěje chybujícího. Buď ozdobou na tváři pravdy, korunou na čele věrnosti, pilířem chrámu poctivosti, dechem života pro tělo lidstva, korouhví zástupu spravedlivých, světlem nad obzorem ctnosti, vláhou pro prsť lidského srdce, archou na oceánu poznání, sluncem na nebi štědrosti, drahokamem v diadému moudrosti, zářícím světlem na obloze svého pokolení, ovocem na stromě pokory.“⁵⁵⁹

Z výše uvedeného vyplývá, že program sjednocování lidstva s cílem nastolit

„Největší mír“ je v prvé řadě záležitostí etickou, ačkoli v dílčích momentech uskutečňování se uplatňují i nástroje politicko-ekonomické. Bahá’í etika pak poskytuje nástroje uplatnitelné jak v oblasti individuální, tak v oblasti kolektivní. Směřuje k eschatologickému cíli artikulovanému právě formou „Největšího míru“. Jeho naplnění se již odehrává v součinnosti Boží vůle reflektující aktuální potřeby doby s lidskou odpovědí a odpovědností vůči Božím nárokům na člověka, artikulovanými prostřednictvím aktuální Boží manifestace, kterou je Bahá’u’lláh.

Lidstvo se tak z hlediska bahá’í teorie o postupném zjevování Boží vůle a o evolučním procesu, jehož je člověk součástí ve smyslu získávání vyšší míry vnímavosti vůči tomu, co Bůh v rámci dějin spásy sděluje s příchodem Bahá’u’lláha, dostalo do fáze dospívání.⁵⁶⁰ Pro fázi dospívání je příznačné uvědomování si vzájemné závislosti vyplývající z uvědomění si společné životní báze v její variabilitě.