Důvod k určení intencí v případě obou modelů tkví v rozpoznání krize a v následném stanovení diagnózy. Oba modely v ní vyjadřují jisté znepokojení nad stavem světa a zároveň formulují sumu intencí, jež považují za možný léčebný prostředek rozpoznané nemoci. Léčebný prostředek hledají v oblasti duchovně-etického jednání. Za ústřední intenci obou modelů lze považovat apel na větší lidskost a vyšší míru humanitně podloženého jednání. Oba modely danou intenci dále konkretizují a rovněž předvídají možné konotace žádoucího etického jednání v politické sféře, potažmo ve sféře, která zdánlivě nemá nic společného s náboženstvím nebo se přinejmenším nehlásí k uplatňování duchovních principů. Ty ovšem oba modely považují za podstatné determinanty lidského života v jeho individuálním i kolektivním rozsahu.
Z obou modelů zaznívá apel na životní integritu jak osobní, tak společenskou,715 na interakci, spolupráci a vzájemnost, a to nejprve na úrovni interreligiózní. Jejich záměr tkví v hledání řešení globálních problémů lidstva, což považují za základní úkol, nadto ještě univerzálně formulovaný. Za podstatný faktor možného klíče k řešení globálních problémů považují oba modely náboženství, z nich získávají mobilizační potenciál k uvědomění si duchovně-etické báze společné všem lidem na této Zemi. Uvědomění si společného, tedy společné etické báze, má být průvodním jevem, bez něhož by se realizace formulovaného cíle ztrácela v nedohlednu.
Pedagogický aspekt obou modelů je zřejmý, neboť klade důraz na změnu smýšlení ve smyslu změny motivace k jednání, tedy takovému jednání, které bude vedeno dialogicky v komplementaritě s lidsko-právním zdůvodněním. V preferování eticky zaměřeného jednání se oba modely shodují. Jejich intence směřuje k probuzení etického vědomí, a to způsobem akceptování společné etické báze lidstva zakotvené ve světových náboženstvích. Oba modely v nich rozpoznávají mírový potenciál
714 ´ABDU´L-BAHÁ, Pařížské promluvy 40.12., s. 117.
715 Z hlediska bahá’í víry je výrazem integrity představa o světě jako komplexním organismu zosobňujícího duchovní a materiální aspekty života. Küng vyvozuje životní integritu z důvěry v život a ve své vlastní já. Viz KÜNG, V co věřím, s. 90.
169
a univerzálně platné normy zahrnující aspekt bratrskosti a rovnoprávnosti.
Z univerzálně platných norem usuzují na jejich uplatnitelnost v jakékoli sféře lidského konání. Mír mezi náboženstvími je artikulován v intencích dialogické strategie bez popírání diferencí a vlastní identity jednotlivých náboženství. Kulturu porozumění, místo soutěže a rivality, vyžaduje jak světový étos, tak bahá’í víra, a to formou dialogu a zodpovědnosti při zachovávání humanitních principů. Princip zodpovědnosti je oběma modelům společným rysem, stejně tak jako změna smýšlení zahrnující právě vědomí zodpovědnosti za stav světa a vztahů v něm. Z polarity náboženství vyzdvihují potenciál životního smyslu a poskytování etických vodítek nutných k orientaci v životě.
Jak Küng uvádí, intencí světového étosu není jednota náboženství, ale mír mezi náboženstvími, respektive mírová koexistence, která nepopírá jednotlivé identifikační znaky těchto náboženství. Oběma modelům je vlastní idea míru. Mír nahlížejí procesuálně a klasifikují jej jako úkol, při jehož plnění se jim vyjevuje jako důležitý moment aspekt jednoty náboženství, chápaný ovšem rozdílně. Küng vnímá jednotu náboženství v institucionálním slova smyslu za nerealizovatelnou, neboť by docházelo k nežádoucímu stírání identifikačních znaků jednotlivých náboženství, zatímco bahá’í pojetí jednoty náboženství se vztahuje nikoli k institucionálně deklarovaným náboženstvím, ale k jejich transcendentní bázi, k jejíž aspektům patří právě i etické normosloví. Bahá’í víra má tak na mysli jednotu náboženství v její vertikalitě.
Výpovědi o jednom náboženství se vztahují k aspektu víry, důvěry a nalézání jistoty v rámci plurality náboženství, a v tomto ohledu je náboženství (víra) skutečně jen jedno.
Jakkoli rozdílné projevy víry existují, vždy se jedná o víru zacílenou směrem k Bohu, k transcendenci. Moment zacílení od věřícího člověka ven – nad člověka - je týmž pohybem jak např. u křesťana, tak např. u bahá’í věřícího.
Küngův světový étos má být bází jednání na individuální i kolektivní úrovni, jeho zdůvodnění je náboženské, ale funkční i pro nenábožensky smýšlející lidi, kteří se mohou orientovat dle humanitních principů. Intencí je inkorporace globálně platného étosu do oblasti vzdělávání, politiky, ekonomiky, vědy (humanitní i přírodní), a to za účelem obecného blaha, jehož synonymem je mírový světový řád. Küng formuluje politiku nového světového řádu („Global Governance“) jako eticky motivovanou a demokraticky legitimní. Nepopírá tedy autonomii lidského rozumu, tu však nahlíží z pozice věřícího křesťana. Na druhou stranu je ochoten tvrdit, že i pro nenábožensky smýšlejícího člověka mají etické limity validitu a jsou s to jej přimět k takovému
170
jednání, v jehož myšlenkovém poli je blaho lidstva. Plnění etických norem nespojuje nutně s vírou.
Bahá’í víra rovněž nespojuje procesy ve světě, které vykazují jistou míru eticky motivovaných procesů, pouze s vírou, ačkoli jí přirozeně připisuje roli podstatného determinanta v životě člověka. Jedině víra totiž může zajistit žádoucí zduchovnění.
Etizace světového řádu v sekulární oblasti tedy probíhá paralelně s procesem zduchovnění, o němž vypovídá a jež bahá’í víra očekává. Z hlediska bahá’í víry již sama existence OSN dokazuje integrující a mírové procesy, o nichž mluvil Bahá’u’lláh, tedy procesy naznačující postup od „Menšího“ k „Většímu míru“. Proces vedoucí k ustavení „Největšího míru“ popisuje ´Abdu’l-Bahá obrazem sedmi svící jednoty.716
„Největší mír“ formuluje jako výsledek dosažení dospělosti lidstva – tj. jeho duchovní zralosti,717 což představuje jednu z intencí bahá’í víry. O evolučním aspektu lidského ducha světový étos nepřímo vypovídá způsobem intencionálním, když mluví o potřebě vyšší míry humanity, jíž je člověk nadán. Podle Künga se člověk má stávat lepším člověkem. Žádoucí mírový řád ve světě si žádá vnitřní transformaci člověka ve smyslu duchovní obnovy,718 probuzení spirituálních sil prostřednictvím reflexe, meditace, modlitby a pozitivního myšlení.719 Jak Shoghi Effendi uvádí, „Největší mír“ bude výsledkem spiritualizace lidstva a naváže na předchozí „Menší mír“. Jeho legislativní zajištění reprezentuje Světový dům spravedlnosti, a to již teď, v době utváření „Menšího míru“ v oblasti sekulární sféry. Reprezentací sekulární sféry je OSN a další organizace, které buď s OSN přímo spolupracují nebo jsou s ní ideově svázány. V takto pochopeném procesu utváření vize světového míru figuruje světový étos jako významný motivační článek. Odvolává se jednak na náboženské tradice, zároveň se však také hlásí k „Všeobecné deklaraci lidských práv“ OSN z roku 1948, jejíž obsahovou výpověď
716NAKHJAVÁNÍ, Auf dem Weg zur Weltordnung, s. 29-30.
717 „Chci, abyste pochopili, že hmotný pokrok a duchovní pokrok jsou dvě velmi odlišné věci a že pouze tehdy, jde-li hmotný pokrok ruku v ruce s duchovností, může nastat nějaký opravdový pokrok a „Největší Mír“ zavládnout na světě. Kdyby se lidé řídili Svatými Radami a Učením Proroků, kdyby ve všech srdcích svítilo Boží Světlo a lidé byli opravdu zbožní, zakrátko bychom spatřili na Zemi mír a Království Boží mezi lidmi. Kdyby tělo neoživovala duše, přestalo by existovat. Vroucně se modlím, aby duchovnost na světě vždy vzrůstala a zvětšovala se, aby byly lidské mravy osvícené a aby zavládl mír a svornost.“ In: ´ABDU´L-BAHÁ, Pařížské promluvy, 34.6, s. 97-98.
718 KÜNG, KUSCHEL, Prohlášení ke světovému étosu, s. 17.
719 ibid, s. 26-28.
171
v rovině práva potvrzuje a prohlubuje z hlediska étosu. Míní tím „plnou realizaci nedotknutelnosti lidské osoby, nezcizitelnost svobody, principiální rovnost lidí a nutnou solidaritu a vzájemnou závislost všech lidí.“720
Z hlediska bahá’í víry jsou konvergence obsahu světového étosu a bahá’í víry zřejmé.721 To, o čem vypovídá světový étos, k čemu směřuje a jak se uplatňuje, odpovídá Bahá’u’lláhem předvídaným procesům, které klasifikuje jako sféru „Menšího míru“. Dle klasifikace Shoghi Effendiho bude utváření světového míru probíhat třístupňově: ¨
1. „Menší mír“ (Sulh-i-Asghar), v jehož rámci dojde k politickému sjednocení.
2. „Větší mír“ (Sulh-i-Akbar), který představuje mezistádium, v jehož rámci dojde k procesu zduchovnění lidstva.
3. „Největší mír“ (Sulh-i-A´zam), v jehož rámci dojde k difuzi ras, náboženství, tříd, kast, národů.
Shrnu-li stupňovitý proces utváření světového míru z hlediska bahá’í víry, pak
„Menší mír“ se odehrává jak v sekulární oblasti prostřednictvím politických aktivit (spojených mimo jiné s působením OSN a mezinárodních organizací), tak v oblasti bezprostředního působení bahá’í víry (bahá’í společenství), jejíž soudržnost a působnost zajišťuje bahá’í administrativně-správní struktura s nejvyšší institucí - Světovým domem spravedlnosti.