Určení pojmu „Bůh“ a teorie o postupném zjevování Boží vůle

112

Takové nalézání a z něho vyvozené závěry však v žádném případě nemají autoritativní váhu,⁴⁸⁶ neboť příslušná usnesení v oblasti stanovení zákonné pravdy přísluší sboru členů Světového domu spravedlnosti.

113

vlastnostech a jeden ve Svém díle.“⁴⁹² Nadto mluví Bahá’u’lláh o „Slovu“ bez toho, že by uváděl přímou spojitost s Ježíšem. „Věz dále, že Boží Slovo – pochválena budiž Jeho sláva – je vyšší a daleko přednější než to, co mohou smysly zaznamenat, neboť je posvěceno od jakékoli vlastnosti či substance. Bylo projeveno bez jakékoli slabiky či zvuku a není ničím jiným, než Božím nařízením, jež proniklo všemi stvořenými věcmi…Boží Slovo je příčinou, která předcházela stvořenému světu…“⁴⁹³ Bahá’í teologie tedy pojímá ono „Slovo“ v jeho dynamičnosti, v linii starozákonního mluvení oBožím slovu a jeho stvořitelském potenciálu (Gn 1; 2S 7,21).⁴⁹⁴ Boží slovo tak není nikdy identické se slovem lidským, o čemž vypovídá nejenom starozákonní text, ale i texty novozákonní, když exemplární je v tomto ohledu novozákonní list Jakubův (Jk 1,18-27). K vlastnostem Božího slova, jak uvádí Bahá’u’lláh, náleží jeho schopnost transformovat lidské životy,⁴⁹⁵ obsahuje nekonečné množství významů⁴⁹⁶ a je tvořivé.⁴⁹⁷

Jak z bahá’í autoritativních textů vyplývá, Bohu, přes jeho skrytost, náleží role

„Stvořitele nebes“,⁴⁹⁸ „Pána všech jmen“,⁴⁹⁹ „Svrchovaného Ochránce“,⁵⁰⁰ „Nejvyššího, Nejmocnějšího, Nejvznešenějšího, Vševědoucího“,⁵⁰¹ „zdroje nekonečné milosti“⁵⁰² apod.

Bahá’í texty deklarují Boží jednotu formulovanou jako vztah Boží podstaty, vlastností a díla. Bahá’u’lláh a ´Abdu’l-Bahá užívají pro ilustraci Boží jednoty obraz

492 Bahá’u’lláhovy Vybrané Spisy. XCIV, s. 108.

493 Bahá’u’lláhovy Desky, s. 122

494 Jedná se o starozákonní knihy: První Mojžíšova (Genesis 1 a o 2 druhou Samuelovu).

495 „Každé slovo, jež vyplyne z úst Božích, je obdařeno takovou mocností, že může naplnit novým životem kteroukoli lidskou schránku, jste-li z těch, kdož rozumí této pravdě.“ In: Bahá’u’lláhovy Vybrané spisy. LXXIV, s. 80.

496 Peter J. Khan, jehož článek „Some Aspects of Bahá’í Scholarship“ pojednává o pojetí Božího slova v Bahá’í náboženství vyjmenovává jeho ústřední aspekty, k nimž náleží kreativita Božího slova. „…we regard the Creative Word as limitless in its meaning, of a character radically different from any other statements, because it is the Holy Word. It is the Word of the Manifestation of God, and it can‘t us convey an infinite degree of meaning in various forms.“ In: KHAN, Peter J, Some Aspects of Bahá’í Scholarship. The Journal of Bahá’í Studies, Volume 9, Number 4. 1999. s. 45.

497 BAHÁ´U´LLÁH, Kniha Istoty. Kitáb-i-Íqán, s. 14.

498 Bahá’u’lláhovy vybrané texty. XIV, s. 16

499 ibid, s. 19

500 ibid, s. 17

501 ibid, s. 20

502 ibid, s. 27

114

slunce, paprsků a světla. Takováto ilustrace vnitřních vztahů odehrávajících se v rámci Boha má své analogie v křesťanském trojičním učení. Bahá’í přirovnání Boha a jeho působnosti ke slunci není ovšem novinkou, neboť Órigenés⁵⁰³ či Tertullianus⁵⁰⁴ rovněž užili obrazu slunce či světla, aby tak vyjádřili boží dynamiku. Boží jednota se z hlediska Bahá’í autoritativních textů projevuje ve vztahu, který lze vyjádřit pomocnými pojmy:

1. Bůh – Slunce. 2. Duch Svatý – paprsky.⁵⁰⁵ 3. Manifestace – zrcadlo, projev Božské slávy a pramen svatosti,⁵⁰⁶ „posvátné zrcadlo,⁵⁰⁷ „úsvit pradávné slávy, zástupce toho, kdo je středobodem vesmíru, jeho podstatou a konečným cílem“.⁵⁰⁸ Tento vztah, mající konstantní strukturu, se z hlediska bahá’í teologie kontinuálně opakuje, byť se jeho výpovědní hodnota a působnost proměňuje, a to v závislosti na duchovní vyspělosti lidstva. Takto vztahově zprostředkovanému bytí Boha odpovídá bahá’í představa o trojdimenzionální struktuře světa:⁵⁰⁹

a) Boží svět mající transcendentní ráz.

b) Svět stvoření.

c) Svorník Božího světa a světa stvoření (jedná se o svět zjevení čili svět božího příkazu, který bahá’í teologie ztotožňuje s Božími manifestacemi, které však nejsou

503 ORIGEN, On first principles. Chapter I./6: Sometimes our eyes cannot look upon the light itself, that is, the actual sun, but when we see the brightness and rays of the sun as they pour into our windows, it may be, or into any small openings for light, we are able to infer from these how great is the source and fountain of physical light. So, too, the works of divine providence and the plan of this universe are as it were rays of Goďs nature in contrast to his real substance and being, and because our mind is of itself unable to behold God as he is, it understands the parent of the universe from the beauty of his works and the comeliness of his creatures.“ s. 10

504 „I když paprsek vyzařuje ze slunce, je částí celku, slunce. Ale i slunce bude v paprsku, poněvadž paprsek je součástí slunce, neodděluje se od podstaty slunce, je jen prodloužením slunce. Proto Duch z Ducha, Bůh z Boha a Světlo ze Světla. Mateřská podstata (materia matrix) zůstává neporušená a nedotknutá, i když by měla mnoho vlastností. Tudíž co z Boha vyšlo, je Bůh i Boží Syn a oba jsou jeden Bůh.“ In: NOVÁK, Josef, Čtvrtá patristická čítanka: Tertullianus - Apologeticum, Česká katolická charita, Praha, 1987, s. 41

505 MATTHEWS, Gary, L. He Cometh with Clouds. A Bahá’í View of Christ’s Return, s. 55; 62-63.

506 Bahá’u’lláhovy vybarné spisy. LXXXVII, s. 97.

507 „Každý z nich je Boží zrcadlo, neodrážející nic než Jeho Já, Jeho Krásu, Jeho Moc a Slávu, kdybyste jen rozuměli.“ In: Bahá’u’lláhovy Vybrané spisy. XXX. s. 41. Srov. SCHAEFER, Heilsgeschichte und Paradigmenwechsel, s. 148

508 BAHÁ´U´LLÁH, Kitáb-i-Íqán, s. 74-75, odstavec 106.

509 SCHAEFER, Heilsgeschicte und Paradigmenwechsel, s. 144.

115

totožné s inkarnacemi). Boží jednota, byť strukturovaná, tak obsahuje aspekt konstantní i proměnný, promítající se do určení trojí jednoty:⁵¹⁰ jednoty Boha, manifestací, lidstva.

Proměnná se týká variability Božích manifestací vycházejících z konstanty Boží podstaty. Aspekt konstanty spočívá v opakující se stejnosti úlohy Božích manifestací, jejíž podstatou je přivádění lidstva k Bohu ve smyslu poznávání jednoho pravého Boha.⁵¹¹

Víra v jednotu všech manifestací koresponduje s konceptem o postupném zjevování Boží vůle („progressive revelation“). Bahá’u’lláhova slova o Božím neukončeném procesu zjevování obsahují myšlenku o dvojím aspektu Boží vůle, která se projevuje v závislosti na mentálním a duchovním stavu lidstva. Boží slovo nemůže být projeveno v plné síle, neboť by žádný člověk nebyl schopen unést jeho plnou výpovědní hodnotu. ⁵¹² Ta se tak v dějinách spásy ozřejmuje prostřednictvím manifestací postupně.⁵¹³ Boží manifestace demonstrují dynamiku a kreativitu Boží vůle, nikoli však v plné míře, ale vždy postupně a způsobem odkazu, a to s ohledem na její transcendentní povahu.

Bahá’í autoritativní texty zmiňují např. Ježíše Krista jako Boží Slovo,⁵¹⁴ které manifestuje Boží kvality (vlastnosti) v úplnosti při vědomí toho, že ony kvality vždy náležely Bohu (od věčnosti), jsou od něj neoddělitelné a prostřednictvím Ježíše se lidstvu projevují v míře, kterou dokáže pojmout. ´Abdu’l-Bahá nadto poznamenává, že Kristova nebeská podstata „žije navěky a je tak příčinou věčného života“.⁵¹⁵ Tento charakter, totiž odvozování svého pozemského postavení z jedné nebeské podstaty, je však základním rysem všech zakladatelů velkých náboženství, tedy např. Mojžíše, Muhammada, Buddhy, Zarathustry, Bába či Bahá’u’lláha. A právě proto totožnost

510 Viz např. TOWFIGH, Emanuel, Vahid, Die rechtliche Verfassung von Religionsgemeinschaften.

Tübingen: Mohr Siebeck 2006. s. 47-51.

511 „Jeho stvoření bylo vždy, a Projevy Jeho Božské slávy a Jasné Prameny věčné svatosti byly od nepaměti sesílány s pověřením svolávat lidstvo k jednomu pravému Bohu.“ In: Bahá’u’lláhovy Vybrané spisy. LXXXVII, s. 97.; Srov. SCHAEFER, Heilsgeschichte und Paradigmenwechsel, s. 142.

512 Bahá’u’lláh praví: „Jestliže by bylo Slovu dovoleno uvolnit náhle všechny síly, které v sobě skrývá, žádný člověk by neunesl váhu Zjevení tak mocného.“ In: Bahá’u’lláhovy Vybrané spisy. XXXIII, s. 43.

Srov. Starý zákon, Exodus 33, 20: „Dále pravil: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“.

513 K dalším manifestacím dle bahá’í autoritativních textů náleží Abraham, Mojžíš, Zarathustra, Ježíš Kristus, Mohammed, Báb a Bahá’u’lláh, přičemž Bahá’u’lláh nepředstavuje definitivní manifestaci, neboť vyslovování Boží vůle záleží ryze na Bohu samotném.

514 Prolog Janova evangelia rovněž vypovídá o Slovu: J 1, 1.

515 ´ABDU´L-BAHÁ, Odpovědi na některé otázky, s. 105

116

Bahá’u’lláha s Kristem odvozuje bahá’í teologie z přesvědčení o esenciální jednotě Božího slova prosloveného jak v Kristovi, tak v Bahá’u’lláhovi. Bahá’u’lláh sám se dokonce ztotožňuje s Kristem, a to v kontextu Ježíšova mluvení o příchodu Přímluvce.⁵¹⁶ S totožností Krista a Bahá’u’lláha se bahá’í teologie vyrovnává ve formulacích o Kristových duchovních kvalitách, jimiž Kristus, a tím i Bahá’u’lláh, zpřítomňují Boha na zemi. Kristus, respektive Bůh na zemi, je tentýž jako Bahá’u’lláh manifestující Boha, respektive jeho „Slovo“ v Bahá’u’lláhovi ztělesněné.⁵¹⁷ Totožnost Ježíše Krista s Bahá’u’lláhem však nezdůvodňuje bahá’í teologie pouze z hlediska jednotného zdroje, respektive ze slova Božího, ale činí tak i s odkazem na jejich utrpení, jehož primárním účelem bylo odpuštění hříchů.⁵¹⁸

U. Schaefer označuje novou manifestaci za „skandalon“,⁵¹⁹ poněvadž jejím údělem je nepřijetí, výsměch, zneuznání, jak dokazuje vystoupení Ježíše či Muhammada. (srov.

J 1,10-12⁵²⁰; Korán 36:29-31⁵²¹). Skandální na jejich životě je totiž napětí mezi přijetím a nepřijetím, kdy zřejmost „skandalonu“ se dává poznat v pobouření, ale i v bláznovství majícím své důsledky z hlediska spásy člověka, o čemž vypovídá apoštol Pavel v listu Korintským (1 Kor 1,22-23).⁵²² Jím vylíčená paradoxie víry se vyslovuje v prožitku utrpení, v životním postoji, jehož horizontem je Boží spravedlnost, ozřejmující se poslušností Bohu a láskou k bližnímu. Obojí tak nestojí v protikladu, ale ve vztahu, neboť láska k bližnímu je jiným vyjádřením poslušnosti Božímu zákonu a v konečném

516 BAHÁ´U´LLÁH, Kitáb-i-Íqán , s. 32-33, odstavec 19.

517 „Bahá’u’lláh ist nicht nur Überbringer der göttlichen Heislbostschaft, in Ihm geschieht Theophanie, in Ihm ist Gott den Menschen sichtbar geworden.“ In: SCHAEFER, Heilsgeschichte und Paradigmenwechsel, s. 178.; Srov. FARROKHZAD, Der Fluss der Wahrheit, s. 372.

518 „Both Christ and Bahá’u’lláh suffered, even though they were innocent, to transform the lives of people who are guilty of many sins. Their suffering can be equated because both the suffering of Bahá’u’lláh and of Christ cause the qualities of divinity to be revealed to us.“ In: SOURS, Michael, Preparing for a Bahá’í/Christian Dialogue. Vol. 1. Understanding Biblical Evidence, s. 132.

519 SCHAEFER, Udo, Der Bahá’í in der modernen Welt: Strukturen eines neuen Glaubens, Hofheim-Langheim, Bahá’í Verlag, 1981, s. 171-173.

520 „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“

521 Ó, jak jsou služebníci Moji k politování! Vždyť nepřišel k nim posel žádný, aby se mu neposmívali.

Což nevidí, kolika pokolením před nimi jsme zahynout dali“.

117

důsledku ústí do spásné fáze naplnění života. Paradoxie si žádá rozhodnutí podnícené skutečností „skandalonu“. Na životě proroků demonstruje paradox víry také

´Abdu’l-Bahá, podle něhož se vyjevuje právě ve skutečnosti jejich utrpení a umírání za

„Věc Boží“. S odkazem na jeho životní program, v němž se ukazuje prožitá cesta utrpení, vypovídá o paradoxii u Ježíše Nový zákon, ne jinak tomu bylo u Bába a Bahá’u’lláha, o čemž přinášejí svědectví bahá’í autoritativní texty. Paradoxii utrpení zdůvodňuje ´Abdu’l-Bahá nesmrtelností ducha a následně i skutečností věčného života.

„Kdyby nebyl duch nesmrtelný, jak by mohly Projevy Boha snášet tak hrozné zkoušky?

Proč skonal Ježíš Kristus tak strašlivou smrtí na kříži? Proč Muhammad snášel pronásledování? Proč Báb podstoupil tu nejvyšší oběť a proč strávil Bahá’u’lláh léta svého života ve vězení? Proč by mělo všechno to utrpení existovat, kdyby nemělo být důkazem věčného života ducha?“⁵²³ Se stavem nepřijetí aktuální Boží manifestace se vyrovnává Bahá’u’lláh v „Knize jistoty“ ⁵²⁴ a následně ´Abdu’l-Bahá v „Pařížských promluvách“, aby tak explikovali rozpor mezi Boží vůlí a vůlí lidskou, neschopnou rozpoznat v konkrétní Boží manifestaci výraz Boží vůle a neschopnou rozlišit pravý význam svatých Písem.⁵²⁵ Z tohoto vyplývá dichotomie mezi svatostí Písma a jeho následnou interpretací stoupenci velkých světových náboženství, na niž často poukazují bahá’í autoritativní texty, a považují ji za opakující se nešvar, jemuž chtějí zabránit vlastními hermeneutickými pravidly vyplývajícími z jejich zjevených textů.

522 „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.

Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“

523 ´ABDU´L-BAHÁ, Pařížské promluvy, s. 85.

524 BAHÁ´U´LLÁH, Kitáb-i-Íqán, s. 28-30, odstavce 13-15.

525 „Když Kristus přišel, odsoudili Ho, zabili a tvrdili: „Toto není Ten, kterého očekáváme. Pohleďte, až přijde Mesiáš, pak znamení a zázraky potvrdí, že On je vpravdě Kristem…Ježíš přišel z Nazaretu, což není neznámé místo. Ve Svých rukou nenesl žádný meč, dokonce ani hůl ne. Neseděl na Trůnu Davidově, byl chudým mužem. Zreformoval Zákon Mojžíšův a porušil den Sabatu. Nedobyl Východ ani Západ, ale Sám byl podřízen římskému Zákonu. Nepovýšil Židy, ale učil rovnoprávnosti a bratrství a káral zákoníky a farizeje. Nepřinesl vládu míru, neboť během Jeho života dosáhla nespravedlnost a krutost takového stupně, že dokonce i On Sám se stal jejich obětí a zemřel ostudnou smrtí na kříži. Takto Židé smýšleli a mluvili, protože nerozuměli Písmům ani slavné pravdě, kterou obsahovala. Doslovný obsah znali nazpaměť, ale ze životadárného ducha Písem neporozuměli ani slovu.“ In: ´ABDU´L-BAHÁ, Pařížské promluvy, s 52.

118