Interkulturální komunikace

Kulturní vzorce, resp. kultura jíž byli jednotliví lidé formování, velmi silně ovlivňuje způsob, jak na sebe lidé reagují a jak spolu komunikují. Děje se tak na obecné úrovni a jednak má toto ovlivnění specifickou podobu.

Na obecné úrovni určují kulturní vzorce témata, o kterých se v dané kultuře hovoří a o čem se nehovoří. Pokud se v interakci setkají lidé, jejichž kulturní vzorce jsou odlišné, pak velmi často dochází k nedorozuměním. Lidé přikládají nestejnou váhu a význam sdělení, vnímají odlišně signály, které jim druhá strana vysílá, mylně interpretují vztahy v interakci a tím také její celkový kontext. K takovýmto nedorozuměním dochází i v rámci jedné kultury, ale mezi kulturami je pravděpodobnost nesprávné interpretace toho, co se v interakci skutečně děje, výrazně vyšší (Nový, 1996).

Mezi nejvýznamnější příčiny kulturně podmíněných konfliktů patří ty, které vznikají v průběhu komunikačního procesu, tzn. v procesu přenosu informací mezi dvěma subjekty:

vysílajícím a příjemcem informace.

K poruchám v průběhu komunikačního procesu může dojít zejména v procesu „dekódování“ a

„přijímání zpětné vazby“. Komunikace mezi lidmi různých kultur v sobě zrcadlí různé kulturně podmíněné interpersonální a organizační vztahy a vzory jednání, které mohou být příjemcem chybně interpretovány. Efektivnost komunikačního procesu je podmíněna také přijímáním zpětné vazby, kterou si vysílající ověřuje pochopení a účinek svého sdělení a sleduje reakci příjemce.

Jako nejčastější bariéry efektivního průběhu komunikace mezi lidmi z různých kultur můžeme identifikovat následující:

• Jazyková bariéra – tento problém je více než jasný, pakliže lidé v týmu neovládají společný jazyk, tak je nemožné úspěšně spolupracovat. Pro potřeby této práce, zejména pak její praktické části, je tento problém jaksi opomenut, resp. je zde předpoklad, že členové týmu ovládají jeden společný jazyk, tudíž jsou schopni se domluvit.

• Přijímání zpětné vazby – mezinárodní firmy se často výrazně liší ve formě a četnosti podávání zpětné vazby. Například americké firmy mají ve srovnání s evropskými a asijskými většinou udržovat velmi četné interakce.

• Různá míra explicistnosti či implicitnosti komunikačního procesu – tento druh bariéry je výlučně kulturně podmíněný. O explicitnosti komunikace se dá hovořit tehdy, je-li předávání informace jasné, jednoznačné a přímé. Ten, kdo podává zprávu přesně vyjádří, co má na mysli. Existuje malý rozdíl mezi verbálním obsahem sdělení a jeho skutečným významem. Kontext má v tomto případě malý význam pro správné pochopení obsahu sdělení. Naopak implicitní komunikace znamená, že skutečný význam sdělení je třeba vyrozumět mezi řádky, z kontextu a různých neverbálních signálů. Proces „dekódování“ sdělení je obtížnější. Typickými představiteli explicitního způsobu komunikace jsou Švýcaři, Němci a Skandinávci, implicitní způsob komunikace je naopak vlastní Arabům a zejména Japoncům.

• Vliv kulturně podmíněného očekávání příjemce zprávy. Vnímání, percepce, představuje subjektivní proces, v jehož průběhu člověk určitým způsobem vidí realitu.

Toto vnímání může být ovlivněno či deformováno vlastními očekáváními příjemce zprávy.

• Různý výklad neverbální komunikace – její „dekódování“ je výrazně kulturně podmíněné a sehrává při komunikaci velmi důležitou úlohu. Jako problematické se mohou jevit následující oblasti:

- Rozdíly ve využívání prostoru – proxemika – kde se rozlišují čtyři typy vzdálenosti mezi osobami při interpersonálním kontaktu, a to intimní, osobní, sociální a veřejná. A právě vnímání tohoto prostoru je např. u asijských kultur výrazně odlišné.

- Haptika – oblast bezprostředního dotykového kontaktu s druhou osobou – příkladem haptiky může být podání ruky, políbení či obejmutí. Zejména způsob přivítání nebo loučení je kulturně velmi odlišný.

- Gestikulace – problém gestikulace je, že určité druhy gest mají rozdílný skrytý význam, který může být příslušníkem jiné kultury interpretován naprosto mylně. - Mimika a oční kontakt – sledování očima může napomoci při udržování pozornosti

a povzbuzování spolupracovníků. Intenzita očního kontaktu je ale opět kulturně podmíněná (Zadražilová, 2004).

Konkrétní specifická nedorozumění vznikají z toho, že lidé považují svoje kulturní vzorce za obecně platné a přirozené.

Při setkání s jinou kulturou, ve které se dostaneme do konfrontace s jinak utvářenými hodnotami, automaticky nastupuje reakce, že se jedná o něco nepřirozeného, směšného, nedokonalého a nepatřičného. Každý manažer i řadový zaměstnanec mezinárodní firmy musí však tyto spontánní reakce umět přibrzdit a naučit se vnímat člověka z jiné kultury pouze jako rozdílného a neposuzovat jeho hodnoty měřítkem hodnot vlastních.

V podnikové komunikaci se vyplatí věnovat úsilí na to, aby probíhala co nejefektivněji, protože efektivnost komunikace se přímo promítá do efektivnosti práce. Komunikace stejně jako interakce je obtížnější v podnicích, kde se střetávají rozdílné národní kultury.

Naučit se lépe komunikovat v interkulturálním prostředí neznamená jenom efekt v lepších výsledcích firmy, ale má to prokazatelně pozitivní vliv i na vlastní růst a seberozvoj pracovníků (Nový, 1996).

Naučit se dobře komunikovat mimo rámec vlastní kultury proto znamená projít třemi základními fázemi učení této sociální dovednosti:

2. Získání znalostí o jiné kultuře (jiných kulturách) 3. Vlastní zkušenosti s aktivní komunikací (Nový, 1996).

Základní podmínkou úspěchu je pochopení. Toto poznání je základním kamenem pro vytvoření postoje kulturního relativismu. Ten je nezbytný pro chápání odlišných kultur nikoli prostřednictvím měřítek vlastní kultury, ale prostřednictvím ochoty porozumět rozdílům, pochopit jejich smysl a funkci, kterou v dané kultuře mají.

Interkulturální komunikaci lze naučit. Všichni lidé pro to nemají ale stejné předpoklady. Lidé tolerantní, stabilní a ochotní se odpoutat od svých dosavadních představ, které si v sobě utvořili, mají pro učení lepší předpoklady než lidé příliš zahledění do sebe, emocionálně nestabilní a s nízkou osobní tolerancí k neznámým hodnotám.