Bankovní institut vysoká škola Praha
Katedra Ekonomických a sociálních věd
Bankovní sektor a jeho vývoj v období transformace
Diplomová práce
Autor: Petra Vocetková
Studijní obor: Finance
Vedoucí práce: PhDr. František Jirásek, Csc.
Praha Duben 2006
Prohlášení:
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.
V Praze dne 6.4. 2006 Petra Vocetková
Poděkování:
Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Františku Jiráskovi, Csc. za odborné vedení mé diplomové práce.
Anotace práce:
Práce je zaměřena na analýzu bankovního sektoru v České republice se
zaměřením na jeho vývoj po roce 1989. Zabývá se hlavními příčinami problémů bank v době transformace bankovnictví a popisuje jak v této době pomáhal stát bankám, ať uţ formou odkupu špatných úvěrů nebo privatizací. Je potřeba říci, ţe po bouřlivých 90.
letech se bankovní sektor stabilizoval a v dnešní době uţ nehrozí opakování bankovní krize.
OBSAH:
ÚVOD 1
1. FUNKCE A ČINNOST BANK 2
1.1 BANKA – FINANČNÍ ZPROSTŘEDKOVATEL 2
1.2 BANKA – TRŽNÍ SUBJEKT 2
2. PRÁVNÍ ÚPRAVA BANKOVNICTVÍ V ČR 4
3. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA 8
3.1 VSTUP ČR DO EMU 9
4. ČLENĚNÍ OBCHODNÍCH BANK 11
4.1 ČLENĚNÍ PODLE STRUKTURY BANKOVNÍCH PRODUKTŮ 11 4.2 ČLENĚNÍ PODLE ROZSAHU POSKYTOVANÝCH SLUŽEB 12
4.3 ČLENĚNÍ PODLE VLASTNICTVÍ 13
4.4 SPECIALIZOVANÉ BANKY 14
5. VZNIK A VÝVOJ BANKOVNICTVÍ V ČR 20
5.1 BANKOVNICTVÍ DO ROKU 1989 20
6. VÝVOJ OD ROKU 1990 24
6.1 EKONOMICKÉ PROSTŘEDÍ 25
6.2 SYSTÉM VNĚJŠÍ KONTROLY 26
7. STRUKTURA BANKOVNÍHO SEKTORU 30
7.1 KOMERČNÍ BANKOVNICTVÍ 30
7.2 CENTRÁLNÍ BANKOVNICTVÍ 31
8. ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ BANK V ČR 33
8.1 ŘEŠENÍ ŠPATNÝCH ÚVĚRŮ 35
8.1.1 ŘEŠENÍ ŠPATNÝCH STARÝCH ÚVĚRŮ 35
8.1.2 ŘEŠENÍ ŠPATNÝCH NOVÝCH ÚVĚRŮ 38
9. PRIVATIZACE BANK 42
9.1 FORMY PRIVATIZACE 43
9.2 PRIVATIZACE BANK V ČR 44
9.3 PRIVATIZACE JEDNOTLIVÝCH BANK 45
ZÁVĚR 53
SEZNAM LITERATURY 55
PŘÍLOHA č. 1 56
PŘÍLOHA č. 2 58
PŘÍLOHA č. 3 59
ÚVOD
Řada bank v České republice se od zahájení reformy v roce 1990 dostala do problémů. Dvě problémové situace lze označit za bankovní krizi, kterými se vyznačovala transformace českého bankovního sektoru. Základním důvodem problémů bank byly špatné úvěry. Obě bankovní krize se lišily počtem, velikostí a způsobem vzniku bank, coţ také ovlivnilo přístupy k řešení. V roce 1996 byla bankovní krize spojena s úpadkem vyššího počtu malých bank, které vznikly aţ po roce 1990. V letech 1998 – 2000 se krize naopak týkala čtyř velkých bank z nichţ dvě působily jiţ v období před bankovní reformou a další dvě byly zaloţeny v přímé souvislosti s touto reformou.
Všem těmto bankám se státním podílem byla poskytnuta pomoc od státu a byly později privatizovány (resp. jedna z bank byla po krátké nucené správě odprodána jiné velké bance a následně pročišťována odkupem špatných aktiv).
Cílem této práce je analyzovat příčiny a průběh problémů českého bankovního sektoru v průběhu transformace a diskutovat způsob, rozsah, problémy a přínosy státní pomoci bankám.
Práce je členěna do deseti kapitol, následuje závěr, seznam literatury a přílohy.
V první polovině práce představuji bankovní sektor jako celek. Jeho funkci, faktory ovlivňující bankovnictví, právní předpisy, kterými se bankovnictví řídí a členění bank.
V jedné z kapitol je stručně nastíněn historický vývoj do roku 1989. V dalších kapitolách diskutuji a analyzuji vývoj bankovního sektoru v ekonomické transformaci, krizi komerčního i centrálního bankovnictví a v neposlední řadě řešení problémů ze strany státu.
1. FUNKCE A ČINNOST BANK
V kaţdé zemi s rozvinutým trţním hospodářstvím vzniká národní bankovní soustava – tedy existuje určitý počet bank, které se různě člení, např. podle rozsahu a druhu vykonávaných bankovních obchodů, velikosti, územní působnosti a jiných hledisek.
1.1. BANKA – FINANČNÍ ZPROSTŘEDKOVATEL
Finanční zprostředkování je jedním z odvětví národního hospodářství. Finanční instituce a finanční trhy, které zajišťují finanční zprostředkování, tvoří finanční systém dané země. Mezi finanční instituce patří: komerční banky, pojišťovny, investiční a finanční společnosti, podílové fondy, penzijní fondy, druţstevní záloţny, realitní investiční společnosti, leasingové, faktoringové a forfaitingové společnosti, ostatní nebankovní finanční společnosti, ale také centrální banka. U nás mají nejvyšší podíl na zprostředkování právě banky a proto můţeme říci, ţe finanční systém ČR je zaloţen na bankovním sektoru. Avšak podíl finančního zprostředkování na hrubém domácím produktu je v ČR stále relativně malý.
1.2. BANKA – TRŽNÍ SUBJEKT
Banka je podnikatelský subjekt s řadou specifických rysů, které plynou z významu a postavení v ekonomice, různorodé činnosti. Proto vedle ekonomického vymezení banky existuje i právní vymezení dané právními předpisy, které mají regulovat toto odvětví.
Banka je definována jako druh finančního zprostředkovatele, jehoţ hlavní činností je zprostředkování pohybu finančních prostředků mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. Toto zprostředkování je zaloţeno zejména na tom, ţe banky přijímají vklady a z nich na vlastní účet poskytují úvěry. Vymezení banky jako subjektu je zpravidla legislativně určeno speciálním zákonem.
Zákon o bankách definuje banky jako právnické subjekty, které sídlí na území ČR, mají formu akciové společnosti, mají povolení přijímat vklady od veřejnosti a
poskytovat úvěry. Působit jako banka mohou pouze po udělení licence od České národní banky a musí pouţívat slovo banka ve svém názvu.
V dnešní době je v České republice dvoustupňový bankovní systém na principu trţního hospodářství s modelem univerzálního bankovnictví. Banky mohou nabízet a také v převáţné míře nabízejí všechny druhy bankovních produktů a sluţeb – tedy vklady, úvěry, platební styk a investiční bankovnictví. Pro nabídku některých nebankovních produktů a sluţeb zaloţily dceřiné společnosti.
Rozhodující částí bankovního systému jsou obchodní banky poskytující bankovní produkty a sluţby.
Přehled a rozdělení bank k 31.1. 2006 v Příloze č. 1
2. PRÁVNÍ ÚPRAVA BANKOVNICTVÍ V ČR
Specifika bankovního podnikání, především z důvodů nakládání s cizími prostředky a zprostředkování platebního styku v ekonomice, vyţadují zvláštní právní úpravu. Úpravou komerčního bankovnictví se v Československu a později v České republice zabývá zákon o bankách (dříve zákon o bankách a spořitelnách).
Zákon č. 158/1989 Sb. o bankách a spořitelnách
Tento zákon, schválený koncem roku 1989, vycházel z teorie socialistického hospodářství, na jeho základě byl ale umoţněn vstup nových subjektů do bankovního odvětví. Tím byla vytvořena základní podmínka pro rozvoj bankovní soustavy v naší zemi. Bankami a spořitelnami byly:
Státní peněţní ústavy, které mohl zaloţit ústřední orgán státní správy nebo SBČS (Státní banka Československá – nyní ČNB)
Akciové společnosti, druţstevní podniky a společné podniky, které mohly zakládat československé právnické osoby, a to i za účasti zahraničních osob
Spořitelny – zakladateli mohla být republiková ministerstva financí
Zákon zcela nově ustanovil z pohledu dnešní doby zcela samozřejmou věc, totiţ právo právnických a fyzických osob zvolit si banku nebo spořitelnu a naopak, stanovil bankám také povinnost otevřít a vést účet právnickým osobám, které o to poţádaly a neměly jiţ účet otevřen u jiné banky nebo spořitelny a spořitelnám povinnost přijímat vklady fyzických osob. Poskytování úvěrů a půjček se stejně jako dnes dělo na smluvním základě, úrokové sazby z vkladů a úvěrů byly však stanovovány SBČS.
Podle tohoto zákona činnost bank a spořitelen podléhala státnímu dozoru federálního ministerstva financí (banky), resp. příslušného republikového ministerstva financí (spořitelny). Dozor zahrnoval kontrolu hospodaření subjektů z hlediska zabezpečení plnění jejich závazků, dodrţování obecně závazných předpisů, soulad činnosti s vydanými povoleními, právo vyţadovat dokumenty o činnosti a účetní uzávěrku, oprávnění k účasti na jednání řídících orgánů bank a spořitelen. SBČS podle zákonu z roku 1989 ještě nedohlíţela nad obezřetným podnikáním bank a spořitelen.
Vzhledem k době, kdy byl zákon připraven, v něm lze nalézt řadu ustanovení, která jsou neslučitelná s podmínkami trţní ekonomiky. Po dobu platnosti zákona se
intenzivně pracovalo na přípravě nového zákona o bankách, kterým se stal zákon č.
21/1992 Sb.
Zákon o bankách č. 21/1992 Sb. ve změní pozdějších předpisů Základní ustanovení:
Zákon upravuje některé vztahy související se vznikem, podnikáním a zánikem bank se sídlem na území České republiky, včetně jejich působení mimo území České republiky, a dále některé vztahy související s působením zahraničních bank na území České republiky. Bankami se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice, zaloţené jako akciová společnost, které přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry, a které k výkonu činností mají udělenou bankovní licenci.
Banka můţe kromě činností uvedených výše také investovat do cenných papírů na vlastní účet, vydávat a spravovat platební prostředky, poskytovat záruky, otevírat akreditivy, obstarávat inkasa aj. ale musí mít k tomu také povolení v jí udělené licenci.
Licence:
Ţádost o licenci se předkládá České národní bance. S touto ţádostí se předkládá návrh stanov. Minimální výše základního kapitálu banky činí 500 000 000 Kč
Pro udělení licence musí být splněny tyto podmínky:
a) průhledný a nezávadný původ základního kapitálu a dalších finančních zdrojů banky,jejich dostatečnost a vyhovující skladba,
b) splacení základního kapitálu v plné výši,
c) způsobilost osob s kvalifikovanou účastí na bance k výkonu práv akcionáře při podnikání banky,
d) odborná způsobilost, důvěryhodnost a zkušenost osob, které jsou na základě pracovní nebo jiné smlouvy navrhovány v bance na výkonné řídící funkce, e) technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností banky,
funkční řídící a kontrolní systém banky včetně systému řízení rizik,
f) obchodní plán vycházející z navrhované strategie činnosti banky podloţený reálnými ekonomickými kalkulacemi,
g) průhlednost skupiny osob s úzkým propojením s bankou h) nebránit výkonu bankovního dohledu
i) sídlo budoucí banky musí být na území České republiky.
Banky se sídlem na území členského státu Evropské unie mohou vykonávat na území jiného členského státu Evropské unie prostřednictvím své pobočky svojí činnosti bez licence, pokud oprávnění k jejich výkonu činnosti bylo těmto bankám uděleno v domovském státě.
Bankovní dohled:
Činnost bank, včetně jejich poboček působících na území cizího státu podléhá bankovnímu dohledu vykonávanému Českou národní bankou. Zjistí-li Česká národní banka nedostatky v činnosti banky nebo pobočky zahraniční banky, je oprávněna podle povahy zjištěného nedostatku:
a) vyţadovat, aby banka nebo pobočka zahraniční banky ve stanovené lhůtě zjednala nápravu,
b) změnit licenci vyloučením nebo omezením některých činností v ní uvedených, c) nařídit mimořádný audit na náklady banky nebo pobočky zahraniční banky, d) zavést nucenou správu,
e) uloţit pokutu do 50 000 000 Kč,
f) sníţit základní kapitál banky o částku odpovídající ztrátě po jejím zúčtování s rezervními a dalšími fondy za předpokladu, ţe ztráta přesahuje 20 % vlastního kapitálu banky,
Pojištění pohledávek z vkladů:
Všechny banky a pobočky zahraničních bank jsou povinny účastnit se systému pojištění pohledávek z vkladů a přispívat v rozsahu 0,1 % z průměru objemu pojištěných pohledávek z vkladů za předchozí rok, včetně úroků do Fondu pojištění vkladů. Roční příspěvek stavební spořitelny do Fondu činí 0,05 % z průměru objemu pojištěných pohledávek z vkladů za předchozí rok, včetně úroků. Pojištěny jsou veškeré neanonymní korunové i devizové vklady fyzických i právnických osob. Náhrady vkladů oprávněným osobám se vyplácejí v českých korunách ve výši 90 % vkladu, maximálně do výše 25 000 EUR pro jednu osobu u jedné banky.
Bankovní tajemství:
Banky poskytují klientům sluţby na smluvním základě. Banka je povinna poţadovat prokázání totoţnosti klienta u kaţdého obchodu, jehoţ hodnota převyšuje 100 tisíc Kč. Na všechny bankovní obchody, peněţní sluţby bank, včetně stavů na účtech a depozit, se vztahuje bankovní tajemství. Bez souhlasu klienta můţe banka
informovat o záleţitostech, které jsou předmětem bankovního tajemství (pouze na písemnou ţádost)
a) soudu pro účely občanského soudního řízení,
b) orgánu činného v trestním řízení za podmínek, které stanoví zvláštní zákon, c) finančních orgánů ve věci daňového řízení, jehoţ je klient účastníkem,
d) Ministerstva financí a Komise pro cenné papíry při výkonu zákonem stanoveného dozoru,
e) Ministerstva financí za podmínek, které stanoví zvláštní zákon,
f) orgánu sociálního zabezpečení ve věci řízení o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které klient dluţí, orgánů sociálního zabezpečení nebo obecních úřadů obcí s rozšířenou působností nebo pověřených obecních úřadů ve věci řízení o přeplatku na dávkách sociálního zabezpečení nebo orgánů státní sociální podpory ve věci řízení o přeplatku na dávkách státní sociální podpory, který je klient povinen vrátit; to platí i pro vymáhání tohoto pojistného, příspěvku a přeplatku,
g) zdravotních pojišťoven ve věci řízení a o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, které klient dluţí; to platí i pro vymáhání tohoto pojistného,
h) soudního exekutora pověřeného provedením exekuce podle zvláštního zákona, i) úřadu práce ve věci řízení o vrácení finančních prostředků poskytnutých
klientovi ze státního rozpočtu; to platí i pro vymáhání těchto prostředků,
Další právní předpisy
Vedle klasických předpisů bankovního práva je činnost bank zásadním způsobem ovlivňována i velkým mnoţstvím dalších norem s obecnou působností. Jde zejména o obchodní zákoník, který stanovuje základní podmínky pro činnost akciových společností, coţ je jediná forma, v jaké mohou v České republice banky existovat. Dále sem mimo jiné patří skupina zákonů upravujících moţnosti vymáhání pohledávek od neplatících dluţníků (občanský soudní řád, zákon o veřejných draţbách, zákon o konkurzu a vyrovnání) a skupina zákonů stanovující základní právní rámec pro vedení věrohodné dokumentace a informací o podnikání osob (zákon o účetnictví, zákon o auditorech).
3. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA
Postavení ČNB vyplývá ze zákona č. 6/1993 Sb. o České národní bance. ČNB je ústřední bankou ČR, se sídlem v Praze. Má postavení veřejnoprávního subjektu a tudíţ se nezapisuje do obchodního rejstříku. ČNB vede účty státu a hospodaří s majetkem, který jí byl svěřen státem.
Hlavním cílem ČNB je zabezpečovat cenovou stabilitu. Pokud tím není dotčen její hlavní cíl, ČNB podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udrţitelnému hospodářskému růstu. V souladu se svým hlavním cílem Česká národní banka určuje měnovou politiku, vydává bankovky a mince (i pamětní), řídí peněţní oběh, platební styk a zúčtování bank, vykonává bankovní dohled nad činností bank, zahraničních bank a konsolidačních celků, jejichţ součástí je banka se sídlem v České republice, a pečuje o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému v České republice. ČNB je povinna informovat nejméně jednou za tři měsíce o měnovém vývoji veřejnost a dvakrát ročně podat o tomtéţ zprávu poslanecké sněmovně. ČNB má povinnost spolupracovat s Komisí pro cenné papíry (oblast kapitálového trhu), Ministerstvem financí a vládou (stanovení inflačního cíle, oblasti kapitálového trhu), orgány dohledu nad kapitálovým trhem a centrálními bankami v jiných zemích, jakoţ i s Evropskou ústřední bankou (podle mezinárodních dohod, Smlouvy o Evropském společenství a podle aktů vydávaných Evropskou ústřední bankou); to vše za předpokladu, ţe nebude dotčen její hlavní cíl.
ČNB má svěřeny kompetence správního úřadu, na její jednání a řízení se vztahují předpisy o správním řízení. ČNB hospodaří podle rozpočtu kontrolovaného Poslaneckou sněmovnou a ověřovaného auditory a podléhá do určité míry kontrole hospodaření, které provádí nejvyšší kontrolní úřad. K dosaţení svých cílů a v rozsahu stanoveném zákonem vydává ČNB vyhlášky a opatření.
V čele ČNB stojí sedmičlenná bankovní rada. Členem bankovní rady můţe být pouze osoba bezúhonná, způsobilá k právním úkonům, s ukončeným vysokoškolským vzděláním a s dostatečnými znalostmi a zkušenostmi v oboru. Členy bankovní rady jmenuje a odvolává prezident na návrh vlády. Jménem ČNB jedná navenek guvernér ČNB.
ČNB vede účty státu, ale má zakázáno nakupovat od státu nebo jeho samosprávných sloţek dluhopisy, či poskytovat státu finanční výpomoci. Toto opatření je namířeno proti kapitalizaci dluhu státu Českou národní bankou.
V devizovém hospodaření ČNB po dohodě s vládou stanovuje inflační cíl a reţim a kurs české měny k cizím měnám, stanoví cenu zlata v bankovních operacích a má v úschově a spravuje měnové rezervy ve zlatě a devizových prostředcích. ČNB vydává téţ devizová povolení a provádí devizovou kontrolu.
ČNB vede účty bank, stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami a vede clearingové zúčtovací centrum. Stanoví téţ zásady a rozvojové poţadavky na bankovní informační systém.
V oblasti regulace a dohledu nad bankovním trhem posuzuje ţádosti o udělení licencí a povolení působit jako banka, dohlíţí nad dodrţováním podmínek stanovených udělenými licencemi, kontroluje dodrţování zákonů, ukládá opatření k nápravě a pokuty.
ČNB sestavuje rozpočet, který předkládá ke schválení Poslanecké sněmovně.
Zisk je příjmem státního rozpočtu, ztráta je hrazena z fondů vytvořených ze zisku.
3.1. VSTUP ČR DO EMU
Základní podmínkou pro vstup do Evropské měnové unie je členství v EU. Tato podmínka byla splněna v květnu 2004. Následně bude muset Česká republika po dva roky splňovat tyto podmínky - zafixování měny k EURU v intervalu +/- 15 %, ke dni vstupu bude muset splňovat fiskální kritéria, tj. deficit veřejných rozpočtů do 3 % HDP a poměr veřejného dluhu k HDP drţet pod 60 %, dále musí splňovat kritéria ohledně výše inflace a úrokových měr, tj. míra inflace nesmí překračovat o více neţ 1,5 procentního bodu průměrnou inflaci ve 3 nejlepších zemích (testuje se dvanáctiměsíční období), dále jejich průměrná nominální dlouhodobá úroková míra nesmí překračovat míru nejlepších tří zemí o více neţ 2 procentní body. Po splnění všech těchto podmínek budeme moci přijmout EURO. V této souvislosti se diskutuje termín rok 2009 nebo 2010.
Zavedením EURA ztratíme moţnost uplatňovat vlastní měnovou politiku a centrální banka se stane spíše jen úřadovnou a výzkumným pracovištěm. Velkým
problémem je také rozlišná úroveň cenové hladiny a výkonnosti hospodářství mezi Českou republikou a zeměmi západní Evropy.
Mezi výhody patří sníţení transakčních nákladů na konverzi měn, národní měnou bude moţné provádět platby v celosvětovém měřítku a posílení kursové stability.
4. ČLENĚNÍ OBCHODNÍCH BANK V ČR
Hlavními hledisky členění obchodních bank jsou: struktura bankovních produktů, rozsah poskytovaných služeb, vlastnictví, čili členění podle zakladatelů (zřizovatelů), klientela neboli členění podle subjektů, jímţ jsou bankovní sluţby poskytovány.
4.1. ČLENĚNÍ PODLE STRUKTURY BANKOVNÍCH PRODUKTŮ
Obsah bankovních sluţeb můţe vyplývat jak přímo z legislativního rámce (např.
u nás je samostatná právní úprava pro stavební spořitelny a úvěrová druţstva), tak i ze záměrné specializace určitých bank pouze na některé činnosti (např. u nás banky zřízené pouze pro hypotéční obchody). Podle struktury bankovních sluţeb jsou obchodní banky členěny do skupin:
univerzálních bank specializovaných bank
Univerzální banky
Mají plnou bankovní licenci a nabízejí širokou škálu bankovních produktů a sluţeb kterékoli skupině klientů anebo vybrané klientele. Tyto banky působí pod tlakem konkurence a snaţí se získat jakéhokoli klienta, nicméně jsou omezeny svou kapitálovou a provozní kapacitou. To do určité míry determinuje jejich zaměření na rozsah a počet druhů poskytovaných sluţeb a tím i rozvrstvení klientů:
osob fyzických – občanů
osob právnických a fyzických – podnikatelů, obě tyto skupiny klientů jsou dále rozlišeny podle dalších kritérií např. podle bonity, movitosti, objemu prováděných transakcí atd.
Specializované banky
Specializované banky, s výjimkou stavebních spořitelen, jsou v ČR zřizovány podle zákona o bankách, tedy formálně jako banky univerzální. Jejich specializace je
dána buďto zaměřením vztahujícím se k zájmu zakladatele, nebo nezbytností získání specifické licence. Důvodem specializace můţe být zejména:
mimořádná náročnost poskytovaných sluţeb na odbornou kvalifikaci pracovníků, na znalosti zvláštností ekonomiky odvětví, resp. oborů, jeho vývoje a potřeb, na specializovaná provozní zařízení, na objem kapitálu banky a způsoby jeho soustředění atd.
podmíněnost zvláštním povolením nadřízené instituce, pověřením k výkonu určitých pravomocí a odpovědností
Účel specializace předurčuje skupiny klientů, kteří pouţívají jejich sluţby. I tito klienti mohou být v bankách rozlišováni obdobně jako u bank univerzálních.
4.2. ČLENĚNÍ PODLE ROZSAHU POSKYTOVANÝCH SLUŽEB
Rozsah bankovních operací vede k členění obchodních bank na : maloobchodní (retail banking)
velkoobchodní (wholesale banking).
Maloobchodní bankovnictví
Maloobchodní bankovnictví provádí tradiční i nové bankovní operce pro širokou veřejnost prostřednictvím sítě poboček. Jde o velké počty objemově relativně malých operací, které převaţují v celkovém mnoţství (jsou to např. vklady, výběry hotovostí, drobné půjčky, poskytování kreditních karet atd.). Při poskytování těchto sluţeb soutěţí na trhu nejen maloobchodní banky mezi sebou, ale v současné době i s jinými, nebankovními institucemi.
Velkoobchodní bankovnictví
Velkoobchodní bankovnictví funguje jako sekundární článek distribučního řetězce. Velké banky provádějí obchody s depozitními penězi ve velkém měřítku. Tyto obchody představují jednotlivě vysoké částky, např. zapůjčené a vypůjčované za různých podmínek a na různou dobu. Velkoobchodní sluţby jsou nabízeny podnikům se zdravou finanční pozicí a bonitním institucionálním klientům, např. penzijním fondům,
státním agenturám. Tyto sluţby zahrnují provozní úvěrování, obchodní hypotéky, sluţby spojené s devizovými obchody, obchody s cennými papíry atd.
4.3. ČLENĚNÍ PODLE VLASTNICTVÍ
Obchodní banky působí v zásadě na podnikatelském základě, který odpovídá především zájmům soukromých vlastníků. Nicméně v některých případech ustupují soukromovlastnické zájmy jiným prioritám, coţ vede ke zřizování bank ve vlastnictví druţstevním a veřejnoprávním.
Soukromé banky
Obchodní banky jsou zakládány jako akciové společnosti. Vlastníky v právním smyslu jsou akcionáři, majitelé podílů na akciovém trhu.
Družstevní banky
Druţstevní banky jsou zřizovány a vlastněny skupinami druţstevníků, kteří obdrţí podíl na dosaţeném čistém zisku instituce ve formě dividendy na uloţená depozita. Vkladatelé jsou zároveň vlastníky, kaţdý vkladatel má 1 hlas v rozhodování o zásadních otázkách. Obvykle jsou menší a lokalizovanější neţ spořitelny. Patří sem:
spořitelní a úvěrové asociace, resp. druţstva a spořitelny.V současné době působí v naší zemi spořitelní a úvěrová druţstva, zřizována na základě zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelnách a úvěrních druţstvech. Dohledem nad jejich působením je pověřen Úřad pro dohled nad druţstevními záloţnami.
Veřejnoprávní vlastnictví bank
Stát nebo jiný veřejnoprávní útvar (země, město, obec apod.) je za určitých okolností zakladatelem a vlastníkem bank. Tyto banky jsou zřizovány za účelem financování konkrétních ekonomických aktivit, např. podpory rozvoje určitých investičních a podnikatelských záměrů v jednotlivých sektorech, obchodech, regionech, obcích nebo poskytování záruk a pojištění státem podporovaných společensky uţitečných činností apod., které by jinak nemohly konkurovat na volném finančním trhu. Vzhledem k účelovému zaměření státních bank není hlavním cílem jejich působení
zisk, ačkoli zpravidla fungují na podnikatelských principech. V současné době působí v naší zemi jako státem plně vlastněná banka např. Česká exportní banka nebo Konsolidační banka.
4.4. SPECIALIZOVANÉ BANKY V ČESKÉM BANKOVNÍM SYSTÉMU
Specializované bankovnictví, je v České republice zřizováno podle zákona o bankách, tedy formálně jako banky univerzální. Zaměřují se na určitý typ klientů nebo na určitý druh produktů, často jsou vlastněny státem. Příčiny jejich existence mohou byt i legislativní (některé specializované bankovní činnosti vyţadují speciální druh licence), organizační a daňové (např. univerzální banky oddělují určité činnosti do svých dceřiných společností), nebo jde o vyplnění prázdných míst na trhu. Jako samostatné specializované banky v rámci našeho bankovního systému vznikly tři banky:
Konsolidační banka s.p.ú., Českomoravská záruční a rozvojová banka a.s. a Česká exportní banka a.s. Bankovní systém České republiky byl rozšířen i o spořitelní a úvěrní druţstva, která sice nejsou podle naší legislativy bankami, v širším pojetí je však třeba je do bankovního systému zařadit.
Stavební spořitelny
Základ vzniku a rozvoje stavebních spořitelen a stavebního spoření přinesl v České republice zákon č. 96/1993 Sb. o stavebním spoření a státní podpoře. Důvodem pro zavedení stavebních spořitelen do našeho bankovního systému byla snaha vyuţití tohoto v zahraničí osvědčeného nástroje k podpoře řešení bytových problémů. Stavební spořitelna je zvláštní typ banky, které bylo uděleno povolení jako banka působit, ale která má současně vázaný předmět podnikání pouze na výslovně povolené speciální obchodní a podnikatelské aktivity. Hlavním předmětem činnosti stavebních spořitelen je přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření a poskytování úvěrů a příspěvků (státní podpory) těmto účastníků stavebního spoření. Kromě této činnosti jsou stavebním spořitelnám povoleny jen aktivity, které neodporují jejich základnímu účelu a pouţívaní vlastních volných prostředků spořitelen je limitováno jen na bezpečné obchody. Stavební spořitelny nepodléhají jen bankovnímu dohledu ČNB, ale i kontrole
ministerstva financí, které nad pouţíváním státní podpory stavebními spořitelnami vykonává státní dozor.
Důleţitou součástí stavebního spoření je státní podpora. Od zavedení stavebního spoření spočívala jednak v poskytování státního příspěvku ve výši 25 % z ročně naspořené částky včetně úroků (maximálně však z 18 000 Kč.), a jednak v osvobození zdanění úroků plynoucích z vkladů v rámci stavebního spoření. Od roku 1998 se k tomu přidává další forma – moţnost odečíst úroky z úvěrů poskytnutých stavební spořitelnou účastníkovi stavebního spoření ze základu daně z příjmů, zprvu bez omezení, následně byl novelou do zákona vloţen limit 300 tisíc korun, které lze v jednom roce ze základu daně odečíst. Výrazná změna nastala v roce 2004, kdy se státní příspěvek sníţil na 15 % z ročně naspořené částky včetně úroků, maximálně však z 20 000 Kč a minimální doba spoření se z 5 let prodlouţila na 6 let.
Stavební spoření se od počátku začalo rychle rozvíjet. Hlavním důvodem je získání výhodného úvěru se státní podporou k financování potřeb bydlení, ale také bezpečnost stavebních spořitelen. Posílením rozvoje stavebního spoření je také zákonná moţnost kombinovat úvěry ze stavebního spoření s hypotečními úvěry a nyní nově také s kapitálovým ţivotním pojištěním.
V současné době na našem trhu působí šest stavebních spořitelen Českomoravská stavební spořitelna
HYPO stavební spořitelna
Modrá pyramida stavební spořitelna Raiffeisen stavební spořitelna Stavební spořitelna ČS Wüstenrot stavební spořitelna
Vývoj stavebního spoření v ČR v příloze č.1
Hypoteční bankovnictví
Rozvoj hypotečního bankovnictví u nás nastává aţ v roce 1995, kdy novelou pěti zákonů byly vytvořeny legislativní podmínky hypotéčního bankovnictví. Toto označení zvolila novela zákona o dluhopisech č. 84/1995 Sb. pro banky, které poskytují hypotéční úvěry, tedy úvěry na investice do nemovitostí v tuzemsku, zajištěné nemovitou zástavou a s vyuţitím institutu hypotéčních zástavních listů. Tyto cenné
papíry mohou vydávat jen banky, jimţ bylo v povolení působit jako banka výslovně poskytnuto oprávnění k jejich emisi. Protoţe jde o zvláštní druh dluhopisů, vystupuje v této souvislosti jako orgán státního dozoru ministerstvo financí.
V současné době má v Česku licenci na tyto sluţby 14 bank (Česká spořitelna, Hypoteční banka, ČSOB, GE Money Bank, HVB Bank Czech Republic, Komerční banka, Raiffeisenbank, Ţivnostenská banka, eBanka, BAWAG Bank CZ, Volksbank CZ, Citibank, ING bank N.V., Wüstenrot).
Rozvoj hypotečních úvěrů se převáţně zaměřuje na projekty bytové výstavby.
Za rozhodující faktory, které zásadně ovlivnily rozvoj hypotečních úvěrů, lze povaţovat:
Příznivý vývoj úrokových sazeb hypoték
Rozšíření okruhu osob schopných pořídit si vlastní nemovitost a zadluţit se Inovace hypotečních úvěrů
Nové produkty – bezúčelová americká hypotéka Konkurenční boj zejména v úrokové politice bank
V příštích letech je moţno očekávat setrvalý trend v poptávce po bydlení a další rozvoj nových hypotečních úvěrů na bydlení. Příznivý vliv má i zavedení státních půjček pro mladé, které sice svojí výší nedokáţí uspokojit bytovou potřebu, ale určitě sehrávají úlohu při navýšení vlastních prostředků. Následně v kombinaci s hypotékou dochází k navýšení poptávky po nemovitostech.
Zdroj: hypoteční banky
Graf č. 1 – Podíl hypotečních bank podle objemu HÚ pro fyzické osoby za rok 2004 Podíl hypotečních bank dle objemu HÚ pro fyzické osoby
6%
25%
31%
5%
25%
1%
2%
3% 2% GE Money bank
Raiffeisenbank ostatní banky Komerční banka Česká spořitelna HVB Bank Hypoteční banka ČSOB
Živnostenská banka
Z grafu vyplývá, ţe největší podíl z hlediska objemu nově poskytnutých hypoték zaujímala v roce 2004 Česká spořitelna. Na druhém místě jsou shodně Komerční banka a Hypoteční banka (dříve ČMHB). Tyto tři hypoteční banky můţeme označit za dominantní na hypotečním trhu – poskytují 81% objemu všech privátních hypoték.
Vývoj hypotečních úvěrů v příloze č.2
Česká konsolidační agentura
Původně konsolidační banka byla bankou podle zákona o bankách (s určitými specifiky vyplývajícími z její právní formy odlišné od obvyklé akciové společnosti) pracovala bez pobočkové sítě. Za závazky Konsolidační banky ručil ze zákona stát.
Důvodem vzniku konsolidační banky byla potřeba řešení některých problémů v bankovním sektoru, které byly dědictvím centrálně plánované ekonomiky. Jednalo se především o problematické úvěry, které nesplňovaly podmínky návratnosti. Ke 31.8.2001 Konsolidační banka ukončila svoji činnost jako banka a od 1.9.2001 se jejím nástupcem dle zákona 239/2001 Sb. stala Česká konsolidační agentura (dále jen ČKA).
Jedná se tedy o banku bez licence z důvodu transformace na nebankovní subjekt. ČKA zůstala ve vlastnictví státu. Jako právní nástupce Konsolidační banky je povinna dokončit veškeré aktivity a obchody, které převzala od Konsolidační banky (KoB). Je při tom oprávněna pouţít veškerá práva, moţnosti a nástroje, kterými v minulosti disponovala KoB. ČKA se nyní zabývá financováním revitalizačních, restrukturalizačních programů a správou nového bloku z pohledávek z komerčních bank. Snaţí se o prodej špatných pohledávek soukromým subjektům, které se specializují na jejich vymáhání. Úvěry jsou sdruţovány do balíků a prodej jednotlivých pohledávek probíhá přes internet. Ze zákona ČKA zanikne dnem 31.12.2011 bez likvidace. Právním nástupcem se stane stát (zastoupený Ministerstvem financí), na který ke dni zániku ČKA přejdou všechna práva a závazky.
Českomoravská záruční a rozvojová banka
Českomoravská záruční a rozvojová banka (ČMZRB) byla zaloţena v lednu 1992. Největší část akciového kapitálu upsal stát (72 %), na zbývající části se podílí 5 největších komerčních bank. Hlavním posláním této specializované banky je podpora malých a středních podniků. Základní formou podpory jsou cenově zvýhodněné
bankovní záruky vydávané ČMZRB za úvěry poskytované komerčními bankami. Vedle základní formy – cenově zvýhodněné záruky – ČMZRB zprostředkovává i další programy státní finanční podpory, které schválí vláda a jsou vyhlašovány jednotlivými ministerstvy. Tyto programy jsou zaměřeny především na podporu malého a středního podnikání ve vybraných odvětvích či regionech.
Česká exportní banka
Prohlubující se saldo našeho zahraničního obchodu si nakonec vynutilo řešení v podobě zaloţení Exportní garanční a pojišťovací společnosti a České exportní banky, které měly vytvářet pro české exportéry obdobné podmínky, jaké má k dispozici zahraniční konkurence.
Česká exportní banka, a.s. (ČEB), zahájila svoji činnost jako specializovaná banka vlastněná státem k 1. červenci 1995. Na Českou exportní banku se v plné míře vztahuje zákon o bankách i opatření České národní banky. Základním posláním ČEB se stala podpora vývozu prostřednictvím poskytování státní podpory podle podmínek zákona č. 58/1995 Sb., o pojišťování a financování vývozu se státní podporou, doplněným zákonem č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů a v souladu s mezinárodními pravidly pro poskytování vývozních úvěrů upravených Konsensem OECD. Aby mohla ČEB získávat pro své aktivity výhodné zdroje, ručí za veškeré její závazky stát, coţ jí umoţňuje získávat zdroje v zásadě za podmínek odpovídajícím ratingu České republiky. Sluţeb ČEB mohou vyuţít při přípravě a realizaci vývozu právnické osoby se sídlem v České republice (výjimečně i fyzické osoby s trvalým pobytem v České republice).
Spořitelní a úvěrová družstva ( družstevní záložny)
Vznik nových druţstevních záloţen u nás umoţnil zákon od 1. ledna 1996.
Takřka po 45 letech se tak do naší ekonomiky vrátil kdysi významný segment bankovního systému. Základní otázkou totiţ bylo, zda tyto instituce mají u nás v současné době reálnou šanci konkurovat existujícím bankám, zdali nebudou zdrojem rizika apod. Koncepce zákona vycházela jednak z našich prvorepublikových tradic, jednak ze současných zahraničních zkušeností s fungováním druţstevních záloţen.
Základním principem činnosti druţstevních záloţen je poskytování bankovních, popř.
dalších sluţeb výhradně pro své členy. Na tyto instituce se nevztahuje zákon o bankách,
tudíţ nepodléhají ani bankovnímu dohledu ČNB, ani systému povinného pojištění depozitních bank. Jak dohled, tak i pojištění je řešeno separátně přes speciální instituce.
Členem druţstevní záloţny můţe být jen fyzická osoba. Členství a z něho vyplývající práva a povinnosti jsou nepřevoditelná, nemohou vzniknout ani děděním.
Je třeba se zmínit, ţe mezi jednotlivými záloţnami byly velké rozdíly –nejmenší záloţny s regionální působností měly pouze 30 – 50 členů s celkovými vklady okolo 1 mil. Kč, proti tomu 6 největších záloţen s celorepublikovou působností obhospodařovalo 73 % trhu, objem vkladů 7,9 mld. Kč a 86 000 členů.
Rok 1999 je zmiňován jako rok problémů druţstevního záloţnictví a přelomový rok sektoru. V tomto roce došlo k enormnímu růstu sektoru v počtu členů druţstevních záloţen i v celkové výši vkladů. Tento enormní nárůst byl způsoben krátkodobou obchodní politikou záloţen (známé nabídky extrémně vysokého zhodnocení vloţených prostředků). Výsledkem byla ekonomická nestabilita některých záloţen, která vedla aţ k jejich kolapsu. Řešením bylo přijetí novely zákona o druţstevních záloţnách č.
100/2000 Sb., která především upravila rozsah činností záloţen i Úřadu pro dohled nad nimi. Od roku 2000 probíhá postupná konsolidace sektoru druţstevního záloţnictví.
5. VZNIK A VÝVOJ BANKOVNICTVÍ V ČR
Bankovnictví vzniklo všude tam, kde docházelo ke směně zboţí a rozvoji obchodu. Jiţ 2600 let před naším letopočtem obíhaly v Číně peníze a bylo třeba někoho, kdo by se v různých druzích mincí vyznal, kdo by dovedl posoudit jejich hodnotu, mohl je (samozřejmě se ziskem) směňovat. Bankovnictví existovalo ve starém Egyptě, později se aktivity spojené s penězi přelily do Babylónie a Asýrie, do Řecka a Říma.
První instituce podobné bankám vznikaly ve 12. století v Itálii a na severu Evropy.
Skutečný rozkvět zaznamenává bankovnictví v 17. století, kdy vznikly první cedulové neboli centrální banky: ve Švédsku roku 1657 a v Anglii v roce 1694. Na našem území začalo docházet k rozvoji bankovního sektoru teprve v 19. století, kdy se zakládaly pobočky bank vznikajících ve Vídni, často s účastí zahraničního kapitálu.
5.1. BANKOVNICTVÍ DO ROKU 1989
Bankovnictví mezi dvěma válkami
Opravdový počátek českého (resp. československého) bankovnictví lze pokládat do období rozpadu Rakouska-Uherska, kdy československá soustava vznikla z bank, působících do té doby na příslušné části rakousko-uherské monarchie. Banky byly z větší části v rukou zahraničních vlastníků a proto docházelo k tzv. repatriaci. Hlavní roli v tom od počátku hrála Ţivnostenská banka, spojená s velkým českým průmyslem a uplatňující svůj vliv i v zahraničí. Ve snaze stabilizovat měnovou situaci a vytvořit v bankovnictví určitý řád, byl výkonem funkce centrální banky pověřen tzv. Bankovní úřad při ministerstvu financí. Jeho zásluhou je upevnění české měny. Roku 1926 tak mohla být zaloţena Národní banka československá jako centrální emisní banka státu.
Měla formu akciové společnosti, organizačně byla tvořena ústředím a 134 pobočkami.
Československé bankovnictví tak vytvářelo standardní systém, jehoţ součástí byly dva aţ tři tisíce peněţních ústavů (z toho 106 akciových společností a společností s ručením omezeným, 156 spořitelních institucí a 2083 malých spořitelen). Největšími bankami byly Ţivnostenská banka, Praţská úvěrní banka, Česká průmyslová banka, Moravská agrární a průmyslová banka a Agrární banka. Rozvoj českého bankovnictví narušila německá okupace. Národní banka československá byla změněna na Národní banku pro
Čechy a Moravu a na Slovensku byla zřízena Slovenská národní banka. Za okupace byly české banky více či méně nuceny odevzdávat nemalou část přebytků svého kapitálu říšskoněmeckým peněţním ústavům a v jejich bilancích rostla poloţka říšskoněmeckých směnek a pokladničních poukázek. Postupně byl bankovní sektor plně podřízen německému vlivu. Po válce se tato aktiva rázem stala bezcennými, coţ ohroţovalo samu likviditu bank.
Bankovní systém po 2. světové válce
Po skončení 2. světové války náleţelo klíčové postavení v bankovnictví akciovým obchodním bankám. Snaha navázat na předválečnou strukturu akciových bank vedla k obnovení činnosti dvou za okupace zaniklých bank, Praţské úvěrní banky a Banky československých legií (Legionbanka). Na druhé straně byly likvidovány německé banky, které se všechny zapojily do procesu germanizace českého hospodářského ţivota, např. Kreditanstalt der Deutschen. Znárodnění akciových bank bylo provedeno na základě dekretu prezidenta republiky č. 102 ze dne 24. října 1945.
V českých zemích bylo znárodněno deset akciových bank, jeţ se staly národními podniky, jedná se o Ţivnostenskou banku, Praţskou úvěrní banku, Banku československých legií, Zemědělskou banku, Ústřední banku druţstev, Praţskou zúčtovací banku, Plzeňskou banku a Moravskou banku v Brně, dále Český akciový hypotéční ústav a První praţskou zastavárnu (vedle toho svou činnost vykonávaly četné instituce tzv. lidového peněţnictví). Znárodnění bank bylo dodatečně uplatněno i v případě likvidovaných německých bank – České banky Union a České eskontní banky. Byla zřízena Ústřední správa bank, která měla zajistit jejich jednotné vedení a připravit postupné slučování. Stěţejní funkci znárodněných bank spatřoval budovatelský program v poskytování provozního úvěru národním podnikům. Banky se měly stát kontrolním orgánem sledujícím finanční situaci v jednotlivých podnicích (tzv.
kontrola běţným účtem známá jako kontrola korunou). Národní banka československá byla přeměněna jiţ v roce 1945 z akciové společnosti na tzv. veřejný ústav. Prováděla emisní funkce, řídila peněţní oběh uvnitř státu a peněţní styky se zahraničím. Po únoru 1948 sílil tlak na stoprocentní přizpůsobení našeho peněţnictví sovětskému modelu, jehoţ dominantním rysem byla existence unitární státní banky, do níţ by byl soustředěn jak výkon emisních funkcí, tak činnost bývalých komerčních bank. První zákon, který dopomáhal k nástupu centralizace, byl zákon č. 181 o organizaci peněţnictví z 20.
července 1948, který připouštěl existenci jen tří typů bank – národních podniků a to Poštovní spořitelny a Investiční banky a zásadně zasáhl do struktury lidového peněţnictví.
Bankovní reformy v 50. letech
V roce 1950 proběhla další etapa bankovních reforem. Byla zřízena Státní banka československá, která zahájila svou činnost 1.7.1950. SBČS působila jako centrální emisní banka státu, banka pro poskytování provozních úvěrů, dále jako banka ústředí veškerého zúčtovacího styku, řízení peněţního oběhu, ţirové vyrovnávání platů, příjem vkladů i řízení platebního styku s cizinou a poskytovala další operativní bankovní sluţby podnikům státním a druţstevním. Státní bance bylo svěřeno pokladní plnění státního rozpočtu a správa státního dluhu. SBČS byla podřízena ministerstvu financí.
Uvěrovou a další operativně – provozní činnost vykonávala síť poboček SBČS odpovídající územnímu uspořádání státu. S touto sítí splynuly i dřívější znárodněné banky. Vedle SBČS po roce 1950 působily:
Investiční banka, pověřená financováním a úvěrováním investiční výstavby národních podniků a druţstev a financováním provozu stavebně montáţních organizací, v roce 1958 byla tato její činnost převedena do SBČS, Investiční banka od té doby prováděla pouze úschovu a správu cenných papírů, správu příslušných finančních účtů a vybrané další činnosti uloţené tehdejší vládou.
Ústavy tzv. lidového peněţnictví, které byly v roce 1953 přeměněny na státní spořitelny a podřízeny ministerstvu financí, v roce 1967 byly sloučeny v jediný celostátní ústav, přeměněný po federalizaci státu na Českou státní spořitelnu a Slovenskou státní spořitelnu.
Živnostenská banka s reprezentací v Londýně prováděla platební zúčtovací styk se zahraničím pro soukromou klientelu a vybrané devizové transakce.
Československá obchodní banka a.s., zahájila svou činnost v roce 1965 převzetím mezinárodního platebního, zúčtovacího a úvěrového styku, financování a úvěrování podniků zahraničního obchodu, obchodních operací s devizovými rezervami některých dalších devizových aktivit ze Státní banky československé.
Vývoj ve 2. polovině 80. let
Během existence unitární bankovní soustavy se začaly objevovat pokusy obnovit alespoň zčásti některé prvky racionálního fungování bankovnictví. V souladu s politickým vývojem u nás se v letech 1968 – 1969 objevil první ucelený model pluralitní bankovní soustavy, který se všemi omezeními danými plánovitým hospodářstvím chtěl alespoň z části obnovit pozitivní fungování klasické bankovní soustavy. Snahy o uskutečnění této reformy neuspěly vzhledem k politickým poměrům v zemi, přeţily však některé dílčí prvky a získané zkušenosti. Lépe se jiţ vedlo přípravě změn nového bankovního uspořádání ve druhé polovině 80. let. Byly připraveny a posouzeny zákonné principy, které zahrnovaly zejména:
institucionální oddělení emisního bankovnictví od bankovnictví obchodního
zrušení přímého řízení bank státem
moţnost vzniku nových bank jako podnikatelských subjektů V roce 1989 došlo ke změně reţimu a došlo k zahájení ekonomické reformy, mohly být proto okamţitě přijaty připravené mechanismy transformace bankovnictví a schváleny příslušné zákony, platné od 1.1.1990.
6. VÝVOJ OD ROKU 1990 (V PRŮBĚHU EKONOMICKÉ TRANSFORMACE)
Důleţitým rysem českého bankovního sektoru byla propojenost bank s podniky, univerzální charakter činnosti bank a významná úloha státu (jako spoluvlastník nebo zdroj finanční pomoci). Banky jako hlavní finanční zprostředkovatel plní tři tradiční úkoly:
shromaţďování vkladů alokace a zhodnocení vkladů zajištění platebního styku
V průběhu ekonomické transformace v ČR došlo k problémům, které ztíţili plnění těchto úkolů :
1. Shromaţďování vkladů nebyl pro bankovní sektor velký problém.
Československo (později ČR) netrpělo vysokou inflací a obyvatelstvo mělo vysokou důvěru v bankovní sektor. Toto vedlo k vysokému objemu reálných úspor.
2. Efektivní alokace byla ztíţena, protoţe ekonomická reforma byla doprovázena zvýšením nejistoty ekonomického prostředí a to se odráţelo i v kvalitním rozhodování o alokaci úvěrů. Vysoký objem bankovních vkladů vytvářel silný tlak na jejich efektivní umístění, aby z výnosů mohly banky splácet závazky svým věřitelům. To vedlo k financování rizikovějších projektů. Dále byla omezená úloha bankovního dohledu a systému vnější kontroly při ovlivňování chování bank.
3. Na počátku ekonomické reformy došlo v výraznému zvýšení poptávky po bankovních sluţbách souvisejících se zajištěním platebního styku, ale bankovní sektor toto zvládl bez váţnějších problémů.
Nyní se podrobněji zabývejme jak byl vývoj v bankovním sektoru ovlivněn ekonomickým prostředím, vnějším systémem kontroly činnosti bank, strukturou bankovního sektoru a přístupem státu k řešení problémů.
6.1. EKONOMICKÉ PROSTŘEDÍ
Československo zahájilo v roce 1991 rozsáhlou liberalizaci ekonomiky – byla to liberalizace značné části cen, vstup nových ekonomických subjektů a rozhodování jednotlivých subjektů o tom, co,jak a pro koho vyrábět.
Zdroj:ČSÚ,MF
Tab. č. 1 – Vybrané makroekonomické ukazatele
Z tabulky je moţné vypozorovat, ţe makroekonomické ukazatele v období liberalizace, zaznamenaly značné výkyvy (zejména v letech 1990 – 92) . Ty mohly přispět k potíţím bank. Pokles hospodářského růstu se projevil na finanční situaci podniků a na jejich schopnosti splácet úvěry. Jednotlivá odvětví byla ovlivněna transformací v jiné míře, coţ vedlo ke ztíţení schopnosti bank vyhodnocovat budoucí ziskovost investičních projektů jednotlivých ţadatelů o úvěr a jejich schopnost poskytnutý úvěr splácet.
Další faktor, který negativně ovlivnil finanční situaci podniků a zvýšil úvěrové riziko bank, bylo zhoršení směnných relací. Podniky, které byly zapojeny do zahraničního obchodu utrpěly zhoršení vnitřních cenových relací, protoţe se zvýšily ceny zahraničních vstupů více neţ ceny jejich zahraniční produkce.
1990 1991 1992 1993 1994 1995 Změna HDP (v %) - 0,4 - 14,2 - 6,4 - 0,9 2,6 4,8 Míra inflace (v %) 18,4 52,0 12,7 18,2 10,2 7,9 Reálný efektivní
devizový kurz
(meziroční změna v %)
- 20,7 14,7 17,3 14,7 8,8 3,8
Směnná relace (v %) - 6,4 - 0,4 - 2,2 4,7 5,7 1,5 Kapitálový účet
platební bilance (v mil. USD)
147,2 - 499,6 1,9 3024,8 3371,1 8225,9
Změna měnové zásoby M2
(meziroční změna v %)
0,5 26,8 20,6 19,8 19,9 19,8
V letech 1994 – 95 nastal vysoký příliv zahraničního kapitálu, coţ mělo téţ nepříznivý vliv na bankovní sektor. V roce 1995 dosáhl skoro 1/5 HDP a byl zprostředkovaný do jisté míry bankovním sektorem. Zkomplikoval provádění měnové politiky a zvýšil zranitelnost bank a podniků vůči náhlému odlivu zahraniční likvidity nebo změny devizového kurzu (tento problém nastal v roce 1997 v souvislosti se změnou kurzového reţimu a poklesem devizového kurzu koruny.
Dále byla finanční situace podniků ovlivněna velkými změnami cenové hladiny, protoţe nebylo moţné předpovídat změny cen v jednotlivých odvětvích a u jednotlivých výrobců. Rovněţ nebyl jistý rozsah změn cen vstupů a výstupů, ale tyto změny byly do jisté míry určovány faktory, které jednotlivý výrobci nemohou ovlivnit ( struktura trhu, konkurence apod.).
6.2. SYSTÉM VNĚJŠÍ KONTROLY
Důvěryhodnost a stabilita bankovního sektoru je pro fungování ekonomiky jednou ze základních podmínek. Tuto stabilitu nelze zajistit pouze trţními mechanismy, proto je činnost bank regulována velkým mnoţstvím omezujících a přikazujících pravidel, především v podobě právních předpisů (tzv. bankovní regulace). Dozor nad dodrţováním těchto pravidel a vyvozování důsledků z jejich porušení je pak nazýván bankovním dohledem. Dohled nad prováděním bankovních činností podle zákona o ČNB spočívá v "péči o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému v České republice". Pod tímto obecně definovaným posláním se rozumí především podpora zdravého rozvoje, trţní disciplíny a konkurenceschopnosti bank, předcházení systémovým krizím a posilování důvěry veřejnosti v bankovní systém.
Cílem bankovního dohledu naopak není zabránit kolapsu kaţdé jednotlivé banky, nahrazovat funkci policie a dalších orgánů činných v trestním řízení a vyřizovat stíţnosti klientů na banky. Za řízení a finanční výsledky bank je odpovědný její management. Bankovní dohled provádí následnou kontrolu zaměřenou na dodrţování stanovené regulace, která nemůţe sama o sobě zabránit uzavření ztrátových obchodů bankami, je však povinen při zjištění nedostatků zasáhnout svými nástroji, kterými můţe být i odnětí bankovní licence nebo zavedení nucené správy.
Bankovní dohled stanoví rámec pro obezřetné podnikání bank a kontroluje jeho dodrţování. Činnost bank podléhá zákonu č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Na základě zmocnění v tomto zákoně ČNB vydává opatření a vyhlášky, které obsahují podmínky pro vstup do bankovního sektoru a obezřetnostní pravidla v jednotlivých oblastech podnikání bank.
Bankovní dohled při své činnosti pouţívá dvě základní metody - dohled na dálku a dohled na místě.
1. Dohled na dálku monitoruje činnost bank na základě všech dostupných informací, tj. především výkazů a hlášení pravidelně předkládaných ČNB bankami, auditorských zpráv, informací získaných přímo jednorázově od banky, veřejně dostupných databází apod. Na základě dostupných informací je kaţdá banka pravidelně analyzována, hodnocena podle jednotných kritérií a na základě výsledků je navrhován další způsob monitoringu banky, dohlídky na místě, opatření k nápravě apod. Údaje získané při dohledu na dálku jsou zároveň vyuţívány k souhrnným analýzám bankovního sektoru.
2. Dohled na místě (kontrolní činnost probíhající přímo v bankách) se jsou rozhodujícím nástrojem bankovního dohledu. Je kladen vyšší důraz na posouzení systémů řízení jednotlivých rizik v bance. Poznání rizikového profilu kaţdé banky umoţňuje následně zvolit optimální formy dohledu tak, aby bylo moţné v maximální míře zajistit kvalitní a efektivní monitoring kaţdé banky a tak efektivně vyuţít dostupné kapacitní a časové moţnosti bankovního dohledu.
Podle těchto zákonů bankovní dohled :
vydává po předchozím vyjádření ministerstva financí bankovní licence,
vydává opatření a vyhlášky definující pravidla obezřetného podnikání bank,
monitoruje činnost bank a poboček zahraničních bank (do kompetence bankovního dohledu naopak nespadají druţstevní záloţny, které jsou dohlíţeny Úřadem pro dohled nad druţstevními záloţnami),
provádí kontroly v bankách,
vydává předchozí souhlasy podle zákona o bankách např. při nabývání podílu na bance, při prodeji podniku banky, sloučení banky, zrušení banky či ukončení bankovních aktivit,
ukládá opatření k nápravě a sankce za zjištěné nedostatky v činnosti bank,
rozhoduje o zavedení nucené správy a odnětí bankovní licence po předchozím vyjádření ministerstva financí,
Bankovní dohled však nemá právo zasahovat do obchodních rozhodnutí banky a do jejího řízení, které je ve výlučné kompetenci managementu banky, případně téţ dozorčí rady. Bankovní dohled se pouze snaţí prostřednictvím jím vydávaných pravidel obezřetného podnikání bank, důsledným monitoringem na dálku i na místě a vhodnými nápravnými opatřeními usměrňovat činnost bank tak, aby nedocházelo k aktivitám, které by mohly poškodit zájmy klientů bank a stabilitu bankovního systému jako celku.
Na začátku ekonomické transformace docházelo nejprve k vytváření trţního mechanismu a legislativního rámce fungování trţní ekonomiky. Z tohoto důvodu se nemohlo očekávat, ţe trţní mechanismus bude působit jako účinný prostředek vnější kontroly činnosti bank. Proto byly kladeny daleko vyšší poţadavky na státní kontrolu, která byla svěřena centrální bance a ministerstvu financí. Tyto instituce spoluvytvářely pravidla fungování bankovního sektoru, monitorovaly vstup nových subjektů a rozhodovaly o rozsahu a způsobu finanční pomoci bankám, které se staly nelikvidní a nesolventní. Účinnost této „netrţní“ kontroly byla také velice omezená z několika důvodů. Za prvé, tento mechanismus bylo nutné budovat od samého začátku. Za druhé, počet bankovních subjektů a obchodních nástrojů rostl rychleji neţ schopnost bankovního dohledu monitorovací a vyhodnocovat potenciální rizika plynoucí z nových aktivit bank. A za třetí specifika ekonomického vývoje v průběhu transformace zvyšovala pravděpodobnost o nesprávné alokaci úspor.
Trţní mechanismus ovlivňuje chování bank prostřednictvím ovlivňování jejich věřitelů v rozhodování. Věřitelé sledují finanční situaci bank, jejich chování, způsob nakládání se svěřenými prostředky a fungování vnitřních kontrolních mechanismů.
V ideálním případě by měli mít věřitelé k dispozici všechny dostupné informace podstatné pro sledování finanční situace bank. Pokud některá banka tyto informace nepodává a třeba nadále pokračuje v aktivitách, které jsou v rozporu s bankovními zájmy, potom věřitelé reagují staţením svých vkladů a přesunem do jiné banky.
V takovém systému bude docházet k individuálním selhání bank a nedojde ke krizi celého bankovního sektoru. V realitě se situace od ideálního případu „trţní“ kontroly liší. Věřitelé nemají vţdy všechny potřebné informace o finanční situaci banky a nejsou schopni správně posoudit, jestli banka dostojí svým závazkům. Otázkou je, jestli věřitelé mají zájem o shromaţďování a vyhodnocování informací zájem. Mohou nabýt dojem, ţe vzhledem ke svému postavení nejsou schopni přinutit vedení banky změnit svojí činnost, aby odpovídala zájmu věřitelů a také mohou být přesvědčeny, ţe vklady jsou v bankách bezpečnější, protoţe v ČR funguje systém pojištění vkladů (jeho cílem je zabránit vybírání vkladů v případě problémů banky) a to sniţuje zájem o monitorování chování banky
7. STRUKTURA BANKOVNÍHO SEKTORU
7.1. KOMERČNÍ BANKOVNICTVÍ
Na začátku 90.let se český bankovní systém skládal jen z 5 činných bank (nejsou zde počítány slovenské banky). Rozsah sluţeb neodpovídal rostoucí poptávce ze strany klientů. Banky byly nepruţné a neuspokojovaly potřeby vznikajícího soukromého sektoru. Jasným vyústěním situace byl vznik nových bank, které by zvýšily konkurenci a zaplnily místo na trhu. Zpočátku přispěly ke zvýšení konkurence a zkvalitnění sluţeb v bankovnictví, ale chybějící podmínky pro úspěšný rozvoj zapříčinily, ţe většina bank postupně zanikla. Mezi hlavní příčiny zániku patří:
banky měly více zdrojů neţ kapacit k efektivní alokaci, protoţe byl relativně snadný přístup k sekundárním zdrojům od centrální banky i od ostatních komerčních bank
malé a střední banky byly vnímány jako rizikovější a museli tomu přizpůsobit i úrokové podmínky. To se projevilo ve větší rizikovosti klientů, kterým banky půjčovaly
velké náklady na budování zázemí a poboček bank
chybná alokace úvěrů z důvodu neodbornosti zaměstnanců zpřísňoval se bankovní dohled a regulace
Banky měli jen velmi malou moţnost tyto podmínky ovlivnit a změnit,ale na druhou stranu kdyby nevznikly malé a střední banky, projevily by se vyšší ztráty v sektoru velkých bank.
K problémům bankovnictví přispěl i univerzální charakter bank. Jsou dva názory na to, jaké činnosti by měla banka v transformující se ekonomice poskytovat :
1. Úzce vymezené bankovnictví – oddělení tradiční činnosti shromaţďování vkladů a poskytování úvěrů od investiční činnosti.
Důvodem je obtíţně monitorovatelná rizikovost kapitálových obchodů.
2. Široce vymezené bankovnictví – banky by se měly věnovat dalším činnostem, které se shromaţďováním a alokací vkladů nesouvisí
V praxi v Československu vznikly univerzální banky. Nezaměřují se pouze na poskytování úvěrů a platební styk, ale dávají moţnost si vybrat i z celé řady investičních sluţeb. V odborné literatuře převaţuje názor, ţe v transformaci by měla být existence univerzálních bank, protoţe i v zemích, kde bylo komerční a investiční bankovnictví odděleno dochází k slučování těchto druhů činností. Prostřednictvím investičních fondů jsou banky i významnými vlastníky nefinančních podniků coţ je plusem pro fungování podniků (tzv. corporate governance) a pro efektivnější alokaci finančních zdrojů v ekonomice. A v neposlední řadě diverzifikace činností umoţňuje kompenzovat pokles příjmů z jedné aktivity příjmy z jiných činností.
7.2. CENTRÁLNÍ BANKOVNICTVÍ
Počátek přeměny Státní banky československé (dále jen SBČS) do podoby klasické centrální banky je 1. leden 1990, kdy vstoupil v platnost nový zákon o SBČS.
Nejdůleţitější v tomto zákoně bylo, ţe formoval dvoustupňový bankovní systém se SBČS jako centrální bankou.
Výše zmiňovaný zákon chápal ještě centrální banku jako „socialistickou instituci“, proto její postavení a funkce nebyly v souladu se standardním pojetím. SBČS se měla podílet na tvorbě komplexních státních plánů hospodářského rozvoje, rozpočtových výhledů a státních rozpočtů, vypracovávala pětiletý a roční měnový plán a návrh měnové politiky. Odpovídala za provádění pokladního plnění státního rozpočtu federace, za řízení peněţního oběhu a za kvalitu a stabilitu měny.
SBČS měla také usměrňovat činnost bank a spořitelen zejména:
výší úvěru, který poskytuje bankám jako zdroj pro poskytování úvěrů výší úroku z výše zmíněného úvěru a výší úroku z vkladů u SBČS pravidla likvidity bank a spořitelen
výši povinných rezerv bank a spořitelen u SBČS
V čele Státní banky československé stál předseda jmenovaný prezidentem republiky na návrh vlády. Organizačně se členilo na ústředí v Praze, hlavní pobočky v Praze a Bratislavě, pobočky v krajských městech a účelové organizační jednotky.
V důsledku polistopadových událostí se veškeré záměry obsaţené v zákoně v praxi nikdy plně nerealizovaly, ale umoţnil vznik dvoustupňového bankovní soustavy a klid na přípravu nového zákona.
Nový zákon o SBČS byl přijat na konci roku 1991 spolu s novým zákonem o bankách a spořitelnách a vstoupil v platnost od února následujícího roku. Svým obsahem stavěl SBČS do pozice standardní centrální banky v podmínkách trţní ekonomiky. SBČS tak začala vykonávat všechny základní funkce :
Emisní činnost – výsadní právo k emisi bankovek a mincí, včetně vyhlašování vydávání nových bankovek a mincí ve Sbírce zákonů
Měnová politika – prostřednictvím regulace měnových agregátů, úrokových sazeb a měnových kurzů se snaţit plnit stanovené cíle, především zabezpečovat vnitřní a vnější stability české měny
Banka bank – SBČS vedla účty ostatním bankám, přijímala od nich vklady, poskytovala jim úvěry a prováděla zúčtování mezi nimi
Regulace a dohled bankovního systému – stanovení základních podmínek pro zaloţení a činnost bank (pravidla regulace) a dohled nad plněním těchto pravidel
Banka státu – SBČS vedla účty a prováděla některé další operace pro vládu, centrální orgány, orgány místní samosprávy a některé podniky veřejného sektoru
Správce devizových rezerv – SBČS shromaţďovala devizové rezervy státu a začínala s nimi operovat na devizovém trhu. Vyhlašovala kurz české měny vůči cizím měnách, určovala podmínky devizových obchodů
Nový zákon změnil i organizační strukturu. ústředí v Praze, hlavní pobočky v Praze a Bratislavě a pobočky v krajských městech zůstaly zachovány, nejvyšším orgánem banky se stala 7 členná Bankovní rada jmenovaná prezidentem republiky na 6 let
V důsledku rozdělení Československa došlo i ke vzniku samostatných centrálních bank. SBČS byla rozdělena v souladu s ústavním zákonem o dělení majetku ČSFR. Pohledávky nebo závazky, které se podle obsahu vztahovaly pouze k jedné z republik, přešly na příslušnou centrální banku, část poloţek bilance byla rozdělena podle územního principu a zbytek dělen podle poměru 2,29 : 1. Na Českou národní banku přešly aktiva a pasiva ve výši 268 224 mil. Kčs a na Národní banku Slovenska 117 875 mil. Kčs. ČNB navázala na činnost SBČS po roce 1990. Její činnost, postavení, cíle a další oblasti jsou vymezené zákonem o České národní bance 6 / 1993 Sb.
