Oblast vzdělávání, misijní aspekt bahá’í víry

161

komunikativního jazyka však nelze vnímat jako diktát, neboť již v samotných autoritativních textech je takový jazyk nazýván pouze jako pomocný dorozumívací prostředek. V praxi to znamená, že národní bahá‘í společenství užívají nadále svoje vlastní jazyky a pomocný jazyk využívají především při mezinárodních kontaktech.

Tento koncept pomocného jazyka ovšem není pouze technickou záležitostí, ale má svoje hluboké duchovní dimenze, neboť možnost užívat v komunikaci pouze jeden jazyk má z pohledu bahá’í víry posilovat jednotu mezi lidmi.

162

Dalším možným příkladem je angažovanost bahá’í věřících ve vzdělávání v rozvojových zemích, konkrétně v zemích Latinské Ameriky či Asie. Jedním z příkladů propojení bahá’í duchovních principů s výukou praktickým dovednostem je NEDI-institut (New Era Development Institute),⁷⁰² kde si mladí muži a ženy osvojují sociální dovednosti, které lze pojímat v intencích osobnostního růstu, a praktické dovednosti z rozličných oborů. V současné době dávají bahá’í společenství přednost budování vlastních vzdělávacích institucí pod vlastní správou. Takovéto školy využívají vzdělávacích osnov jednotlivých zemí a vlastní duchovní principy se snaží aplikovat až druhotně, a to především ve způsobech vzdělávání. Rovněž tam, kde to podmínky umožňují, doplňují tyto osnovy o řadu předmětů, které se opírají o principy víry.

Takovým příkladem je mimo jiné Townshendova mezinárodní škola v Čechách.⁷⁰³ Byla založena v r. 1992 v Hluboké nad Vltavou a pojmenována je podle irského humanisty G. Townshenda. V roce 1994 byla akreditována Ministerstvem školství České republiky jako šestileté soukromé gymnázium a zařazena do seznamu soukromých škol. Škola se profiluje jako místo, kde se studenti učí nejenom obsahům klasického studijního plánu, odpovídajícímu studijní náplni učiva školy gymnaziálního typu, ale i etickým obsahům potřebným pro život v globalizovaném světě. Školní plán čerpá z National Curriculum for England and Wales a z osnov Cambridge International Examinations.⁷⁰⁴

V edukačních plánech školy je zohledněn význam duševního a duchovního rozvoje člověka, k čemuž má přispívat výuka náboženství koncipovaná s ohledem na záměr seznámit žáky se širokou škálou světových náboženství. Poselství bahá’í víry škola využívá jako inspirační zdroj k dosažení stanovených cílů. Příslušnost studentů k bahá’í víře není podmínkou studia a žáci nemají povinnost účastnit se hodin, „Bahá’í Studies“, kde jsou podrobněji s touto vírou seznamováni. Školu navštěvují většinou žáci z vícejazyčných rodin, neboť výukovým jazykem je angličtina.

Vzdělávání se ovšem uskutečňuje i v rámci rodiny a bahá’í společenství. Bahá’í společenství dbají na duchovní vzdělávání vlastních členů mimo jakýkoli oficiálně existující vzdělávací systém. Za tímto účelem využívají celou řadu nástrojů vyvinutých bahá’í správními institucemi (Ruhi institut⁷⁰⁵). Do této kategorie patří pravidelné

702 http://info.bahai.org/article-1-8-1-13.html; HUTTER, Handbuch Bahá’í, s. 175.

703 HUTTER, Handbuch Bahá’í, s. 174.

704http://www.townshend.cz/sites/default/files/Townshend%20Curriculum%202013.pdf

705 Edukační materiály vzešlé z Ruhi institutu mají být chápány jako pomůcka, rámcový program možné inkorporace bahá’í principů do života jednotlivce a společenství. V současné době je k dispozici 6 knih,

163

aktivity, jako jsou např. studijní kroužky, dětské hodiny, deepeningy a mimořádné aktivity - letní a zimní bahá’í školy, které bývají tematicky zaměřené.

Toto vše ale v zásadě slouží k upevňování víry jednotlivých bahá’í věřících a k šíření víry jako takové. Jak vyplývá z textů Bahá’u’lláha, ´Abdu´l-Baháa a Shoghi Effendiho, je povinností každého věřícího šířit a posilovat bahá’í víru. Učení víry je tak základní součástí misijního aspektu bahá’í víry a jeho příkladem jsou mimo jiné Bahá’u’lláhovy dopisy vládcům a králům. Neméně jasně se k tomuto tématu vyjadřuje Shoghi Effendi v textu „The Advent of Divine Justice“, kde uvádí: „To teach the Cause of God, to proclaim its truths, to defend its interests, to demonstrate, by words as well as by deeds, its indispensability, its potency, and universality, should at no time be regarded as the exclusive concern or sole privilege of Bahá'í administrative institutions, be they Assemblies, or committees. All must participate, however humble their origin, however limited their experience, however restricted their means, however deficient their education, however pressing their cares and preoccupations, however unfavorable the environment in which they live. "God," Bahá'u'lláh, Himself, has unmistakably revealed, "hath prescribed unto everyone the duty of teaching His Cause." "Say," He further has written, "Teach ye the Cause of God, O people of Bahá, for God hath prescribed unto everyone the duty of proclaiming His Message, and regardeth it as the most meritorious of all deeds."⁷⁰⁶

což odpovídá i stupni náročnosti, respektive osvojení si obsahů. Viz např.:

http://bahai.homestead.com/Ruhi.html

706 SHOGHI EFFENDI, The Advent of Divine Justice, Wilmette: Bahá'í Publishing Trust, 1971. s. 45.

Dostupné z: http://bahai-library.com/writings/shoghieffendi/adj/adj.html#45

164

9 Závěr

Motivačním atributem světového étosu a bahá’í víry je vize nového světového řádu založeného na uznání společných hodnot, integrovaných do života jednotlivce i společenství. Světový étos představuje minimum toho, na čem se lze v jakékoli sféře lidského konání shodnout. Dané minimum se vztahuje k „neměnným měřítkům hodnot a základním osobním postojům“⁷⁰⁷ rozpoznaným v etické sféře jednotlivých světových náboženství. Étos tak hraje roli univerzálního komunikativního klíče k problémům lidstva, a to v globálním měřítku.

Důraz na komunikativní řešení problémů spočívá právě v ústřední intenci světového étosu, kterou je dialog. Světový étos, jak H. Küng uvádí, má postihovat široký rádius aktivit, kdy zvlášť žádoucí je propojenost s právem. Potenciál étosu, spočívající ve stanovení etických norem, nevyplývá ovšem z autonomního rozumu, ale z transcendentního zdroje, konkrétně z dědictví velkých náboženských a etických tradic lidstva. Právě z nich Küng příslušné formulace světového étosu vyvozuje. V této elementární fázi jsou světový étos a bahá’í víra zajedno.

Oba modely se shodují v tom, že náboženství a jejich etická regulativní funkce je zásadním determinujícím ukazatelem lidského jednání, ale zároveň nesnižují jednání, které se neodvolává na náboženskou dimenzi. Takovému jednání, které koresponduje s humanitními principy bez přímé vazby na náboženský zdroj etických regulativů, je rovněž přikládán význam. Toto jednání je považováno za legitimního činitele přispívajícího k realizování světového míru.

Oba modely rovněž reflektují změnu v dané historické epoše, jejíž průvodním rysem je krize a z ní vyplývající potřeba přeformulovat motivační aspekty lidského života v jeho obecném i konkrétním rozměru. Küngem rozpoznaná krize je nahlížena v kontextu změny paradigmatu, jehož průvodním znakem je polycentrismus namísto předchozích centralistických tendencí, které neberou v potaz potřebu spolupráce a holistického způsobu vidění života, a to i přes nutnou diversitu. Náboženská situace v postmoderním paradigmatu se pak vyznačuje polyreligiozitou.

Mám-li zhodnotit výsledky tázání po shodných normativních a strategických postupech, nahlížím je s ohledem na jejich univerzálně-komunikativní aspekty.

Skutečnost univerzality má své antropologické zdůvodnění a zdroj v náboženských

707 KÜNG.; KUSCHEL, Prohlášení ke světovému étosu, s. 16.

165

tradicích lidstva, v nichž hodnota člověka a jeho důstojnost jsou nepopiratelným limitem jednání. V tomto ohledu mají oba modely funkci regulativů jednání, čímž dávají najevo, že lidská svoboda by měla být limitována právě vědomím svobody druhého člověka. Vědomé a aktivní respektování této svobody, a z ní vyplývající důstojnosti, se promítá jak do konkrétních regulativních výpovědí, majících charakter norem, tak do strategických postupů obou modelů. Jejich zastřešujícím atributem je jejich komunikativní charakter tendující k vymezení konsensu, a to nikoli ve sféře doktrinální, ale etické. V ní se totiž lze dorozumět a realizovat onen zamýšlený mírový světový řád.

Nalezený konsensus na straně étosu klasifikuji jako reformně-pluralitní, zatímco v případě bahá’í víry jej klasifikuji jako transformačně-metanáboženský. Ze zjištěných konsensů pak vyplývají strategické postupy, jež oba modely aplikují v praxi, aby tak demonstrovaly a zároveň i dokázaly možnosti realizace žádoucího mírového světového řádu. Z hlediska určení konvergentních momentů vedoucích v konečném důsledku k realizaci mírového světového řádu lze konstatovat, že oba modely se setkávají na poli společné intence tak, že v centru jejich zájmu stojí vize nového, humánně založeného, světového řádu. V něm se pak mír má projevovat jako mír procesuální, a to v součinnosti s vědomím nutnosti změny smýšlení. Žádoucí změna smýšlení se sice opírá o nábožensky zdůvodněné humanitní principy, ale jejich univerzální platnost má být srozumitelná a aplikovatelná i v životě nenábožensky smýšlejících. V zájmu obou modelů je totiž blaho lidstva jako celku a globální realizace světového mírového řádu.

Bahá’í víra změnu smýšlení artikuluje na pozadí vystoupení nové Boží manifestace, která opakuje jednak předchozí etické apely, jednak přináší nové, s jejichž pomocí takřka revolučně usiluje o prosazení bahá’í světového řádu. Bahá’í světový řád, jak Shoghi Effendi uvádí, není srovnatelný s minulými ideami světových řádů. Novum bahá’í víry tedy tkví v realizaci toho, co zve světovým řádem, jehož teoretické zázemí se vyjevuje postupně, a to prostřednictvím administrativně zajištěných obsahů víry, odrážejících duchovně-etické standardy lidského jednání, které jsou ovšem neoddělitelné od poselství této víry.

Oba modely se setkávají na poli univerzálně stanovených regulativních postupů, globálně uplatnitelných, a to prostřednictvím komunikativních procesů, kterým na straně světového étosu odpovídá metoda dialogu a na straně bahá’í víry metoda konzultace.

166